Grano Salis - Život ve světle (osobní výklad 1.listu Janova)

poslal tele

Autorství listu

Hned na úvod listu pisatel, ačkoliv nezveřejňuje v listu své jméno, poodhaluje částečně svou totožnost. Zpočátku se vyjadřuje v množném čísle, jako „my jsme“. Počítá se k těm, kdo zvěstují to, co bylo od počátku, co slyšeli, co na vlastní oči viděli, na co hleděli a čeho se ruce jejich dotýkali: Slova života. Řadí se k těm, kdo spatřili onen zjevený život. Spolu tedy s těmito se považuje za svědka zjeveného věčného života, který byl u Otce (Boha), a který jim byl zjeven. Nyní společně s těmito zvěstuje adresátům listu, co viděl a slyšel, aby se naplnila jejich společná radost, aby se společně i s adresáty listu spolupodíleli na společenství, které mají s Otcem (Bohem) a jeho Synem Ježíšem Kristem. Tradice zde přisuzuje autorství apoštolovi Janovi.

Zvěst listu

Zvěst, kterou autor listu adresuje čtenářům, je Slovo života (kap.1 v.5). Indicie Života, který byl u Otce a byl zjeven, který se dal spatřit, šel slyšet, dalo se jej dotýkat, vedou jednoznačně k Synovi Otce Boha, jímž má být Ježíš Kristus. Životem od Otce, zvěstovaným věčným životem je tedy Ježíš Kristus, Boží Syn (kap.1 v.3). Ale čím je ono Slovo života? Je zvěstí onoho „života“. Je tím, co Ježíš zvěstoval. Je také i tím, co oznamuje pisatel listu adresátům společně s těmi, kdo od Ježíše onu zvěst slyšeli: „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy“ (kap.1 v.5).

Společenství světla

Podmínkou pro společenství věřících s Bohem je Janovi chození ve světle, ve kterém je Bůh; neboť Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy (kap.1 v.5-7). Opačně pak důsledkem chození v tomto světle je společenství mezi věřícími ve společenství s Bohem. Nelze chodit ve tmě a přitom mít společenství s Bohem. Světlo přeci nemá nic společného s tmou. Kdo tvrdí, že je ve společenství s Bohem a přitom chodí ve tmě, lže a jeho život je v rozporu s pravdou (kap.1 v.6). Světlo a tma, to je pro Jana základní kontrast, tak jako pravda a lež (klam). Jen ten, kdo kráčí ve světle má společenství se světlem. V listu je uvedeno i několik dalších kontrastů: život a smrt, spravedlnost a nepravost (hřích), milování a nenávist, láska a strach, Duch Boží a duch antikristův …

Světlo

Kdo je světlo dává Jan zřetelně najevo. Bůh je světlo (kap.1 v.5). O něco později však píše, že i Bůh je ve světle (kap.1 v.7). Bůh je zdrojem světla a jím vyzařované světlo Boha obklopuje. Kdo kráčí v tomto světle, má společenství s Bohem, s jeho Synem Ježíšem Kristem a s ostatními kráčejícími ve světle (kap.1 v.3,7).

Chození ve světle

Co pro Jana znamená chodit ve světle, v tom světle, ve kterém je Bůh, a kterým je Bůh? Chození ve světle znamená: mít společenství mezi věřícími navzájem a Bohem (kap.1 v.7;). Poznání Ježíše Krista Jan váže na zachovávání Jeho přikázání (kap.2 v.3). Konkrétněji je pro Jana přebývání ve světle milování svých bratří (kap.2 v.10).

Přikázání Ježíše Krista

Jan píše věřícím, že mohou znát, zda poznali spravedlivého Ježíše Krista, který je smírnou obětí za jejich hříchy a nejenom za jejich, ale za hříchy celého světa (kap.2 v.1-2). Mohou to poznat podle toho, zda zachovávají jeho přikázání (kap.2 v.3). Dané přikázání je mu slovem od Krista. (kap.2 v.4). Kdo toto slovo zachovává, v tom Boží láska dosáhla svého cíle. (kap.2 v.4). Podle toho lze poznat, zda jsme v Kristu Ježíši či nikoliv. To slovo – přikázání Ježíše Krista, není novým přikázáním od Krista, ale původním starým, které bylo v platnosti od počátku. Zároveň je však i novým přikázáním, protože se naplnilo a stalo se skutečností v Ježíši Kristu, ale i ve věřících v Něho. Tou skutečností je, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí (kap.2 v.7-8).

