Tvorba: Gutenberg, web a mizející svoboda
Vloženo Sobota, 27. srpen 2011 @ 09:04:28 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Myšlenky osvícenců se šířily díky „plagiátům“ a
americká vzdělanost stála stovky let na „pirátských“ kopiích
britských knih
Úspěch celosvětové pavučiny www je od samého počátku postaven na
sdílení vědomostí, nikoli na ochraně „patentů“ a snaze vydělat.
Svoboda webu je ale pouhých dvacet let po jeho vzniku v nečekaném
ohrožení. Přičemž útok na podstatu webu nevede Čína, ale velké
západní firmy a zejména zákonodárci demokratických zemí, jako jsou
Francie, Velká Británie či Spojené státy americké.
Na konci padesátých let se i ve stručných verzích anglických
výkladových slovníků začalo objevovat zvláštní slovo. Serendipita –
pojem odvozený ze jména fiktivní země, o níž vyprávěla povídka
publikovaná někdy v druhé polovině šestnáctého století
v Benátkách.
To slovo žije i po několika staletích nejen pro svou jistou
zvukomalebnost. Podstatnější je, že významově odkazuje na možnost dostat
se mimoděk k hodnotným nebo zajímavým objevům i během činností, které
původně směřovaly někam jinam. Před nějakými deseti lety se serendipita
stala jedním z nejoblíbenějších anglických slovíček; zvítězila nejen
v anketě milovníků jazyka na Londýnském literárním festivalu, ale
zamilovali si ji i američtí vlastníci rekreačních plavidel – a dodnes
je v jejich kruzích desátým nejoblíbenějším lodním jménem.
A konečně nadšením pro ni zahořeli i informatici. Aby ne, když
serendipita tak skvěle vystihuje povahu informačního věku, především pak
jeho technologického základu. Celá řada těch nejzásadnějších objevů,
jež umožnily vytváření moderních informačních sítí, totiž přišla na
svět právě nečekaně, mimoděk při řešení jiných problémů.
Serendipita je opravdu kouzlený pojem. Jde o jedno jediné slovo – a
přesto právě ono je ve své stručnosti schopno přesně popsat složitou
cestu, která vedla k objevení mechanismu, díky němuž dnes
v počítačových sítích prakticky kdekoli na světě máme – nebo
alespoň můžeme mít – přístup k informacím.
Ženeva, srpen 1991
Náš příběh začal přesně před dvaceti roky v Ženevě. Uprostřed
léta 1991 se tam Tim Berners-Lee na vývěsce Evropské organizace pro
jaderný výzkum (CERN) pochlubil, že se mu konečně podařilo zprovoznit
první server světové informační pavučiny www (world-wide web) a také
prototyp programu, díky němuž se v tomto nově vytvořeném světě bude
možné pohodlně pohybovat. Cíl projektu, na kterém Berners-Lee dva roky
usilovně pracoval, přitom měl jen minimum společného s tím, jak jeho
výsledků dnes využíváme. V době, kdy byl internet vyhrazený
nekomerčnímu – a takřka výhradně akademickému užití – hledal
BernersLee jen flexibilní prostředek, s jehož pomocí by fyzikové po celém
světě mohli sdílet data, třebaže pracují na počítačích s velmi
rozdílným technickým vybavením.
Inspiroval se přitom vizionářskou myšlenkou, kterou už v červenci roku
1945 formuloval v časopise Atlantic Monthly Vannevar Bush v článku „As
We May Think“. Muž, který za války pomáhal koordinovat poznatky mnoha
tisíc amerických vědců tak, aby pomáhaly armádě vyhrávat ve válečných
střetech, po válce vyzval vědce k vytvoření memexu – univerzálního
stroje schopného uchovávat, uspořádávat a funkčně propojovat celou
šíři lidského vědění. Berners-Lee se ovšem rozhodl nespoléhat pouze na
jeden stroj a navrhl propojení jejich většího množství. I několik let po
spuštění jím navrženého mechanismu se však pořád jednalo o systém
určený výhradně pro organizaci akademických poznatků. Na jeho
celospolečenské rozšíření a využití coby platformy všeobecné
komunikace pořád ještě nikdo nijak zvlášť nepomýšlel.
Že nakonec nastalo, lze vnímat jako projev serendipity. Ta však mohla
nastat jen díky prozíravosti, s níž se BernersLee – i jeho mateřská
výzkumná instituce CERN – rozhodli celé dílo nepatentovat. Právě tahle
ochota k otevřenosti v průběhu času proměnila webovou technologii
v jednu z nejdůležitějších inovací informačního věku.
