|
Právě je 564 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: Mikim rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116813790 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Hledání: Je možné zapřít Krista?
Vloženo Úterý, 23. listopad 2010 @ 11:06:09 CET Vložil: Stepan |
poslal Nepřihlášený W.E. Nunnally
Doktrína o trvalé jistotě spasení učí, že jakmile je člověk
jednou spasen, nic jej nemůže o toto postavení připravit. Millard J.
Erickson uvádí: „Kalvinistický přístup k tomuto tématu je jasný a
přímý: ‚Ty, které Bůh přijal ve svém milovaném Synu, následně
povolal a posvětil skrze svého Ducha, nemohou ani úplně, ani definitivně
přijít o tento stav milosti, ale zcela jistě v něm vytrvají až
do konce, a budou navěky spaseni.‘„(Westminsterské vyznání
víry 17,1) Henry C. Thiessen k tomu později píše: „Pokud jde
o tvrzení, že nikdy zcela ani definitivně nepřijdou o tento stav
milosti, není to stejné jako tvrdit, že nikdy neodpadnou, nikdy nezhřeší
nebo nepřestanou velebit toho, kterýž je povolal ze tmy do svého
podivuhodného svět la. Pouze to znamená, že neodpadnou zcela od stavu
milosti, do kterého byli přivedeni, a ve svém odpadlictví nakonec
nesetrvají.“ Stejně jako učení o omezeném vykoupení
popularizoval Augustin v pátém století našeho letopočtu učení
o se trvání svatých ve víře. Římskokatolická církev toto uče ní
později přijala jako svoji oficiální doktrínu. Byl to také běžně
přijímaný názor v době protestantské reformace. Vedoucí
představitelé reformace, jako byl Jan Kalvín, ji rovněž přijali a
podporovali, spolu s řadou dalších před reformačních
římskokatolických doktrín a praktik. Takto se dostala nauka
o věčném spasení do dogmatických systémů mnoha dnešních
moderních protestantských denominací.
Arminiánsko-wesleyánská tradice a tradice hnutí svatos ti, stejně jako
Assemblies of God, které z těchto tradic čerpají, historicky zamítly
víru o trvalé jistotě spasení. AG oficiálně na svých webových
stránkách uvádí: „Assemblies of God se staví proti učení, že Boží
svrchovaná vůle úplně potlačí svobodnou vůli člověka a přivede jej
k tomu, aby přijal Boha a sloužil mu. S ohledem na tento fakt jsme
přesvědčeni, že je možné, aby se jednou spa sený člověk odvrátil od
Boha, a byl znovu ztracen." I přes toto nekompromisní a jednoznačné
oficiální stano visko Assemblies of God nemusí lidé, kterým sloužíme,
vždy dobře rozumět této nauce či našemu postoji k této otázce. Sl
žebníci v našich sborech se často setkávají s lidmi, kteří
věří, že jakmile je člověk jednou spasen, je navždy spasen. Potřebují
tedy vědět, jak na tento ná zor reagovat. Je proto důležité, aby pastoři
seznamovali služebníky s argumenty, které používají zastánci učení
o trvalé jistotě spasení/setrvání svatých ve víře. Záro veň také
musí předkládat vhodné odpovědi na tato jejich tvrzení a osvětlovat
biblický základ, z něhož plyne náš vlastní postoj: věřící mohou
pozbýt spasení, pokud se z vlastního rozhodnutí odvrátí od Krista.
V rámci kalvinismu existují různé názory týkající se trvalé
jistoty spasení.
Jeden extrémní názor například tvrdí, že Bůh vezme věřícího
k sobě v okamžiku, kdy ví, že by dotyčný nechodil po přímých
cestách a nedělal by tak Bohu čest. Jiní, kteří také věří
v trvalou jistotu spasení, Autor: W.E. Nunnally Ph.D.však nepovažují
za bianko šek k hříchu: „Naše chápání učení o setrvání
svatých neponechává prostor pro poho dlnost či laxnost. Je otázkou, zda
ten, kdo přemýšlí způ sobem: ‚Teď, když jsem křesťan, mohu si žít,
jak chci‘, se opravdu obrátil či znovuzrodil. Ryzí víra se ukáže na
ovoci Ducha."
