Milovat Boha... ale jak?
Často slyšíme, že bychom měli
milovat Boha. Je to dokonce první přikázání v desateru. Ale ruku na
srdce, skutečně MILUJEME Boha? Chybí nám když s ním nejsme? Bolí nás
naše srdce, když mu ublížíme? Naplňuje nás láskou zmínka o něm? Jak
vyslovujeme Jeho jméno? Toužíme po něm? Baví nás čas s Ním strávený?
Dáváme přednost času, kdy s Ním můžeme být? Jak můžeme milovat Boha,
kterého nevidíme (když ani nedokážeme milovat druhého člověka, kterého
vidíme srov. 1.J 4,20)?Možná jste taky přemýšleli nad těmi slovy ze začátku růžence,
kde vyznáváme, že ho „nade všechno milujeme“. Taky vám to moc lehce přes
rty nejde? Anebo je to pravda? Milujeme Ho opravdu nade všechno? Kdyby
tomu tak bylo, náš život by vypadal pravděpodobně úplně jinak... Nebo
to, co teď žijeme, je všechno co můžeme ve společenství s Bohem zažít?Bůh je jiný než člověk. I principy Jeho lásky jsou
Boží, milosrdné a shovívavé. Kde můžeme vzít lásku, když ji sami
nemáme? Jak milovat, když ji nemáme sami od sebe? Zrodí v nás lásku
přikázání? To, že víme, že máme milovat?
My
nejsme zdrojem Lásky. Tím je jenom Bůh. My Jej nemůžeme milovat jako
první – sami od sebe. Kde vzít tedy tu lásku, kterou hledáme?V Písmu se píše: „V tom je láska: ne že my
jsme si zamilovali Boha, ale že On si zamiloval nás.“ (1.J 4,10) Tohle slovo je
úžasné, celou situaci staví naruby! Takže v tom je tedy TA LÁSKA, kterou
hledáme a kterou Jej můžeme milovat – ne v tom, že my jsme si
zamilovali Jeho, ale v tom, že On si zamiloval nás! V TOM je láska!Abychom Ho mohli milovat, musíme nejdříve přijmout
lásku Boží. Pak teprve můžeme začít milovat. My potřebujeme milovat
Boha, ale On ví, že Jej nemůžeme dobře milovat, aniž bychom
zakusili Jeho lásku. On sám se pro tento
způsob lásky rozhodl. Přizpůsobil ho našim omezením. Jedině tak můžeme
spolu s apoštolem Janem říct: „protože si mne Bůh zamiloval, mám lásku.
Ano, mám lásku. Ne protože jsem si já zamiloval Jeho, ale že On si
zamiloval mne a dal za mne svého Syna. A protože jsem přijal Jeho Syna,
mám lásku; miluji Boha!“ Není to úžasné? Máme lásku, protože On miloval
první!Vraťme se k tomu
růžencovému vyznání. Někteří ho řeší obměnou: „kterého chceme nade
všechno milovat“. Říkáme tím ale vlastně: nemilujeme Tě. Chceme, ale
nemilujeme. Kdo z nás by stál o takové vyznání? Cožpak nevíme, že láska
roste dáváním, vyznáváním? Proč Mu říkat, že ho nemilujeme, když Mu
můžeme říct: „Miluji Tě“? My tu lásku přece máme. Možná někde utlačenou,
ale máme. „Boží láska je nám vylita do našich srdcí skrze Ducha.“ Řekněme
mu to. Možná na to čeká už dlouho. Chce to slyšet. Nechce slyšet jen
jak si stěžujeme na to, jak málo Ho milujeme, chce slyšet že ho vůbec
milujeme. Třeba malinko, to nevadí. Ale milujeme Ho. Dal nám svého Syna, dal nám svou lásku.
Není malá, je to Jeho láska. Dej ji prostor, Ty ho miluješ a On to ví.
Chce to slyšet. „Pane, Ty to víš, Ty víš, že Tě miluji.“ V Markově evangeliu začíná první přikázání takto: „Slyš...“
Naslouchejme Jeho hlasu. Je plný lásky. Můžeme s Ním trávit čas a tak
Jej víc poznávat. Nemůžeme milovat pokud nebudeme nejdřív přijímat Jeho
lásku.Lásku nelze přikázat. Proto ani první
přikázání ve své plné formě není příkaz: „Miluj svého Boha.“, ale: „Já
jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z otrockého domu...“ On nás
vyvedl z otroctví našich hříchů, zaplatil za to svou krví. To je Jeho
přikázání; „Slyš, poslouchej, naslouchej mi; vysvobodil jsem tě, jsi
volný. Dal jsem ti život, dal jsem ti lásku. Zamiloval jsem si tě. Miluj
mne, prosím, také. Řekni mi to.“