I Mr. Gates se občas utne
Ve stejné době zkonstruovala obdobný informační systém – ghoper –
také Minnesotská univerzita. A snažila se na něm vydělat – nabízela
jej k dispozici za licenční poplatky. Zkraje slavila i úspěch – jak
trefně připomněl v Lidových novinách Jiří Peterka (LN 10. 8.), bylo
například ještě v roce 1995 v Česku více serverů založených na této
bázi než na platformě www. Díky „bezbariérovému“ přístupu však
rychle začala získávat navrch evropská „pavučina“ a tento proces nabral
ještě větší rychlost poté, co si ji oblíbila komunita doktorandů na
amerických univerzitách. Těžko si představit, jak by vypadal běh
událostí v alternativní historii, v níž by si Berners-Lee a CERN nechali
svou technologickou inovaci patentovat. Po rozšíření do každého
počítače by velmi pravděpodobně následovaly razie černých komand
chránících „duševní vlastnictví“ proti nadšencům, kteří
vytvářejí nové aplikace, podobně jako se tu a tam dočítáme o zásazích
Business Software Alliance proti „pirátům“.
Používání internetu by zřejmě i po jeho otevření komerčním
účastníkům postupovalo hlemýždím tempem, protože skutečně široké a
všeobecné užívání se nepříliš snáší s hlídáním toho, zda jsou
správně vybrány licenční poplatky za každou instalaci. Stačí si
připomenout, jak dlouho dokázal internet i na něm postavené otevřené
technologie přehlížet Bill Gates.
Ještě v roce 1995 pracoval pod jeho vedením Microsoft na vlastních
síťových řešeních, která by nebyla založena na webu, jenž považoval za
příliš „akademický“. Sám Gates přiznal svůj netečný postoj
k internetu na společném vystoupení s Warrenem Buffettem na Washingtonově
univerzitě v červnu roku 1998: „Někdy nás věci zaskočí. Například
když přišel internet, měli jsme ho jako pátou nebo šestou prioritu.“
Samozřejmě kdyby projev pronášel o pár měsíců později, mohl tváří
v tvář prasklé bublině „dotcom“ firem svou rezervovanost k internetu
prezentovat jako projev velmi obezřetného chování a uvažování.
Úspěch technických inovací vyplývající z jejich volného a
bezlicenčního užívání je nepochybný a vychází z étosu vědecké
práce, jejíž výsledky obohacují sumu vědomostí, které sdílí celé
lidstvo. Altruistický přístup chápající proces vytváření
celosvětového komunikačního prostředí jako umožnění všem zájemcům se
komunikace účastnit, sdílet vědomosti a přispívat k budování důvěry
v globálním měřítku se stal ústředním bodem vize konsorcia W3C. To se
věnuje práci na standardizaci technických parametrů webu s cílem zajistit
jeho dlouhodobý růst. Mezi opatřeními, která získala největší míru
podpory všech aktérů, bylo i přijetí zásad patentové politiky konsorcia,
která garantuje volné a bezlicenční užití všech současných
i budoucích standardů.
Sám Berners-Lee se v posledních letech stal ve Velké Británii jednou
z vedoucích osobností vládní iniciativy zajišťující svobodný přístup
a volné užití prakticky všech údajů, které vznikají během činnosti
vládních úřadů a veřejných agentur. Ruku v ruce s tím rozběhl po
celém světě působící WWW nadaci, jejímž posláním je dopomáhat
k tomu, aby mohl web působit jako páka pozitivních změn.
Rub amerických jízdních řádů
Srovnání vzniku webu s vynálezem knihtisku není příliš přehnané.
Knihtisk zpřístupnil knihy každému a udělal z nich běžně vlastněnou
komoditu. Vedl k obecnému vzestupu úrovně vzdělání i přírodních věd.
Z literatury vytvořil významnou ekonomickou komoditu, která
zprostředkovaně a s různě velkým časovým odstupem ovlivnila právní
i morální normy přijímané dnes jako samozřejmost, přestože praxe
předchozích staletí byla často zcela odlišná.
Dobrým příkladem takových změn může být dnešní opovrhování
plagiáty, které není nijak doloženo před počátkem sedmnáctého století.
Neautorizované vydávání hudby známe až ze začátku dvacátého století.
Pirátství jako označení aktivit souvisejících s duševním vlastnictvím
se začalo objevovat jako pojem až ve Velké Británii v letech 1660–1680.
Nevycházelo z žádných hlubokých úvah o podstatě vlastnictví, nýbrž
jen z ekonomických zájmů vydavatelů. Během 18. století se masová
produkce knih tištěných z dnešního pohledu ilegálně zcela jednoznačně
zasloužila o šíření osvíceneckých myšlenek stejně významně jako
existence knihtisku.
