Profesor Thomas Madden, historik z University v St. Louis v USA a autor knihy „A Concise History of the Crusades“ („Stručné dějiny křížových výprav“), poskytl agentuře ZENIT rozhovor,v jehož první části uvádí na pravou míru rozšířené mýty o křížových výpravách a křižácích.

Jaké falešné představy o křížových výpravách a křižácích jsou běžné?

Uvedu pět asi nejrozšířenějších mýtů a důvody, proč jsou mylné.



1. mýtus: Křížové výpravy byly nevyprovokované agresivní války proti islámskému světu.

To je tak nesprávné, jak jen to může být. Od Mohamedových dob se muslimové snažili dobýt křesťanský svět. A také v tom směru dokázali pěkný kus práce.

Po několika staletích výbojů dobyly muslimské armády celou severní Afriku, Střední Východ i Malou Asii a ještě převážnou část Španělska. Jinými slovy: do konce 11. století se muslimské síly zmocnily dvou třetin křesťanského světa. Palestiny, vlasti Ježíše Krista; Egypta, kolébky křesťanského mnišství; Malé Asie, kde svatý Pavel zakládal první křesťanské obce — to nebyla periferie křesťanského světa, to bylo jeho jádro. A růst muslimského impéria tím ještě nebyl u konce. Rozšiřovalo se ve směru na západ od Cařihradu, jejž nakonec minulo a proniklo do Evropy.

Pokud jde o nevyprovokovanou agresi, byla celá na muslimské straně. V jistém okamžiku měl už křesťanský svět na vybranou pouze bránit se nebo prostě podlehnout islámským výbojům.

2. mýtus: Křižáci nosili kříže, ale šlo jim ve skutečnosti jen o kořist a dobývání území. Jejich zbožné fráze měly pouze zakrývat loupeživou chamtivost.

Historikové byli zpravidla přesvědčeni, že růst evropské populace vedl ke krizi příliš mnoha urozených „druhých synů“, kteří bývali vycvičeni v rytířském válečnictví, ale na něž nezbyla feudální půda, již by mohli zdědit. Křížové výpravy byly proto vykládány jako jakýsi bezpečnostní ventil — tito válkychtiví muži byli vysíláni daleko od Evropy, kde by si mohli vybojovat půdu na úkor někoho jiného.

Moderní bádání podpořené příchodem počítačových databází vyhodilo tento mýtus do povětří. Nyní víme, že to byli právě „první synové“ Evropy, kdo odpověděli na papežovu výzvu jak v roce 1095, tak v dalších křížových výpravách. Vydat se na křížovou výpravu bylo nesmírně nákladným podnikem. Páni byli nuceni prodat nebo dát do zástavy svou půdu, aby shromáždili dostatečné finanční prostředky. Většina z nich neměla zájem o nějaké zámořské království. Středověký křižák, stejně jako voják dnes, byl hrdý na to, že plní svou povinnost, ale toužil se vrátit domů.

Po velkolepém úspěchu první křížové výpravy, kdy už měli křižáci v rukou Jeruzalém a velkou část Palestiny, prakticky všichni odešli domů. Na místě jich zůstala jen malá hrstka, aby konsolidovali a spravovali nově získaná území.

I kořist byla skrovná. Ačkoli křižáci nepochybně snili o nesmírném bohatství v kvetoucích městech Východu, skoro nikdo z nich nezískal ani náhradu vlastních nákladů. A peníze ani půda nebyly tím, kvůli čemu především se vydali na křížovou výpravu. Šli usmířit své hříchy a zasloužit si spásu konáním dobrých skutků v daleké zemi. Podstupovali takové náklady a útrapy, protože věřili, že přijdou-li na pomoc svým křesťanským bratřím a sestrám na Východě, ukládají si poklady tam, kde je mol a rez nemůže zkazit. Brali velmi vážně Kristovo napomenutí, že kdo na sebe nebere svůj kříž, není Krista hoden. Pamatovali také na to, že „nikdo nemá větší lásku, než položí-li život za své přátele“.

