Gustavo Adolfo Bécquer - Sloky
(P?eložil Miloslav Uli?ný, sbírku vydala Mladá fronta v roce 1998, poprvé jako celek básnického díla).
Romantik ze Sevilly, významný špan?lský básník Bécquer, se narodil 17.2.1836. Od útlého d?tství byl sirotek, ujala se ho vzd?laná p?íbuzná, která mu umožnila u?ení v malí?ském ateliéru. Básník?v otec byl p?vodn? malí? a tvo?il pod um?leckým jménem "Bécquer", které si Gustavo p?evzal. V 18letech Gustavo opouští malí?skou školu a odchází do Madridu, píše do novin. Stává i spoluautorem n?kolika zp?voher.
Ve sbírce Sloky nacházíme verše intimní lyriky. Lásku neš?astnou, neop?tovanou. Sloky psal v letech 1858 - 61, své lásce Julii Espínové, kterou marn? miloval. Jeho soukromý život byl pon?kud neromantický. Zjiš?ujeme, že ve svých p?tadvaceti letech kon?í s básnickou tvorbou. Ovlivnil ?adu básník? nejen ve Špan?lsku.
Zem?el 22.12.1870. P?vodn? se uvád?la jako p?í?ina úmrtí plicní TBC, nov?ji se p?ipouští pohlavní choroba.
(ukázky):
XI
- Já jsem rozdycht?ná, jsem tmavovláska,
já jsem v??ný symbol ženy vášnivé.
Touhou po rozkoších kypí moje láska.
To mne stále hledáš?
- Ne, ne, tebe ne.
- Já mám ?elo bledé, já mám copy zlaté,
já ti nekone?né št?stí mohu dát.
Já mám pokladnice n?hy vrchovaté.
To mne stále voláš?
- Tebe nevolám.
- Já jsem sen, jsem prázdný, neskute?ný p?elud
ze sv?tla a mlhy, pustá chiméra.
Nemám t?lo k duši, nemám duši k t?lu,
nemohu t? líbat.
- Ty p?ij? a bu? má!
XLI
Tys byla smrš?, já byl vysoký maják,
náporu živlu sm?le ?elící.
Mohla ses rozbít, anebo m? srazit...!
Nebylo pomoci!
Tys byla oceán, já strmá skála,
rozhodn? vzdorující p?íboji.
Mohla ses rozt?íštit nebo m? strhnout.
Nebylo pomoci!
Ty krásná a já pyšný. Zvykli jsme si -
já na svém stát, ty podrobovat si.
Úzká stezka, nevyhnutelná srážka...
Nebylo pomoci!
XLIV
Jak v otev?ené knize
p?e?tu si všechno za z?ítelnicemi.
Pro? rty smích p?edstírají,
když o?i je hned usv?d?ují ze lži?
Pla?! Žes m? m?la ráda,
t?ebas jen trochu, p?iznat nesty? se mi.
Pla?! Nikdo nevidí t?.
Já jsem muž - a jsem také uslzený!
L
Co divoch, jenž si neum?lou dlaní
k pot?še z kmene boha p?itesá
a padne p?ed svým dílem na kolena,
to ud?lali jsme my dva.
Klamu jsme dali tvary skute?nosti,
sm?šnému snu, jejž mysl zplodila,
a pak té modle v ob?? p?inesli jsme
oba svou lásku: ty i já.