ODDÍLY PÍSMA POUŽÍVANÉ NA PODPORU ARGUMENTŮ O TRVALÉ JISTOTĚ
SPASENÍ (DÁLE JEN TJS) A O SETRVÁNÍ SVATÝCH VE VÍŘE (DÁLE JEN SSV)
A JEJICH SPRÁVNÁ INTERPRETACE
Ti, kdo zastávají TJS/SSV často uvádějí na podporu své ho názoru
verš J 5,24: „Ten, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal,
má život věčný, a nepodléhá sou du, ale přešel již ze smrti do
života." Tento verš podle nich znamená, že jakmile jste přešli ze smrti
do života, máte život navěky. Z gramatického hlediska však jasně
vyplývá, že slovo věčný není příslovce vztahující se ke slovesu tak,
abychom verš mohli vyložit a měl život věčně. Je to naopak přívlastek
shodný rozvíjející podstatné jméno stojící ve funkci mluvnického
předmětu. Věčný je život, ne že jej navěky vlastníme. Stejně tak jsou
slovesa slyší a věří v přítomném čase a znamenají nepřetržitou
činnost. Zastánci také argumentují, že když se jednou člověk a Bůh
spojí, toto spojení již nemůže být nikdy zničeno. Od volávají se na
verš J 6,37: „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně, a kdo ke
mně přijde, toho nevyženu ven." Nelze však říct, že tento text vylučuje
možnost, že se někdo rozhodne sám odejít (srovnej s J 17,12).
J 10, 27 – 28 se také používá na podporu učení
o trvalé jistotě spasení: „Moje ovce slyší můj hlas, já je znám,
jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou na věky, a nikdo je
z mé ruky nevyrve." A mohli bychom ješ tě přidat Ř
8,35.39 „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?… ani výšiny ani
hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu, nedokáže nás odloučit od
lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu." Autoři
těchto biblických míst však chtějí říct, že vnější síly nejsou
schopny oddělit nás od Boha. Nepopírají však možnost, že člověk může
uplatnit svou svobodnou vůli a rozhodnout se opustit Boží cesty. Je třeba
také poznamenat, že přítomný čas v řečtině označuje
nepřetržitou akci. Přeložen doslova tento verš zní: „Moje ovce setrvale
naslouchají mému hlasu a já je stále znám, a neustále mne následují a
já jim stále dá vám věčný život." Znamená to, že naše průběžné
neza hynutí je podmíněno naším neustálým nasloucháním a
následováním Ježíše. Toto téma se odráží v celém Písmu.
Tento text tedy nepodporuje TJS/SSV, naopak. Podporuje myšlenku, že
věřící může sejít z Boží cesty tím, že odmítne setrvat
v poslušnosti Kristu. Zastánci TJS/SSV také na základě J
15,1–11 tvrdí: „Je-li věřící sjednocen s Kristem a jeho
život v něm proudí, toto spojení nemůže být ničím zrušeno."
Ovšem kontext celé patnácté kapitoly naopak ukazuje na možnost, že toto
spojení narušit lze. Slovo překládané v celé patnácté kapitole
jako zůstat je v originálním textu meno; znamená „zůstávat,
pokračovat, setrvat." Proto Ježíš říká: „Každou mou ratolest, která
nenese ovoce, odřezává… Kdo nezůstane (nesetrvá) ve mně, bude
vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.
(J 15,2.6 ) A další část pak začíná Ježíš slovy: „To jsem vám
pověděl, abyste se nedali svést." (J 16,1)
Pokud by se člověk nemohl odvrátit od Boha, Ježíš by o tom tak
dalece nehovořil. Někteří stoupenci TJS/SSV poukazují na Pavlova slova ve
F 1,6, „… a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo,
dovede je až do dne Ježíše Krista." Z prvního až jedenáctého
verše však vyplývá, že se zde Pavel spoléhá na touhu filipských růst
ke zralosti – to je jediná zá ruka věřícího člověka. Vždyť sám
Pavel je později vybízí, aby „s bázní a chvěním uváděli ve skutek
své spasení" (F 2,12). Navíc jim poukazuje na to, že jeho vlastní věčný
život ještě není definitivně zapečetěn (F 3,12–13) a po vzbuzuje
je, aby v zájmu vlastního věčného života rostli ke zralosti a
k poslušnosti (F 3,14). Pobízel křesťany ve Filipech, aby následovali
jeho příkladu a vyhnuli se příkladu těch, jejichž konec je zahynutí F
3,17–19).
