poslal Ochranovský Všem sborům Jednoty bratrské
Milé sestry a bratří v Kristu,
chceme vám vysvětlit, jak vnímáme a hodnotíme situaci, která v Jednotě nastala. Napsali jsme vám již jeden list, na konci června. V něm jsme popsali obecně důvody rozdělení v Jednotě. Dnes, po několika měsících, cítíme potřebu podat důvody podrobněji a vysvětlit některé další věci.
1 Skutečnost rozdělení
Bratr Pleva o nás píše jako o "skupině žádající rozdělení". Stejný název dal skupině kazatelů (tehdy opravdu skupině) v březnu roku 1994. Mohli bychom oplatit "skupinou popírající rozdělení", ale nikam by to nevedlo. Rozdělení tu je a bylo již léta. Názory, že se rozdělení jakýmsi spiknutím připravovalo před jarním synodem, jsou mylné nebo účelově vykonstruované. Naprosto ignorují mnoho a mnoho projevů a známek, že k rozdělení docházelo již dávno.
1.1Proměna sboru v Liberci
Od léta 1989 do jara 1990 došlo v libereckém sboru k názorovým střetnutím a prvnímu dělení. Odešla řada lidí, mezi nimi několik členů Rady starších. Že to nebyla bezvýznamná věc, dokládá i P. Krásný, který tuto situaci tehdy nazval ve sborovém dopise "těžkou krizí". Jednání o konfliktu se zástupci ÚR v březnu 1990 nepřineslo žádný zřetelný výsledek, liberecký sbor pokračoval bez překážek ve své orientaci. A v průběhu dalších měsíců odcházeli další lidé. Bylo jich však mnohem méně než těch, kteří přicházeli, což možná vedlo k podcenění ze strany ÚR i nás, kazatelů. Na podzim 1992 se ti, kdo se cítili jednak poškozeni, jednak odpovědni za další život libereckého sboru, obrátili na synod s prohlášením. Tvrdí se v něm, že došlo ke změně charakteru sboru a že jde o problém teologický a etický.
1.2 Synody
1992
Na podzimním synodu došlo k prvnímu ostřejšímu střetnutí na celocírkevní úrovni. Synodu byla předložena zmíněná petice z Liberce. Ve zprávě jabloneckého sboru uvedl br. R. Kužel obrat "poté, co byl sbor Jednoty bratrské v Liberci zlikvidován" a svůj názor doložil písemným výkladem, proč pokládá liberecké učení za neslučitelné s Jednotou bratrskou. Zabývat se tím v plénu synodu bylo odmítnuto a rozhodnuto jmenovat komisi, která připraví podklady pro příští synod.
Další konflikt vznikl okolo zřízení kazatelské stanice libereckého sboru v Semilech, kde již byla stanice sboru železnobrodského.
Článek Jiřího Helise v "Životě víry" 9/98 mimo jiné líčí, jak se od r. 1992 na všech setkáních kazatelů hemžily "invektivy, urážky, posměšky, hádky, nadávky". Jednak přehání, jednak tato nervózní atmosféra vznikla právě na onom synodu, kde se poprvé objevil, a to působením "jeho" sboru. V tu chvíli si většina z nás zřejmě neuvědomovala hloubku rozdělení. Mnozí nebyli schopni vnímat, že jde o rozdíl v učení, jiní to vidět zřejmě úmyslně nechtěli a převáděli všechny spory na osobní rovinu, jak činí pohříchu i Jiří ve svém článku.
1993
Tento synod začal ordinací dvou libereckých kazatelů a ustavením tří nových sborů z libereckých stanic (Frýdlant, Chrastava, Hejnice). Proti obojímu existovaly výhrady a námitky, sdělené ústně i písemně. Na synodu předložilo pět sborů své záporné stanovisko k přijímání nových společenství jako sborů Jednoty. Teologické materiály předložené smíšenou komisí byly vzaty na vědomí bez větší pozornosti a doporučeny sborům, kde zjevně zapadly. Patrně poprávu, pokládáme tuto komisi za zkušenost, že není dost dobře možné vytvářet společné materiály ze dvou tak odlišných pozic. Stížnosti, reagující na jednání ÚR v Liberci, které přišly na synod v hojnějším počtu, byly svěřeny zvolené komisi. Komise nenašla odvahu či chuť opravdu se jimi zabývat a po zanedbatelné korespondenci mezi sebou a se stěžovateli svůj úkol složila nesplněný. V rámci synodu proběhla první veřejná rozprava, na níž se vytvořily dvě názorové skupiny a ozval se hlas o potřebě oddělení obou směrů (viz zápis synodu). V materiálech synodu je rozdělení také zřetelné.