Ve Spojených státech byla masová produkce nehonorovaných kopií
britských knih prakticky celé 19. století skutečným a dobrým mravům
nijak neodporujícím průmyslem, dosahujícím i na dnešní poměry
neuvěřitelné efektivity. Během jedné generace produkce knih narostla na
osminásobek a americké kopie v Británii vydaných románů vycházely jen
2–3 dny po originálu (často tištěné na zadních stranách vlakových
jízdních řádů, což v době, kdy neexistovaly elektronické sítě,
účinně podporovalo rychlé šíření na velké vzdálenosti).
Svoboda a zájmy establishmentů
Rozvoj webu a jeho schopností vytvořil podobně revolučním způsobem
nové možnosti v obecném přístupu k informacím, ale zdaleka se neomezil
jen na to. Došlo k dramatickému nárůstu počtu autorů publikujících své
názory nebo postoje a je vedlejší, co si o úrovni žánrů označovaných
jako blog, wiki nebo tweet myslíme – beletrie byla před využitím
knihtisku neznámým pojmem a jistě sama myšlenka na ni ve srovnání
s teologickými texty působila zcela nepatřičným způsobem. Podobné
vedlejší efekty technických změn jsou ostatně dobrým příkladem procesů
stejné povahy jako serendipita v procesu poznávání.
Kolem dříve zcela nezvyklým či nemyslitelným způsobem publikujících
autorů se vytvořil zcela nový fenomén společenských sítí. Doplnění
webů o prvky zprostředkovávající nový „obsah“, tj. sdělení
v podobě videa nebo zvuku, ale také dynamických interakcí s koncovým
uživatelem, obohatilo chápání práva na informace o přístup k různým
druhům služeb. Vytvářejí se nové způsoby mezilidské interakce, které
doplňují běžná setkání ve „skutečném“ světě. Výrazně se mění
naše chápání soukromí, s jehož proměnou musíme při vstupu do těchto
nových interakcí počítat.
Na web se dnes můžeme dívat spolu s Bernersem-Leem jako na
fundamentální veřejný zdroj, na kterém závisí dobré fungování obchodu,
společnosti i politiky, a jako na životně důležitý nástroj podporující
rozvoj demokracie a udržení principů, na kterých stojí svoboda projevu.
Připomeneme-li si ovšem například klasicky vizionářskou Třetí vlnu
Alvina Tofflera, charakterizující nakládání s informacemi mimo jiné
i jako účinný nástroj mocenského ovlivňování nahrazující hrubou sílu
nebo jen mírně sofistikovanější moc peněz, je zřejmé, že možnosti
nových způsobů univerzální komunikace musí dříve nebo později narazit
na zájmy konkrétních ekonomických aktérů i politických establishmentů.
Tlaky, které tyto zájmy nepochybně vyvolají nejen v zemích
s autoritářskými režimy, ale i v zemích demokratických, si vyžádají
dlouhý zápas o to, aby přínos světové komunikační pavučiny mohl být
trvalý a co největší.
Uměle stvořený informační svět je z jistého pohledu novým
kontinentem, o jehož ovládnutí se vede pomyslná občanská válka. Na
jedné straně v ní bojují zastánci volného užití nových myšlenek a
svobody volného sdílení všeho, co má povahu zaznamenané informace, na
druhé straně jsou zde ekonomické zájmy velkých hráčů spojených
s mediálním prostředím, kteří proti idealismu či prostomyslnosti
„tvůrčích plebejců“ staví mechanismy umožňující maximální míru
monopolizace nově utvořeného teritoria.
Vazba na média vytváří paradox, ve kterém i ve vysoce demokraticky
založených společnostech politici snadno podpoří opatření, která by
konceptuálně patřila do společnosti totalitní. Dominance v mediální
sféře je dominancí v oblasti, která v demokracii zprostředkovává
komunikaci mezi volenými politiky a voliči. Úspěch ve volbách i v době
mezi nimi je z velké části úspěchem, který závisí na obrazu, který se
podaří vytvořit ve vnímání voliče. Nadšenci horující pro svobodnou
práci s informacemi a informačními artefakty zde tahají za kratší konec
provazu v přetahované s ekonomickými zájmy, na jejichž přízni může
záviset další osud politiků.