Lidé se někdy odvolávají na Žd 7,25: „Proto přináší do konalé
spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a
přimlouvá se za ně." Chápou to tak, že slovo „dokonalé" se vztahuje
k těm, kdo ,skrze něho přistupu jí k Bohu pro spasení´.
Bezprostřední kontext i celkové vyznění listu Židům však
vyžaduje, aby byl tento výraz vztažen k Ježíši a délce času, po
který nám jako Nejvyš ší kněz poskytuje vykoupení a dává nám tím
příležitost ke spasení (srov. také 3, 17, 21, 24, 25; 5,6; 6,20). Toto
místo nelze chápat jako podporu učení o trvalé jistotě spasení.
Oblíbený text těch, kteří přijímají TJS/SSV, je 1 J 2,19:
„Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by
s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že
nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi." Zastánci na zá kladě
této pasáže tvrdí, že ti, kdo přestanou následovat Krista, vlastně nikdy
nebyli spasení. Je však několik věcí, nad kterými se zde musíme
zamyslet.
Zaprvé text výslovně neříká to, co zastánci TJS/SSV tvr dí (kdo
nezůstal, nebyl nikdy spasen). Jan to psal poté, co sešli z cesty, a
dodává, že jejich odchod je důkazem toho, že už nepatří do
společenství vykoupených. Dá val je do kontrastu s těmi, kdo se
postavili proti faleš nému učení, nadále přijímali pravdu a zůstávali
v Kristu (verš 24).
Zadruhé je dobré porovnat výpovědi o vyjití a zůstávání
s Ježíšovým učením v patnácté kapitole Janova evan gelia. Tam
popisuje údy Kristova těla, kterým se nedaří „zůstávat"; ty nenesou
ovoce, usychají a nakonec budou odříznuty. Zatřetí stránky Starého
i Nového zákona jsou plné pří kladů lidí, kteří byli nade vší
pochybnost v jednu konkrét ní chvíli ve správném vztahu s Bohem,
ale později od mítli jeho vládu (Gn 4,3–16, srov. Sd 11; Ex
32,32–33; Nu 3,2–4; 4,15–20; 16,1–33;
22,8.12.19–20.32–35; 24,1–2.13, 31,7–8; 1S 10
,1–7.9–11, 13,8–15; 16,14.31; J 6,66, srov. verš 67;
1 K 5,1–13; 1 Tm 1,19–20; 2 Tm 1, 15;
2,17–18; 4,10, Tt 1,12–16; Žd 12,15–17; 2 Pe 2,1; Zj
2,6.15, srov. Sk 6,5 a Eusebius, Církevní dějiny 3,29).
Argumenty, které varují věřící před možností odpadnutí. Lidé
z arminiánského tábora někdy svůj doktrinální po stoj neformulují
jasně. Používáme výraz ztratit své spa sení, jako kdyby k tomu
mělo docházet náhodou, neú myslně, jako výsledek momentálního
klopýtnutí. Odpůrci správně tvrdí, že tato formulace neodráží
přesně biblický text. Proto se musíme sami znovu obeznámit s oddíly,
které podporují naše učení, a pak je formulovat tak, aby náležitě
vyjadřovalo učení Božího slova. Arminiánsko-wesleyánská a letniční
tradice i tradice hnutí svatosti se drží toho, že věřícímu je
zachována svobod ná vůle i po spasení. Písmo učí, že ti, kteří
věří v Ježíše a poslouchají ho, jsou ještě svobodnější poté,
co byli spaseni (J 8,36; Ga 5,1,13) – nikoliv méně. Naše učení
může být formulováno biblickými výrazy „pozbyli jste mi losti" (Ga
5,4), „odpadl, odpadli" (Žd 3,12; 6,6).