Ve "Zprávě předsedy ÚR" je jednoznačně hájena linie libereckého sboru. V "Zamyšlení předsedy teologické komise" píše O. Halama o mohutném obnovném hnutí, které snad zásadně promění tvář křesťanských církví a budoucnost církve vidí v charismatické obnově. Naproti tomu v příspěvku předsedy synodu je pokus ukázat na oprávněnost základních námitek br. R. Kužela a skutečnost, že to, co se děje v Jednotě, není obnovou, ale zásadní proměnou v jiný typ církve.
"Otevřený dopis" (datován září 1993) byl pokusem formulovat sporné body, aby se o nich dalo hovořit. Místo toho jsme byli odmítnuti, bylo nám (br. Plevou) předhazováno, že nechceme rozhovor, ale konfrontaci a rozdělení, hledaly se nejrůznější záminky, aby se náš dopis znevěrohodnil. Písemná reakce na tento dopis ("Otevřený dopis o otevřeném dopise" z pera J. Plevy) byla spíš pokusem o diskreditaci, který obsahoval i zcela nepravdivé informace. Pokud vůbec přišla řeč na obsah "Otevřeného dopisu", tvrdila druhá strana, že se jí nic z kritizovaných jevů netýká.
1994
Další synod byl pokračováním diskuse o obnově či proměně (písemně "Proměna nebo návrat ke kořenům?" br. Plevy a odpověď J. Halamy Jr.), k žádné shodě ovšem nedošlo. Byly podány návrhy, které by směřovaly k vytvoření takového stavu, v němž by tradiční sbory, nyní již zřetelně v menšině, měly určitou "samosprávu" a zvláštní pravidla pro obsazování sborů. Byly jednoznačně odmítnuty.
Mezi tradičními členy Jednoty začal vznikat dojem, že přestávají mít v církvi pevnou půdu pod nohama. Během podzimu vznikala "Společnost pro zachování a rozvíjení dějinného odkazu JB" (ustavena v únoru 1995). Z kruhů mimo Jednotu, z KS, se v té době ozývaly opakovaně hlasy o možném sjednocení KS a Jednoty bratrské, která se jim blíží. Přes dementi ze strany ÚR trvalo znepokojení mezi tradičními členy a kazateli, což bylo ještě posíleno společnou konferencí s KS v únoru 1995.
1995
Při tomto synodu vydaly tradiční sbory "Prohlášení k současné situaci v JB", v němž se distancují od charismatického směru a oznamují, že chtějí vytvořit určité společenství vzájemné podpory a pomoci, když se vůči ostatním cítí stále více cizinci. Propuštění br. R. Kužela ze služby bylo a je dodnes mnohými chápáno jako důsledek jeho nesmiřitelného postoje k liberecké orientaci.
Nicméně, po synodu 1995 se v postojích ÚR přece jenom jevily určité známky možného dialogu a situace se přinejmenším nezhoršovala. V prosinci proběhlo v Ústí n. O. jednání delegací obou směrů s biskupy z Kontinentální provincie, které mohlo být prvním krokem v obtížném dialogu. Mezitím se ovšem rozdělení projevovalo velice ostře právě v Úzké radě. Stále častější nesoulad při rozhodování ÚR vyvrcholil v případě ostravské skupinky ECM. ÚR rozhodla o nepřijetí jejího vedoucího do služby v Jednotě, protože jeho učení odporuje řádům Jednoty. Br. Pleva s tím nesouhlasil a celou skupinku přijal do svého sboru. O případu kolem pozastavení činnosti E. Ruckému není třeba říkat nic. Není to dokladem o hloubce rozdělení, která už těžko může být větší?
Dnes Rozdělení tu je a jeho důvodem je odlišné učení. Na tom trváme, chtěli jsme o tom mluvit, proto jsme mluvili i psali, ale nikdy se nedalo otevřeně diskutovat. Proč, to ukazuje i krásný spisek "Obrana a vyznání", který se po pěti letech (konečně?) vyrovnává s "Otevřeným dopisem". Na základě našich zkušeností musíme bohužel říci, že je to odpověď pozdní a papírová, která se skutečnosti spíš vyhýbá. Vytváří jakýsi pěkný dojem, ale jak souvisí s praxí v dnešní české JB?
Je pravda, že dnešní situace nastala z našeho rozhodnutí. V Nové Pace jsme se definitivně rozhodli, že dál už to nejde, že cestou, pro kterou se rozhodla většina přítomných, jít nemůžeme. Někteří z nás by pro takový krok byli již dříve, jiní se snažili do poslední chvíle zůstat pohromadě, udržet alespoň vnější jednotu. Na jaře jsme však všichni došli k poznání, že to nejde. O situaci psal obsáhle pro synod bratr Kejř, ale sotva kdo to četl a místo rozhovoru přišlo odmítnutí a tvrdé kárání.