Snaha po cenzuře webu i možnosti otočením jednoho vypínače chování
informačního prostředí zásadně ovlivnit může na první pohled vypadat
jako představa z plánů diktátorského režimu. Stačí se však podívat na
chování demokratických institucí v souvislosti s nedávnou aférou kolem
WikiLeaks a uvědomit si, že politika, právo a technika omezení v této
oblasti jsou shodné s těmi, které k prosazení práv k duševnímu
vlastnictví potřebují ekonomicky silná média. Synergický vztah mezi zájmy
politické moci získat maximum v rámci pravidel hry splňující formálně
požadavky demokratického procesu a zájmy ekonomicky ovládnout svět
informací, informačních produktů i sítí, které je zprostředkovávají,
může přinést řadu nepříjemných rozporů mezi novými možnostmi a
společenskou realitou.
V časopise Scientific American na konci loňského roku vyšel článek
„Long Live the Web: A Call for Continued Open Standards and Neutrality“,
který svým zásadním obsahem připomíná výše zmíněnou vizi Vannevara
Bushe, více než půlstoletí starou. Tim Berners-Lee v něm vyzývá
k obraně otevřených standardů fungování webu a jeho neutralitě
v politickém i ekonomickém smyslu: zachován by měl být princip
univerzality, který umožňuje, aby web fungoval nezávisle na konkrétních
typech počítačů, použitého programového vybavení nebo způsobu, kterým
jsou tato zařízení připojena k síti (omezení tohoto typu zavedly před
rokem Google a Verizon pro přístup z mobilních telefonů). Technické
standardy musí být volně, bez placení licencí a bez nutnosti vyžadovat
povolení jich využít pro tvorbu nových aplikací přístupné komukoli –
patenty nebo webové služby, ke kterým se přistupuje jinak než
prostřednictvím standardních odkazů, omezují možnosti inovací.
Ohrožení internetu projevující se tak, že firmy nebo vlády ovlivňují
nebo špehují internetový provoz, omezuje základní práva člověka ve
vztahu k informačním sítím. Webové aplikace, odkazovaná data a další
budoucí nástroje využívané na webu se budou rozvíjet jen tehdy, podaříli
se ochránit základní principy, na kterých web funguje jako médium,
i funkční oddělení webu jako služby, která je realizována nad sítí,
kterou je internet.
Svoboda internetu není vybojována
Vysoce problematická mocenská opatření se přitom netýkají ani zdaleka
jen zemí se žalostnou úrovní demokracie, jako je třeba Čína, kde jsou
i respektované firmy typu Google ochotny sahat ke kompromisům, které by
v demokratickém prostředí byly nepřijatelné. Ostudná jsou i zcela
konkrétní opatření, ke kterým byli ochotni sáhnout politici
v demokratických zemích. Týká se to Francie s jejím zákonem „Hadopi“
z roku 2009, umožňujícím odpojit domácnost obviněnou mediální
společností z neautorizovaného kopírování hudby nebo filmu. Velká
Británie zavedla loni v dubnu zákon o digitální ekonomice, v jehož
rámci může vláda přikázat poskytovateli internetového připojení odpojit
kohokoli podezřelého z narušení autorského práva. Z podobného těsta je
americký zákon na potírání padělků, který umožňuje vládě sestavit
černou listinu blokovaných adres na webu bez ohledu na jejich geografické
umístění.
Principy zakazující odsouzení bez řádného procesu jsou v těchto
případech ignorovány zákonodárci zemí, které se považují za
demokratické a o demokracii jsou schopny jiným i kázat. V dřívějších
dobách vedl nesouhlas s podobným chápáním moci k jejímu omezení formou
zásad přijatých v zásadách britské Magně chartě či ústavách
garantujících základní a nezcizitelná občanská práva. Informační svět
na přijetí neporušitelných garancí tohoto typu teprve čeká.
Jako lidé mající možnost využívat informační bohatství
zpřístupněné architekturou světové informační pavučiny WWW jistě
právem oceňujeme význam a dopad malé zprávy, prostřednictvím které Tim
Berners-Lee před 20 lety informoval o spuštění prvního veřejně
přístupného webového serveru. Vize a varovná slova, se kterými tento autor
přichází v dnešní době, se během nadcházejících desetiletí mohou
ukázat jako mnohem důležitější a zásadnější než pouhý technický
přínos, jehož plody jsou nám běžně k dispozici. I toto můžeme
považovat za serendipitu svého druhu – možnosti, které se člověku
v podobě technologie světového webu otevřely, jsou natolik zásadní, že
potřebují kultivaci a ochranu proti zvůli, ke které jsou ochotni sahat
i politici v tradičních demokraciích. Svoboda internetu i celosvětového
webu na něm provozovaného nejsou dosud samozřejmostí.
Jiří Zlatuška Autor je děkan fakulty informatiky Masarykovy univerzity
www.zlatuska.cz
|