První čtení: Exodus 23,4 - 5: „Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? Spolu s ním ho vyprostíš.“

Druhé čtení: Římanům 12,17 - 21: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.´ Ale také: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.´ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“

Čtení ke kázání: Matouš 5,43 - 48: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.´ Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

            Milé sestry, milí bratři, milí přátele,

         jak jistě víte, křesťanství je opravdovým náboženstvím lásky. V první řadě jde o Boží lásku k nám lidem. Jak píše ve svém evangeliu apoštol Jan: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) Potom je tu naše láska k Bohu jakožto odpověď na lásku Boží. Boha máme milovat celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. V hebrejském myšlení je člověk ve svém celku duše, která cítí, myslí, má vůli a paměť. Srdce potom je duše v činnosti. Když má člověk milovat Boha celým svým srdcem, celou svoji duší a celou svou myslí, zkrátka to znamená, že člověk má Boha milovat celou svou bytostí. Bůh svou láskou zahrnuje celého člověka, očekává proto také lásku celého člověka.   

          Po lásce k Bohu pak následuje naše láska k bližním, což jsou všichni potřební bez ohledu na jejich pohlaví, rasu, národnost, věk, vzdělání či postavení. Máme milovat své bližní blízké i vzdálené. Jak se píše na bývalé synagoze na Andělu: „Mír dalekým i blízkým.“ Ale jak nedávno upozornil evangelický farář Mikuláš Vymětal, někdy pro lásku ke vzdáleným bližním nedostatečně milujeme a pečujeme o své blízké. A to Mikuláš je  v ČCE farářem pro menšiny. 

             Další je láska k sobě samému. Tato láska je začátek, ze kterého plynou ostatní lásky. Zdravá sebeláska se vyznačuje sebeúctou, důvěrou a touhou pečovat o sebe a ostatní. Umožňuje nám rozdávat lásku do okolního světa. Ne nadarmo Ježíš řekl: „"`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci."“ (Mt 22,37 - 40)

              Boží láska  (Agapé) je samozřejmě nejvyšší druh lásky. Je to bezpodmínečná a univerzální láska. Vzbuzuje touhu konat dobro. Pomáhá nám jednat se soucitem a nezištností. Když prožíváme lásku Agapé, jsme Bohu nejblíže. A po vzoru Boží univerzální a bezpodmínečné lásky máme milovat dokonce i své nepřátele, jak jsme slyšeli v našem dnešním čtení ke kázání. 

         Láska k nepřátelům je typickým rysem skutečného křesťanství. Je to jedna z nejobtížnějších věcí na světě. Ježíš ale celým svým životem stvrzoval bezpodmínečnou lásku, s níž se obracel i k nepřátelům. Jako Kristovi následovníci máme přijímat Jeho smýšlení, uvažování a vůli. Proto pro nás platí Kristova trvalá výzva, abychom milovali i svého nepřítele. 

             Na první pohled se to, že máme milovat i své nepřátele, jeví jako nenormální. Z běžného lidského hlediska je naopak tzv. normální milovat své blízké a nenávidět své a jejich nepřátele. Evoluční biologie například učí, že nejpřátelštější jsme                     k členům své skupiny, k těm ostatním jsme velmi snadno nepřátelští. Dokazuje to třeba chování domorodých kmenů, kdy vůči cizincům jsou nepřátelští a krutí, ale jakmile vás přijmou do svého středu, chovají se k vám mírumilovně a otevřeně. 

          Podobný postoj nalezneme i u starověkých Židů. Nenávist  k bratru a k bližním jim zakazoval zákon: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu.“ (Lv 19,17). Všeobecným pravidlem se ale mezi Židy stalo milovat bližního a nenávidět nepřítele. První část tohoto pravidla je ve Starém zákoně opět uvedena ve Třetí knize Mojžíšově (Leviticus): „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19.18) Ovšem pro Židy byl jejich bližním primárně jen člen jejich národa, u něhož se předpokládala víra v Hospodina. Tedy soukmenovec a souvěrec. 

        A co ostatní? Z nich se stali prostě nepřátele. Nepřítelem byl každý, kdo stal ve službách cizích bohů, tedy nepřátelsky k Hospodinu a k Jeho lidu. Nepřítelem byl tak pro Židy v podstatě každý pohan čili Nežid vůbec. Z přesvědčení o Božím vyvolení Židů vznikl dokonce názor, že nepřátele Židů jsou také nepřáteli Božími (Nu 10,35 či Dt 30,7).

        S nepřítelem nesměl Žid uzavřít smlouvu (Dt 7,1 - 5), nesměl s ním ani jíst, protože společné jídlo znamenalo vlastně mírovou smlouvu. Odpor k nepříteli byl stupňován až k nenávisti. Nenávist je však opakem lásky a může mít různé stupně: od omrzení a nepřekonatelného odporu až vyloženému nepřátelství na život a smrt. 