J. Rodman Williams uvádí: „Ale vzhledem k tomu, že Boží spasení
působí skrze víru, a to živou víru, vzdát se této víry může vést
k odpadlictví. Když přestaneme zůstávat v Kristu, nesetrváme
v něm a v jeho Slově uprostřed všech zkoušek a pokušení
světa, které mají naši víru upevnit a posílit, může do našeho srdce
vstoupit ne víra – a věřící pak mohou odpadnout od Boha. Tím mohou
tragicky pozbýt svého spasení." Anglický výraz apostasy (odpadnutí,
odpadlictví) je pře pisem novozákonního řeckého slova apostasia. Toto
slovo i jeho slovesná podoba vyjadřuje následující: vzdálit se,
oddělit se, politicky přeběhnout či zradit, být odtažen pryč, způsobit
povstání, odchýlit se, odpadnout, přestat s jakýmkoliv vzájemným
působením, opustit, dát pryč (jako při rozvodu). Žádný z těchto
výrazů nenaznačuje ztrátu smlouvy v důsledku nahodilého nebo
dočasného poru šení stanovených standardů svatosti. Naopak, všechna
vyjádření naznačují předem promyšlený, záměrný a pře trvávající
stav vzpoury vůči Kristově vládě nad životem.
SVOBODNÁ VŮLE
Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě (Gn 1,26). Zčásti to
znamená, že člověk myslí, plánuje, usuzuje a rozhoduje se podobně jako
Bůh. Pád člověka částeč ně smazal Boží obraz vtisknutý do člověka
při stvoření, avšak tyto atributy rozhodně zůstaly zachovány. Navíc
Bůh neomezí ani nenaruší lidskou svobodu, kterou zá měrně člověka
obdařil. A to platí, ať už člověk Krista přijal, nebo ne. Ve
Starém zákoně Bůh jednal s Izraelity téměř výhrad ně
prostřednictvím podmíněných smluv. Neustále je varoval, aby plnili
podmínky smlouvy, jinak měl být je jich vztah k němu narušen (srov.
Ex 32,33; Lv 22,3; Nu 15,27–31; Dt 29,18–21; 1 Kr 9,6–7;
2 Kr 17,22–23; 24,20; 1 Pa 28,9; 2 Pa 7,19–22; 15,2;
24,20, Ž 69,28, Iz 1,2–4; 59,2; Jr 2,19; 5,3.6.7; 8,5.12;
15,1.6–7; 16,5; Ez 3,20; 18,12–13; 33,12). Milost byla dostupná
i ve Starém zákoně (Ex 34,6; Nu 6,25; Jr 3,12), ale stejně tak jako
v Novém zákoně nikdy nebyla omluvou pro to, aby se setrvávalo
v hříchu anebo byly sníženy nároky plynoucí ze smlouvy (srov. J
1,16–17; Ř 6,1–2; 8,7–11, L 12,48; srov. také Ř 1,31).
EVANGELIA
Jan Křtitel odvážně prohlašoval: „Sekera už je na kořeni stromů;
každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně." (Mt
3,10; L 3,9) Ježíš následně začal svou službu stejným poselstvím (Mt
7,19). Ježíš také učil, že pokud my nejsme ochotni odpustit, upíráme
sami sobě možnost, že i nám bude Bohem odpuštěno (Mt 6,15).
V původním Ježíšově historickém kontextu, jak jej kanonicky
zaznamenává Matouš, Ježíš říká vznikajícímu společenství nové
smlouvy -složenému z věřících – že pouze ti, kteří
vytrvají až do konce, budou spaseni (Mt 10,22; 24,13). Pokud ho však
zapřeme před lidmi, zapře i on nás před svým otcem (Mt 10,33).
A když řekl: „Každý hřích i rouhání bude lidem odpuště
no, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno" (Mt 12,31), nedělal
žádný rozdíl mezi spaseným a ne spaseným.
V podobenství o rozsévači se zrno uchytilo a začalo nést
ovoce, bylo však nakonec udušeno rozmanitými okol nostmi (Mt 13,3–23).