3. mýtus: Když křižáci roku 1099 dobyli Jeruzalém, zmasakrovali všechny muže, ženy a děti v městě, takže ulicemi tekla krev až po kotníky.

To je oblíbený obraz, který má ukázat špatnou povahu křižáků. Nepochybně bylo v Jeruzalémě zabito mnoho lidí poté, co křižáci město dobyli. Ale to je nutno chápat v historickém kontextu. Ve všech před-moderních evropských a asijských civilizacích bylo přijatým morálním standardem, že město, které se odmítalo vzdát a bylo pak dobyto silou, náleželo vítězům. To se týkalo nejen budov a zboží, ale i lidí. Proto muselo každé město nebo každá pevnost pečlivě zvažovat, může-li odolat obléhatelům. Pokud ne, bylo moudré vyjednávat o podmínkách kapitulace.

V případě Jeruzaléma se obránci bránili až do samého konce. Počítali s tím, že impozantní městské hradby budou udržovat křižáky v patřičných mezích, dokud nedorazí posily z Egypta. Zmýlili se. Když město padlo, bylo proto vydáno v plen. Mnoho lidí bylo zabito, ale mnoho jiných bylo vykoupeno nebo jim bylo dovoleno volně odejít.

Podle moderních hledisek to jistě vypadá brutálně. Ale středověký rytíř by mohl poukázat na to, že při bombardování v moderní válce je zabito mnohem víc mužů, žen a dětí, než kolik jich vůbec mohlo být pobito mečem během jednoho nebo dvou dnů. Je třeba se zmínit o tom, že v těch muslimských městech, která se křižákům vzdala, byl lidem ponechán majetek, nebyli obtěžováni a mohli svobodně vykonávat své bohoslužby.

Pokud jde o potoky krve v ulicích, žádný historik je nemůže chápat jinak než jako literární konvenci. Jeruzalém je veliké město. Na množství krve, které by stačilo pokrýt jeho ulice souvislou třípalcovou vrstvou krve, by bylo třeba mnohem víc lidí, než jich žilo v celé zemi, natož v městě samém.

4. mýtus: Křížové výpravy nebyly nic jiného než středověký kolonialismus převlečený do náboženského hávu.

Je důležité si uvědomit, že Západ nepředstavoval pro Střední Východ mocnou, nadřazenou kulturu, která vpadla do primitivní nebo zaostalé oblasti. Naopak muslimský Východ byl mocný, bohatý a blahobytný. Vůči němu byla Evropa Třetím světem. Křižácké státy založené po první křížové výpravě nebyly novými osadami katolíků v muslimském světě, něčím jako britskou kolonizací Severní Ameriky. Katolická přítomnost v křižáckých státech nebyla nikdy velká, nejspíš pod 10% obyvatelstva. Tvořili ji vládci a úředníci, italští obchodníci a členové rytířských řádů. Převážnou většinu populace tvořili muslimové. Křižácké státy proto nebyly koloniemi ve smyslu plantáží nebo dokonce faktorií, jako později Indie. Byly to zahraniční vojenské základny.

Hlavním posláním křižáckých států bylo hájit posvátná místa v Palestině, zejména Jeruzalém, a vytvářet bezpečné prostředí pro křesťanské poutníky, kteří je navštěvují. Neexistovala žádná mateřská země, s níž by měly křižácké státy hospodářské vazby, a Evropané z nich neměli žádný hospodářský prospěch. Naopak náklady na udržování Latinského Východu odčerpávaly nemalou část evropských zdrojů. Jakožto zámořské základny měly křižácké státy především vojenský význam. Dokud muslimové válčili navzájem mezi sebou, byly tyto státy v bezpečí, ale jakmile se muslimové sjednotili, dokázali dobývat pevnosti, zmocňovat se měst a roku 1291 křesťany úplně vypudili.

5. mýtus: Křížové výpravy byly také namířeny proti Židům.