            Ve Starém zákoně poměrně hodně čteme o nepřátelích a autoři žalmů vyjadřují často svou nenávist k Božím nepřátelům a nepřátelům Jeho lidu. Například v Žalmu sto třicet devět čteme: „Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.“ (Ž 139,21 - 22) Bůh ale ve Starém zákoně nikde nepřikazuje nenávist k nepříteli. Naopak je přikázána určitá laskavost k nepříteli, zejména k osobnímu nepříteli. O tom právě bylo naše dnešní první čtení z Druhé knihy Mojžíšovy (Ex 23,4 - 5). Ve druhém našem dnešním čtení apoštol Pavel volně cituje z knihy Přísloví: „Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu a Hospodin ti odplatí.“ (Př 25,21 - 22) Druhá část židovského pravidla, tedy nenávidět nepřítele, byla tak jakýmsi domýšlením Božího příkazu milovat bližního. 

               Ježíš se proti tomuto domyšlení staví. Přímo zakazuje splácet nenávist nenávistí a zavazuje své učedníky milovat i nepřítele. I křesťané mohou mít své nepřátele v podobě Božích odpůrců, odpůrců Jeho svědků a učedníků Páně. K osobním i náboženským nepřátelům by však křesťané neměli cítit nenávist. Nenávist je totiž démonická síla, ovládající tento svět (1 J 2,9 - 11, 1 J 3,15 a 1 J 4,20). Právě proto by křesťané měli milovat nejen své bratry, ale také i své nepřátele, aby byli světlem tomuto světu a nebydleli v temnotě starého věku. Láska patří k novému věku, který se vlamuje do tohoto světa. A pravá láska je vždy univerzální a absolutní. 

               Láska k nepřátelům samozřejmě něco stojí. Vyžaduje kázeň, askezi, pevnou vůli, boj s hněvem a proti pokušení nenávidět. Na druhé straně láska k nepřátelům nám prospívá. Nenávist totiž člověka deformuje. Nenávist skrytě proniká do našich vztahů k lidem a k Bohu. Ničí naši radost ze života a kalí naše vztahy. Nenávistí tak ubližujeme nejen druhým, ale i sami sobě. 

               Jedné mé bývalé kolegyni z práce před léty ublížil její manžel. Nelegálně si založil v jiném městě druhou rodinu. Samozřejmě byl z toho rozvod, když se na to přišlo. Kvůli tomu má kolegyně svého bývalého manžela velmi nenáviděla. Nenávist ji přímo užírala. Poradil jsem ji, aby bývalému manželovi odpustila a zbavila se nenávisti. Ona to učinila a pomohlo ji to se zdárně vyrovnat s celou situací. 

      Proto je jen dobré nenechat se strhnout nenávistí, zbavit se pohrdání jinými lidmi a odložit hněv a rozhořčeni. Proto v Žalmu třicátém sedmém se píše: „Odlož hněv a zanech rozhořčení, nevzrušuj se, ať se nedopustíš zlého.“ (Ž 37,8). Od hněvu je totiž velmi blízko k nenávisti a od nenávisti k zabíjení či dalším hříchům. Sám Ježíš neoplácel spílání spíláním a když trpěl, nehrozil, jak čteme v Prvním listě Petrově (1 P 2,23).

     V každém bychom měli vidět člověka. Nepřátele bychom neměli démonizovat nebo je považovat za zvířata. Dnes se to týká třeba Rusů, valčících na Ukrajině, nebo Íráncům. Pokud někomu upíráme jeho lidství, vzbuzuje to jeho hněv (řecky thymos), který ústí často v násilné konflikty. Křesťanství hlásá rovnost lidí před Bohem, což se nelíbí některým odpůrcům křesťanství (kupříkladu autoři Mensanka a Šimon Magus na platformě Médium na webu Seznam.cz). Německý filozof Friedrich Nietzsche kdysi napsal, že křesťanství hlásá morálku otroků a straní slabým a neúspěšným na úkor silných a úspěšných. Tím údajně brzdí kulturní pokrok. Nietzsche dokonce snil o příchodu tzv. nadčlověka (německy űbermensch). Jeho filozofie později se snažil zneužít německý nacismus.

            Láska je proto v tomto ohledu nejlepší prevencí hříchů. Láska totiž nepůsobí bližnímu nic zlého, jak píše apoštol Pavel v Listě Římanům (Ř 13,10). Láska nám prospívá a činí nás lepšími lidmi. Přibližujeme se tak k mravní dokonalosti, kterou po nás Ježíš požaduje i v našem dnešním čtení ke kázání: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,48)

Jsme toho však vůbec schopni? Sami o sobě ne. Ale nezapomínejme na to, že Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán, jak píše apoštol Pavel ve svém Listě Římanům (Ř 5,5). Potom „stačí“ se otevřít Duchu svatému a nechat Ho přetvářet naše srdce k podobě milosrdného srdce Ježíšova. Pak mohou platit slova apoštola Pavla: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2 K 5,17) Amen.