V Mt 18,15–17 Ježíš přikázal, aby členové společenství nové
smlouvy setrvávající v hříchu byli vyloučeni z církve a
považováni za ty, kdo stojí mimo smlouvu. Ježíš také varoval, že
v poslední době falešní mesiášové „svedou mnohé" (Mt 24,5) a
během pronásledování, „mnozí odpadnou" (Mt 24,10). Verš 24 zazna
menává Ježíšova slova, že lžimesiášové a lžiproroci by „svedli
i vyvolené, kdyby to bylo možné„. Zastánci trvalé jistoty
spasení se domnívají, že výraz „kdyby to bylo možné“ ukazuje na
hypotetičnost takové situace a dokazuje, že není možné, aby se někdo od
chýlil od víry. Tento argument však nebere v potaz širší kontext (Mt
24,5.10) ani jiné části Písma (1 Te 4,1–2), které jasně uvádějí,
že někteří věřící v posledních dnech z různých důvodů
odpadnou od víry. Lukáš zaznamenal Ježíšova slova: „Kdo položí ruku
na pluh a [stále] se ohlíží zpět, není způsobilý pro království
Boží" (L 9,62). Z kontextu vyplývá význam této metafory velmi
jasně. To stejné lze říci o L 14,34–35, „Sůl je dobrá.
Jestliže však i sůl pozbude chuti, co jí dodá slanosti? Nehodí se na
pole ani na hnojiště, vyhodí se ven. Kdo má uši k slyšení, slyš."
(srov. Mt 7,16–17.21.24.26; 10,38; 12,30; 18,23–35; L 9,23n,
14,25–33)
PAVLOVO UČENÍ
Poté, co na misijním poli „získali mnoho učedníků„,vrá tili se
Pavel a Barnabáš do sborů, které dříve založili, a „posilovali
učedníky, povzbuzov li je, aby vytrvali ve víře“ (Sk 14,21–22).
Pokud by neexistovalo nebezpečí odpadnutí, byl by to ztracený čas a
zbytečně vydaná energie. Později Pavel varoval vedoucí představitele
církve v Efezu, že „přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou
šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou
scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu." (Sk 20,29–30)
Učení v Pavlových epištolách se nelišilo od jeho kázání
zaznamenaných v knize Skutků. Varoval církev v Římě, že
„jestliže Bůh neušetřil přirozených větví, [Izrael], tím spíše
neušetří tebe [křesťany v Římě]. Považ dobrotu i přísnost
Boží; přísnost k těm, kteří odpadli, avšak dob rotu Boží
k tobě, , budeš-li se jeho dobroty držet [všim něte si
podmiňovacího způsobu]. Jinak i ty budeš vyťat" (Ř 11,21–22).
Také je vybízí: „Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už
v lásce. Neuváděj tedy svým jíd lem do záhuby toho, za nějž Kristus
umřel!" (14,15; srov. 1K 8,11, kde se objevují stejné termíny).
V 1K 5,1–13 (srov. 2Te 3,6.14), Pavel vyzývá korintské, aby
vyloučili ty, kteří žijí v hříchu (srov. Mt 18,15–17). Káral
příliš svobodomyslné křesťany v korintském sbo ru, že dovolili, aby
jejich svoboda způsobila záhubu slabšího „bratra, pro kterého Kristus
zemřel" (1K 8,11). Výraz „bratr" naznačuje, že všichni zúčastnění
jsou čle ny stejného společenství víry. Pavel si uvědomoval, že
i on sám by mohl ve víře selhat (1K 9,27). Dále varoval křesťany
v Korintu, že by to mohl být také jejich osud a mohli by skončit jako
Izraelité, kteří zemřeli na poušti (1K 10,1–13). „A proto ten, kdo
si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl" (verš 12).