Žádný papež nikdy nevyhlásil křížovou výpravu proti Židům. Během první křížové výpravy táhla velká tlupa chátry, jež nebyla spojena s hlavní armádou, porýnskými městy s úmyslem olupovat a zabíjet Židy, které tam našla. Částečně z čiré chamtivosti, částečně také na základě nesprávného přesvědčení, že Židé jsou legitimním terčem války jakožto ti, kdo ukřižovali Krista.

Papež Urban II. i následující papežové tyto útoky na Židy důrazně odsuzovali. Místní biskupové, kněží i laici se snažili Židy hájit, třebaže s omezeným úspěchem. Podobně v počáteční fázi druhé křížové výpravy zabila v Německu skupina odpadlíků mnoho Židů, než se sv. Bernardovi z Clairvaux podařilo je dostihnout a učinit tomu konec. Tyto „rány vedle“ byly politováníhodným vedlejším důsledkem křižáckého nadšení, ale nebyly záměrem křižáckých výprav.

Moderní obdobou tohoto jevu byly případy, kdy se američtí vojáci v zámoří dopustili zločinů během 2. světové války. Byli za ně souzeni a potrestáni. Záměrem Spojenců ve 2. světové válce však nebylo páchat zločiny.

Myslíte, že boj mezi Západem a muslimským světem je v nějakém smyslu reakcí na křížové výpravy?

Nikoli. Tato odpověď by mohla někomu připadat zvláštní, jelikož Usáma bin Ládin a jiní islamisté často mluví o Američanech jako o „křižácích“. Je však důležité si připomenout, že ve středověku — a ve skutečnosti až hluboko do 16. století — byl supervelmocí západního světa islám. Muslimská civilizace byla bohatá, vysoce kultivovaná a nesmírně mocná. Křesťanský Západ byl zaostalý a relativně slabý.

Stojí za zmínku, že žádná další křížová výprava, jež Západ podnikl — a byla jich dlouhá řada - s výjimkou té první nebyla úspěšná. Křížové výpravy patrně zadržovaly muslimský expansionismus, ale rozhodně jej nezastavily.

Muslimská impéria se nadále rozšiřovala do křesťanských území, podmanila si Balkán, velkou část Východní Evropy a dokonce největší křesťanské město, Cařihrad. Z muslimské perspektivy nestály křížové výpravy ani za zmínku. Kdybyste se v 18. století zeptali běžného muslima, nic by o nich nevěděl. Důležité byly pro Evropany, protože představovaly veliké vypětí, jež ztroskotalo.

Avšak když v 19. století začali Evropané dobývat a kolonizovat země Středního Východu, mnoho historiků — zejména francouzských royalistických nebo nacionalistických autorů — začalo psát o křižáckých výpravách jako o prvním pokusu přinést zaostalému muslimskému světu plody západní civilizace. Jinými slovy křížové výpravy byly přetvořeny do podoby imperialistických válek.

Podle takto pojatého dějepisu se vyučovalo ve školách v koloniích a nová interpretace byla akceptována na Středním Východě i jinde. Ve 20. století byl imperialismus diskreditován. Islamisté a někteří arabští nacionalisté se pak chopili koloniální konstrukce křížových výprav a prohlašují, že Západ je odpovědný za jejich strasti, jelikož už od křížových výprav na muslimy stále dotírá.

Často se říká, že lidé na Středním Východě mají dlouhou paměť; to je pravda. Ale v případě křížových výprav mají paměť obnovenou: pamatují si to, co vyfabrikovali jejich dobyvatelé.

Jak se křížové výpravy liší od džihádu nebo od jiných náboženských válek?

Hlavním cílem džihádu je rozšiřovat dar al islam, území islámu, do dar al harb-u, území války. Jinými slovy islám je expanzionistický, snaží se podmaňovat si ne-muslimy a přivádět je pod muslimskou nadvládu. Těm, koho si takto podmaní, dává prostou volbu. Nepatří-li k lidu knihy — tj. nejsou-li to křesťané nebo Židé, mají na výběr konvertovat k islámu, nebo zemřít. Ti, kdo jsou lidem knihy, mohou volit mezi tím, že se podrobí muslimské vládě, a smrtí. Šíření islámu je tedy přímo spojeno s vojenskými úspěchy džihádu.