2 Orientace Jednoty.
O tu jsme vedli po léta spory, protože dosavadní orientace byla zásadně zpochybňována. Od chvíle, kdy někteří bratří a sestry prošli zkušenostmi v rámci charismatického hnutí, tu byla stále rostoucí skupina těch, kdo měli své duchovní autority mimo Jednotu. Vnitřní spřízněnost s KS zesílila někdy v roce 1995 do té míry, že se začalo hovořit o možném spojení. Připojení řady sborů ke KMS přirozeně vyjadřovalo jejich orientaci. Způsob, jakým časopis KMS od května "vzal za svou" věc Jednoty bratrské, a jak o nás referuje, zřetelně naznačuje, že KMS se cítí s touto novou orientací Jednoty úzce spjata.
Nechceme ani KS ani KMS soudit, to nám nepřísluší. Svou cestu si svobodně volí v odpovědnosti před Pánem. Přísluší nám však říci, kde stojíme jako kazatelé Jednoty. Prohlašujeme, že nepokládáme za dobré, aby členy KMS byly sbory Jednoty a jednotlivým členům bychom radili, aby byli vůči KMS stejně kritičtí jako vůči nám. Jsme přesvědčeni, že orientace Jednoty a orientace KMS nejsou a nemohou být slučitelné.
Pokud v Čechách do určité míry splývají, znamená to, že se české sbory zřejmě odklánějí od směřování světové Unitas fratrum. Protože většina synodu se rozhodla právě toto směřování potvrdit, je to z našeho hlediska paradoxně většina, která se odděluje od Jednoty.
Naše dělení bylo doposud často formulováno slovy "charismatický - tradiční". Teprve poslední vývoj nám ukazuje, že je to mylná formule. Mezi těmi, kdo se od počátku stavěli proti novému směřování sborů Jednoty, byly sestry a bratří s charismatickou zkušeností (již v Liberci 1990). Jak dalece charismatická zkušenost souvisí s negativními jevy, nebylo většině z nás zřejmé a ještě nyní máme mnoho co poznávat. Dnes však můžeme říci s jistotou - ne charismatická zkušenost, ale určitá její velmi radikální odrůda, s rysy netolerance, ba totality, se stala základní příčinou existujícího rozdělení. Snad to zní tvrdě, ale trváme na tom, že právě takové jevy se v libereckém a dalších sborech projevily (současně např. v Potštejně a Turnově). 3
3 Praktické a osobní problémy.
Napětí v Jednotě se vyhrotilo na dosud neuzavřeném případu libereckém. Pokládáme jej za důležitý problém, ale obecně je známo, oč se vede spor a jeho řešení se bude, jak doufáme, hledat. Stálým problémem je pro nás komunikace s bratrem Plevou. Jeho interpretace událostí, postojů, skutečností i výroků je nám leckdy nepochopitelná. Způsoby, jakými dochází ke svým tvrzením, ba i číslům, jsou nám záhadou. Jsme si vědomi, že rozdíl v učení, pojetí církve, autorit a další, způsobuje jiný pohled na věci. Množství a síla dezinformací, kterou podle našeho názoru obsahují přípisy bratra Plevy, je však větší, než jsme schopni pochopit. Případ bratra Ondřeje Halamy je jedním z těchto problémů. Z některých přípisů se jevil téměř jako vyvrhel, po upřesnění se ukázalo, že mu zřejmě byly nesprávně účtovány jakési odměny, které vyplácela kazatelům celá řada sborů. Čili žádná lumpárna, obyčejná chyba. Nadto před dvěma a více lety. Proč to dramatické obvinění právě teď? Další obvinění, která byla vyřčena, se ukazují jako mylná, nebo..? Jsme přesvědčeni, že tu jde o vyřizování osobních sporů způsobem, který pokládáme za zavrženíhodný. Objevily se známky, že další podobné problémy by na sebe nedaly dlouho čekat. Myslíme si i z tohoto praktického důvodu, že rozchod obou částí Jednoty je může zmenšit nebo odstranit.
4 Otázka dělení.
a) V situaci, kdy tvoříme menšinu dnešní české Jednoty (sedm sborů s 23 procenty všech plnoprávných členů, řada jednotlivých členů či skupinek jinde, jedenáct ordinovaných kazatelů a biskup) respektujeme právo většiny. Bylo řečeno, že i nově orientovaná Jednota se cítí být a chce zůstat Jednotou bratrskou. I když máme pochybnosti, dokonce si myslíme, že směřuje docela zřetelně pryč od Jednoty, nemůžeme být rozhodčími, to chceme přenechat ekuméně a především světové Unitas fratrum.