Stejně tak korintské upozorňoval, že pokud by uvěřili ne správné
verzi evangelia, mohlo by to ohrozit jejich spásu. „Chci vám připomenout,
bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které
je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li
se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili
nadarmo" (1K 15,1–2). Později je znovu napomíná: „Sami sebe se
ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte! Což nechápete,
že Ježíš Kristus je mezi vámi? Ledaže jste před ním neobstáli!" (2K
13,5) Podobně na pomínal i církev v Kolosech – Ježíš je
přivede před Boha svaté a bez poskvrny, ale pouze za předpokladu, „že
pevně zakotveni setrvají ve víře a nedají se odtrhnout od naděje
evangelia" (Ko 1,21–23). Galatským sborům Pavel napsal: „Divím se,
že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle od vracíte
k jinému evangeliu" (Ga 1,6). V Ga 4,1–11 píše o tom,
jak se galatští křesťané z otroků stali syny, a pak se znovu
vrátili zpět do otroctví. V závěru tohoto oddílu Pavel řekl:
„Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec
nadarmo."
Pavel taktéž prohlásil následující slova o těch, kdo byli
zachráněni Ježíšovou krví, ale pak přijali judaizované evangelium
Ježíš+, jež přidalo obřízku k Ordo Salutis (řádu spásy):
„Odloučili jste se [kataergo: „odřízli jste se, byli jste zbaveni,
vymazáni, zrušeni, zničeni, vymýceni"] od Krista, vy všichni, kteří
chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste [ekpipto:
„odpadli, propadli, ztratili, způsobili konec"] milosti." (Ga 5,4) Do
církve ve Filipech Pavel napsal, že on utrpěl ztrátu všech věcí, „aby
poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Bral na
sebe podobu jeho smrti, aby tak dosáhl zmrtvýchvstání." (F 3,10–11)
Jestli mělo být Pav lovo spasení konečné a nic se nemohlo změnit na jeho
postavení vůči Bohu, nebyl si toho evidentně vědom. Le žel mu na srdci
duchovní úpadek některých jeho nejbliž ších společníků, protože ve
stejném textu filipské církvi naříká nad těmi, kteří kdysi byli dobře
známi jako věřící, „nyní však žijí jako nepřátelé Kristova
kříže" (F 3,18). Když Pavel uděluje pokyny pastorům, sdílí s nimi
stejné poselství: „Duch výslovně praví, že v posledních dobách
někteří odpadnou od víry. (1 Tm 4,1; srov. 2 Tm 4,3–4)
OBECNÉ EPIŠTOLY A ZJEVENÍ
Ze zbývající části Nového zákona také jasně vyplývá, že
věřící mohou vlastním přičiněním pozbýt své spasení. List Židům
obsahuje některé z nejjasnějších varování ohledně odpadlictví a
také nás naléhavě nabádá, abychom zůstali pevnými až do konce –
všechna tato slova směřují ke křesťanům. Díky většímu poznání,
které přišlo se vzkříšením Krista, autor listu Židům křesťany
nabádá: „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom
nebyli strženi proudem." (Žd 2,1). Do tohoto varování před opuštěním
cesty spásy pisatel zahrnul i sám sebe. A následně vznesl
řečnickou otázku: „Jak bychom mohli uniknout my [rozsudku, srov. verš 2],
pohrdneme-li tak slavným spasením?" (verš 3). Autor opět ke svým
křesťanským posluchačům přiřadil sám sebe.
Měli bychom si všimnout, že je tu řeč o pohrdnutí, ne od
mítnutí. Čtenáři byli křesťané, kteří pohrdali, ne nevěřící,
kteří odmítali. V Žd 3,6 autor opakoval stejná slova jako
Ježíš a Pavel: „A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce
zachováme smělou jistotu a radostnou na ději." Později znovu připomenul:
„Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí
zachováme pevné až do konce" (verš 14). Varoval spoluvěřící: „Dejte
si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné,
takže by odpadl [apostaenai] od živého Boha." (3,12) Trval na tom, že
věřící potřebují být bdělí: „Střezme se, aby o někom
z vás neplatilo, že v čase dokud zaslíbení trvá, promeškal
vstup do Božího odpočinutí." (4,1), protože i věřící mohou
„padnout pro neposlušnost jako ti na poušti"(4,11).
V Žd 6,4–6 autor prohlásil: „Kdo byli už jednou osvíceni a
okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili
pravdivost Božího slova i moc budou cího věku, a pak odpadli,
s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože
znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch" (kurzíva
autor).