Křížové výpravy byly něco velice odlišného. V křesťanství bylo od počátku vždy zakázáno konverzi jakýmkoli způsobem vynucovat. Obracení na víru mečem nebylo tedy pro křesťanství možné. Na rozdíl od džihádu nebylo také cílem křížových výprav rozšiřování křesťanského světa ani křesťanské víry násilím. Křížové výpravy byly přímou, ale opožděnou reakcí na staletí muslimského dobývání křesťanských zemí.

Bezprostředním podnětem, jenž vedl k první křížové výpravě, bylo dobytí celé Malé Asie Turky v době zhruba od roku 1070 do roku 1090. První křížovou výpravu vyhlásil papež Urban II. roku 1095 jako odpověď na naléhavou žádost byzantského císaře z Cařihradu.

Urban vyzval rytíře křesťanstva, aby šli na pomoc svým východním bratřím. Malá Asie, část byzantského císařství, bývala křesťanská. Její evangelizaci začal sv. Pavel. Sv. Petr byl prvním biskupem v Antiochii. Pavel napsal jeden ze svých významných listů křesťanům v Efezu. Krédo církve bylo formulováno v Nicei. To vše v Malé Asii. Byzantský císař prosil křesťany Západu, aby pomohli dobýt zpátky tyto země a vypudit Turky. Touto pomocí byly křížové výpravy. Jejich cílem však nebylo jen dobýt nazpět Malou Asii, ale zmocnit se i jiných dříve křesťanských zemí, jež byly ztraceny v důsledku islámského džihádu. K nim též patřila Svatá země.

Nejvýznamnější rozdíl mezi křížovou výpravou a džihádem tak v jádře spočívá v tom, že křížová výprava byla obranou proti džihádu. Celá historie křížových výprav na Východě je historií odpovědi na muslimskou agresi.

Dosáhli křižáci nějakého úspěchu v obrácení muslimského světa?

K tomu bych řekl, že někteří františkáni začali na Středním Východě misii s cílem získávat muslimy pro víru. Nebyla úspěšná, hlavně proto, že islámský zákon dělá z konverze k jinému náboženství kapitální zločin. Tento pokus byl však od křížových výprav oddělený, ty neměly s obracením nic společného. A postupoval mírumilovným přesvědčováním.

Jak si křesťanstvo odůvodňovalo svou porážku při křížových výpravách? Byli křižáci zklamáni?

Porážku si odůvodňovalo stejně jako Židé ve Starém Zákoně: Hospodin svému lidu nedopřál vítězství pro jeho hříšnost. To vedlo v Evropě k širokému hnutí zbožnosti, jehož cílem bylo očistit křesťanskou společnost v každém směru.

Opravdu vyslovil Jan Pavel II. omluvu za křížové výpravy? Skutečně je odsoudil?

To je podivný mýtus; papež byl ostře kritizován, že prý se nedokázal omluvit přímo za křížové výpravy, když prosil za odpuštění všechny, jimž křesťané nespravedlivě ublížili. Náš Svatý otec je neodsoudil ani se za ně neomlouval. Omlouval se za hříchy katolíků.

Později se hodně mluvilo o tom, že se Jan Pavel II. omluvil cařihradskému patriarchovi za dobytí Cařihradu křižáky roku 1204. Papež však ve skutečnosti jen zopakoval to, co řekl jeho předchůdce papež Inocenc III. (1198–1216). Bylo to jedno z tragických válečných selhání a Inocenc dělal vše, co mohl, aby mu zabránil. Omlouval se za hříchy katolíků, kteří se účastnili křížových výprav. Neomlouval se však za křížové výpravy samy ani za jejich výsledek.

Zdroj: RC MONITOR 1/2005, z angličtiny přeložil Dr. Václav Frei