poslal Nepřihlášený Vztah člověka vůči přírodě – aneb co k tomu
říká Bible ve Starém zákoně.
„Jak dlouho ještě bude země
truchlit a bylina schnout na všech polích? Pro zlobu těch, kdo na
ni bydlí jsou vyhlazována zvířata i ptactvo. Ale říkají do
naší budoucnosti Bůh nevidí…“
Jeremiáš 12,2-4
Jaké hlavní myšlenky ke vztahu člověk a příroda plynou ze
starozákonních biblických textů?
Vazba a vztah k přírodě
v židovsko-křesťanském systému se odvozuje od základních
tezí v knize Genesis „Ploďte se a množte a naplňte
zemi a podmaňte si ji a vládněte nad každým živým
tvorem.“ (Gen.1,28)
Další teze ve vztahu k zemi zní: „A
Hospodin Bůh vzal člověka a umístil ho v zahradě Eden, aby
ji obhospodařoval a dával na ni pozor.“
(Gen.2,15)
„Člověk se stal pánem přírody, ale současně
dostal na vědomí, že ne on je v centru celého dění a že
člověk je jen správcem ostatního stvoření.
Obhospodařovat a dávat pozor na zemi znamenalo,
že bude podporovat to, co podporuje život a zamezovat tomu, co ho
ničí.“
Zpráva o stvoření nám sděluje, že Bůh stvořil člověka
jako posledního v dlouhé řadě stvoření. Přitom byl člověk
stvořený ne ve zvláštní den, ale spolu s velkými zvířaty
v šestý den. A to vše spolu s člověkem bylo velmi
dobré.
Z toho vyplývá, že stvoření jako každá
jednotlivina i celek má vlastní hodnotu, ale
ani příroda, ani umělé výtvory netvoří
poslední skutečnosti nebo nejvyšší hodnotu.
Tím se hned na začátku jakoby udává směr, který dále
pokračuje. S člověkem je osud celého stvoření nerozlučně
spojený.
Když lidé „padli nebo se probudili“, měla jim
zem rodit trní a bodláčí. Dějiny spásy se začínají
Abrahamovým povoláním, ale i pro něj bude spasení záležet
nejen ve společenství s Bohem, ale i v tom, že dostane
krajinu, v níž je hostem. I spása Izraele zahrnuje vždy
zaslíbení krajiny, ve které má žít.
„Velké řeči o požehnání a zlořečení se
vždy týkají i krajiny. Pro jeho hříchy bude raněná i zem, pro
jeho poslušnost může být zem uzdravená. I mesiášské zaslíbení
obsahují proroctví o nové zemi, kde se obnova dostane nejen
člověku, ale i celé přírodě. Konečná naděje spočívá v
účasti na Božím obnovení všech věcí.
O péči o přírodu hovoří i Žalmy a jiné
části, Izraelci se mají starat o zem i zvířata nebo
respektovat život ptáků. Všechno stvořené je zde nejen pro
užitek člověka, ale současně pro Boží oslavu.
Pokud vycházíme z historických poměrů starověku,
byla to velká myšlenková výzva. Lidé měli autonomii i vnitřní
autentickou schopnost vymanit se z podrobenosti přírodě,
záleželo na jejich schopnostech a úsilí jak obstojí.
„V tehdejším světě to bylo spíše
neobvyklá myšlenka, protože všude v okolních náboženstvích
byla příroda bohem a měla rezortní bohy a bohyně pro každou
oblast přírody. Člověk jim byl podrobený.
Zde byla příroda zbavená své božskosti a měla
lide sloužit.“
Co znamená ono dobré správcovství?
„K dobrému správcovství mělo patřit to,
že člověk bude užívat přírodu ve svůj prospěch, ale nikdy ji
nezneužije tak, aby on žil a příroda umírala, ale postará se o
její regeneraci a obnovu.“
Tak se zamezovalo tomu, co se potom v novověkých dějinách
stalo. Příroda byla zbavena své posvátnosti a lidé se sami
stali centrem.
Péče může také znamenat kultivaci, střežení
a účast. „Péče znamená to, co dělá chůva a chůva je jeden
z prvních významů řeckého slova therapeuta neboli
terapie.
Latinské slovo cura, které se původně používalo
pro péči o duši, má také několik významů: pozornost,
oddanost, hospodárnost, zdobení těla, léčení, vedení,
starostlivost a uctívání bohů.“
Samotný význam původního výchozího pojmu
kultura colere, souvisí primárně s onou kultivací a
péčí, která z přírody učiní místo vhodné k lidskému
přebývání. Naznačuje postoj milující péče a ostře se liší
od veškerého úsilí podrobit přírodu lidskému panování.
Samozvaně dosazeným „pánem a majitelem“
planety Země, lidstvo dnes prostě je – ať k tomu došlo
jakkoliv. Příroda se stala součástí lidského světa, protože
země je planetou lidí a lidským světem. Odpovědnost za ni máme
stále a odpovědno je lidstvo jako celek i každý jednotlivě.
Člověk se přestal cítit správcem a vnesl do systému
světa zmatek, ze kterého hledá cestu. A východiskem není ani
přírodní mystika a podrobení člověka pod přírodu, ani
bezohledné panství člověka nad přírodou, ale kráčení
s přírodou ve vědomí částečného poznání, úctě,
se zodpovědností toho, komu bylo svěřeno něco velmi vzácného.
A jestliže jsme schopnost vztahu k tomu, co nás obklopuje
ztratili, je třeba to znovu obnovit a rozvinout.
Literatura:
1 Fazenkaš L, Ako žiť, Úvod do
křesťanskej aplikovanej etiky, Bánská Bystrica, 2000, srv.17
2 Fazenkaš L, 2000, s.22
3 Moore,
T., Kniha o duši, Praha: Portál 1997, s.24-25
4 Arendtová, H., Krize kultury,
1994 s.136, In: Jemelka, P., 1999, s. 32
5 Moldan, B., Ekologie, demokracie,
trh, Praha: Informatorium, 1992, srv. 28, 30