Podobně jako Nu 15,30–31 říká list Židům: „Jestliže svobodně
hřešíme i po tom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat
s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem." (Žd
10,26–27; kurzíva autor) A ná sledně pokračuje: „Už ten, kdo
pohrdne zákonem Moj žíšovým, nedojde slitování a propadá smrti na
základě svědectví dvou nebo tří svědků. Pomyslete, oč hrozněj šího
trestu si zaslouží ten, kdo zneuctí Božího syna a za nic nemá krev
smlouvy, jíž byl posvěcen, a tak se vysmí vá Duchu milosti."
(10,28–29; kurzíva autor) Části těchto veršů zvýrazněné
kurzívou poskytují nezvratné důkazy, že adresáti tohoto listu byli
křesťané. Ti jsou varováni, aby nezahazovali svou smělou důvěru (10,35
– tak B21; nezahazování je v kontrastu s náhodným
ztracením).
Pisatel listu Židům zanechal své křesťanské spoluvěřící
s povzbuzením: „Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost, ať
se nerozbují nějaký jedovatý kořen [srov. Dt 29,18–21], který by
nakazil mnohé. Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal
prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát
dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost
k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal." (Žd 12,15–17)
Jakub nám říká: „Zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho při vede nazpět,
vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od blud né cesty, zachrání jeho
duši od smrti." (Jk 5,19–20) Petr píše: „V Božím lidu bývali
ovšem i lživí proroci, tak i mezi vámi budou lživí učitelé,
kteří budou záludně zavá dět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka,
který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu" (2P 2,1).
Ve stejném duchu dále pokračuje: „Jestliže tedy ti, kdo poznáním
Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvr nám světa, znovu se do nich
zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začátky. Bylo by
pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po
jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo
svěřeno. Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: Pes se
vrátil k vlastnímu vývratku a umytá svině se zase válí
v bahništi." (2Pt 2,20–22; kurzíva autor; pisatel listu hovoří
o lidech, kteří byli předtím počítáni mezi vykoupené).
Jan popsal hřích, který „je k smrti" a nelze odpustit (1J 5,16).
Z kontextu první poloviny verše, stejně jako z používání
stejné terminologie v jiné části dopisu (1J 3,13–14) vyplývá,
že toto je duchovní smrt, ne fyzic ká. Toto poselství se neliší od
poselství autora v knize Zjevení. Tam zaslíbil věčný život pouze
těm, kteří vytrvají a zůstanou věrni až do konce (Zj 2,10.25.26). Na
druhou stranu ujišťuje ty, kdo nevytrvají, že budou odmítnuti a
o život přijdou (Zj 2,5; 3,11.16). Na konci knihy (a tudíž
i Nového zákona), znovu varuje před ztrátou spasení (Zj 22,19).
ZÁVĚR
Bible evidentně varuje, že je možné přijít o své postavení před
Bohem. Písmo jasně říká, že jediná jistota věřícího spočívá
v trvalé poslušnosti Hospodinovy vůle. Tato skutečnost se dokonale
shoduje s biblickou definicí spásy. Spasení není jednorázový zlom,
který dá věřícímu záruku na celou věčnost, nýbrž proces, který má
minu lost (Ř 10,9–10; 2K 5,17), přítomnost (L 9,23; 1K 1,18; 2K 2,15;
3,18; F 2,12; 3,8–16), a budoucnost (Ř 8,19–24; 1K 15,24–28;
1P 1,3–7; Zj 12,10; 20,1–10; 21,1 až 22,14). Věřící si
volí život v poslušnosti a podřízení se Boží vůli, nebo
porušení vztahu s Bohem a následné utrpení ve věčném oddělení od
Boha. Pokud budete lidi vyučovat této pravdě, povzbudíte je ke zbožnému
životu a poskytnete jim vodítko, jak odpovídat zastáncům trvalé jistoty
spasení.
Poznámky:
ERICKSON, M. J. Christian Theology, 2 nd edition. Grand Rapids: Baker
Books, 1998. Str. 998
THIESSEN, H.C. Lecture in Systematic Theology. Grand Rapids: Eermans, 1971.
Str. 385
Jistota věřícího ohledně odpadnutí, http://www.ag.org/…security.cfm
W.E. Nunnally Ph.D. je profesor raného židovství a kořenů křesťanství
na Evangel University ve Springfieldu, stát Missouri, USA.