b) Rozhodli jsme se požádat o připojení k Evropské kontinentální provincii Jednoty bratrské. Tedy Jednotou zůstat, ale organizačně se oddělit. Pro účely českého práva nemůžeme mít totožný název, a protože nám nebylo nabídnuto, abychom si jméno ponechali, oznámili jsme, že se hodláme nově zaregistrovat jako "Ochranovská Jednota bratrská". Tuto snahu podpořily stovky členů Jednoty, řada přátel a především také synod a vedení Evropské kontinentální provincie. Překvapilo nás, že na druhé straně se proti tomu objevil prudký odpor a snahy (administrativní) znemožnit nám jakékoli užití jména Jednoty bratrské.
c) Znamená to, že v dohledné době mohou v Čechách existovat dvě Jednoty. Nebude to poprvé, a nebude to šťastné. Nevidíme však jiný způsob, jak jsme napsali již v červnu, jak uskutečňovat povolání, které jsme přijali. Je nám líto, že tento rozkol zasahuje do sborů i do rodin, ale necítíme to jako svou vinu. Chceme všechny povzbudit k otevřenosti a toleranci, ke snaze pochopit druhou stranu.
d) O konkrétních krocích při rozdělení chceme dále jednat, jak jsme se shodli při setkání na Ekumenické radě církví v září. Jako menšina si nemůžeme diktovat podmínky, ale rozhodně odmítáme přijmout roli, kterou nám někteří vnucují - tedy roli těch, kdo opouštějí církev, rozbíjejí sbory, a podobně. Naše česká Jednota se dostala do hluboké krize a dělí se na dvě části. V tomto smyslu jsme zrovna tak právoplatnou Jednotou bratrskou jako kdokoli z vás a jako křesťané bychom očekávali slušnou, ne-li bratrskou dohodu. O tu se chceme snažit.
5 Jak dál?
Jsme si vědomi, že nejsme na celé situaci bez viny, nikdo z nás. Jako členové a sbory Jednoty bratrské jsme nebyli ani zdaleka dost pevní ve víře a horliví, abychom nově přicházejícím mohli ukazovat cestu. Vnitřní slabost mnoha našich společenství i nedostatek věroučné jasnosti neposkytovaly svědectví, které by od počátku mohlo usměrňovat některé výstřelky. To jistě nahrávalo hledání autorit a metod práce mimo Jednotu, jak se hojně dělo a děje.
Na druhé straně se mnozí z nás snažili být otevření a hledat společnou cestu, což bylo nejednou zneužito. Řada starších kazatelů o tom může podat osobní svědectví. Cítili jsme stále víc, že nejsme pro některé nové pracovníky a skupiny rovnoprávnými partnery, že nás berou jako zbytek minulosti, který je nutno strpět než vymizí. Většinou delegátů zvolené nové vedení je pro nás představitelem právě tohoto postoje.
Chceme dál žít a pracovat ve sborech jako Jednota bratrská. Co to pro nás znamená, jsme řekli víckrát a mnohé je řečeno v tomto listě. Chceme vytvářet sborová společenství, která budou povzbuzovat a vést k vyznavačskému, ale otevřenému a tolerantnímu křesťanství. Nepokládáme Jednotu za přísně výběrovou církev a nechceme takovou být. Chceme udržovat tradičně dobré vztahy se sesterskými církvemi, z nichž nejbližší nám v české ekuméně jsou především ECM, CB a ČCE. Podle místních možností však chceme spolupracovat a spolupracujeme se všemi křesťanskými církvemi, obzvlášť s těmi, které jsou sdruženy v ERC.
Chceme vytvořit společenství sborů pod správou Evropské kontinentální provincie, protože v ní doufáme nalézt potřebnou jistotu a klid k práci. Po létech napětí a konfliktů se osobně cítíme vyčerpáni, společenství našich sborů jsou poznamenána napjatou atmosférou a představa, že bychom mohli pokojně pracovat pod dnešním většinovým vedením, snad nemůže připadat reálná nikomu. Chceme rozvíjet to, co pokládáme za autentickou linii obnovené Jednoty bratrské, s předpokladem, že časem bude možno výsledky srovnat. Pokud se ukáže, že naše obavy z nového směřování Jednoty byly mylné, důvod k samostatné existenci našich sborů zanikne.
V tuto chvíli však jsme pevně přesvědčeni, že jednáme nejlépe, jak v daných podmínkách lze, že jsme povinni hledat cestu pro stovky členů Jednoty, kteří nové směřování odmítají, cítí se jím ohroženi nebo přímo poškozeni. Odvolávat se na Pána v takové věci, jako je rozdělení církve, je opovážlivé. Uvědomujeme si to a činíme to s vnitřním sevřením. Přesto pokládáme svůj krok za plynoucí z víry a vynucený zájmem mnoha slabých, snad i slabých ve víře, ale Pána hledajících. On sám nám buď milostiv a dávej nám rozumnost, abychom v této nešťastné situaci nacházeli tu nejméně špatnou cestu. Přes všechny spory a problémy bratrsky vaši
J. Halama Jr.
J. Polma
B. Kejř
listopad 1998