Celý
článek
|
Podobná témata
|
|
Re: Je možné zapřít Krista? (Skóre: 1) Vložil: leonet v Úterý, 23. listopad 2010 @ 15:09:02 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | Matouš 10,32-33. Ke každému, kdo se ke mně přzná před lidmi, se i já přiznám před svým otcem....Kdo by mě však zapřel před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem..
Autore tohoto článku, ať už je opsaný, nebo né, pokud se stydíš podepsat i přezdívkou, nikdo tě nebude brát vážně.
Tvé svědectví stojí za bernou minci.
|
Re: Re: Je možné zapřít Krista? (Skóre: 1) Vložil: karkulka v Úterý, 23. listopad 2010 @ 18:45:42 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Autore tohoto článku, ať už je opsaný, nebo né, pokud se stydíš podepsat i přezdívkou, já tě vážně beru. Tvé svědectví je plně na místě a děkuji ti za ně. |
]
|
|
Re: Je možné zapřít Krista? (Skóre: 1) Vložil: oko v Středa, 24. listopad 2010 @ 07:11:58 CET (O uživateli | Poslat zprávu) | ..." Znamená to, že naše průběžné
neza hynutí je podmíněno naším neustálým nasloucháním a
následováním Ježíše."...
...„A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce
zachováme smělou jistotu a radostnou naději.
„Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí
zachováme pevné až do konce" ."...
Překvapivě výstižně napsáno. Stojí za to se nad článkem zamyslet. Velmi to doporučuji vám všem už "jistojistě spaseným".
... „Dejte
si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné,
takže by odpadl [apostaenai] od živého Boha."...
„Spasení není jednorázový zlom,
který dá věřícímu záruku na celou věčnost, nýbrž proces, který má
minulost (Ř 10,9–10; 2K 5,17), přítomnost (L 9,23; 1K 1,18; 2K 2,15;
3,18; F 2,12; 3,8–16), a budoucnost (Ř 8,19–24; 1K 15,24–28;
1P 1,3–7; Zj 12,10; 20,1–10; 21,1 až 22,14)."
Jsem velmi potěšen, že i jako katolík mohu v tomto být zcela zajedno s evangelickým profesorem.
|
Re: Re: Je možné zapřít Krista? (Skóre: 1) Vložil: helena v Středa, 24. listopad 2010 @ 09:04:08 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | zato já potěšena NEJSEM a ZAJEDNO chci a JSEM jen se Svým PÁNEM, kterého vy zapíráte a nevíte co činíte! a né s nějakým evangelickým profesorem, zase jste "poplkali" jste si bratří a ta zpropadená ekumena vás chválí... |
]
Re: Re: Re: Je možné zapřít Krista? (Skóre: 1) Vložil: Jaela v Středa, 24. listopad 2010 @ 09:17:55 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Heleno To je dobré, že jsi s Pánem, jak ale můžeš vědět, kdo s Pánem není?
Je to docela směšné, co jsi napsala. |
]
Re: Re: Re: Je možné zapřít Krista? (Skóre: 1) Vložil: caspar v Středa, 24. listopad 2010 @ 14:15:37 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Nedivím se, že nejsi potěšena, ale mohu tě ujistit, že zde nikdo existenci satane nezpochybňuje. Klidně tedy můžeš setrvat i nadále v jeho náručí. |
]
Re: Re: Re: Re: Je možné zapřít Krista? (Skóre: 1) Vložil: helena v Čtvrtek, 25. listopad 2010 @ 06:12:05 CET (O uživateli | Poslat zprávu) ) | caspare, podsouvání Kristu vlastní bezbožné myšlení zásadně nepěstuji, a jestliže On zůstává v nás, tak si tam klidně tu nejistotu dávej, ale takové výklady jsou těžce bezbožné! Ta epištola Filipenským, je tak úžasná, že tu jenomyslnost bys jim mohl i s tím výše podepsaným ev profesorem jen závidět!!! ps co je to "satane"? to má být satan, copak copak, to Ti to snad přeskočilo? |
]
|
|
|
|