A zde jsme opět u světla. Zůstávání ve světle je Janovi milování bratří a milování bratří spatřuje v tom, že takový není nikomu kamenem úrazu (kap.2 v.10). Jan naráží na Ježíšova slova: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci (Matouš kap.22 v.37-40).“ Ačkoliv se jedná v podstatě o dvě přikázání, Jan je sceluje a poukazuje, že jsou nerozdělitelná. Jedno je podmínkou pro naplnění druhého. Nelze milovat Boha a nemilovat své bratří, stejně jako milovat své bratří a nemilovat Boha. Proto píše: „Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra (kap.3 v.10).“ Zcela zřetelně pak Jan píše, že se jedná právě o zmíněná dvě přikázání: „A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal (kap.3 v.23)“.

První přikázání lásky

První z “přikázání lásky“ o milování Boha Jan dává do kontrastu s milováním světa (Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky (kap.2 v.15-17), dále do kontrastu s nevírou v Krista či naopak do souvislosti s pravým vyznáním o Kristu (Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce. Ať ve vás tedy zůstává to, co jste slyšeli od počátku. Zůstane-li ve vás, co jste slyšeli od počátku, zůstanete i vy v Synu i Otci. A to je zaslíbení, které on nám dal: život věčný - kap.2 v.23-25; Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha není - kap.4 v.2-3; My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. - kap.4 v.6) a neposledně do souvislosti se svatým, řekněme, obcováním (Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on. - kap.2 v.6; Víte-li, že on je spravedlivý, pochopte, že také každý, kdo činí spravedlnost, je z něho zrozen - kap.2 v.29; Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal. Dítky, ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je ten, kdo činí spravedlnost – tak jako on je spravedlivý - kap.3 v.6-7).

Druhé přikázání lásky

Druhé z “přikázání lásky“ o milování bratří dává Jan do souvislosti právě s prvním přikázáním o milování Boha (Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska - kap.4 v.7-8; Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. - kap.4 v.20-21). Protože Ježíš nazval první “přikázání lásky“ největším a druhé podobné prvnímu, na kterých obou spočívá Zákon i Proroci (Matouš kap.22 v.37-40), nejde o nic více, než o to, že první “přikázání lásky“ v sobě zahrnuje i lásku k bližnímu a druhé přikázání potvrzuje přikázání první. Zatímco pro naplnění prvního přikázání je nutná podmínka naplnění přikázání druhého, naplněním druhého přikázání se potvrzuje zachováváním přikázání prvního. Nelze milovat Boha, aniž bychom milovali svého bližního a nelze nemilovat svého bližního a přitom milovat Boha. Na druhém z “přikázání lásky“ Jan staví své poznání: „Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku: abychom se navzájem milovali. Ne jako Kain, který byl z ďábla a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto bratrovy spravedlivé (kap.3 v.11-12).“ Z této zmíněné citace vyvstává zdroj nenávisti mezi bratry. Nenávist ke spravedlnosti vyplývající z hříšnosti. Jan dodává: „Nedivte se, bratří, když vás svět nenávidí (kap.3 v.13).“

Láska k bližnímu (k bratřím) je pro Jana důkazem lásky k Bohu; ujištěním, že jsme přešli ze smrti do života a máme podíl na věčném životě (kap.3 v.14); sebevydání pro a za své bratry je mu rozpoznáním toho, že daný bratr poznal, co je láska po příkladu Krista (kap.3 v.16-22).

Jan poukazuje na to, že mezi křesťany, jsou i ti, kdo skutečně nevěří (kap.2 v.19). Ukazuje na to, jak lze rozeznat mezi křesťany ty, kdo jsou dětmi Božími (kap.3 v.9) a chodí ve světle (kap.2 v.10) a v přikázání Ježíšově (kap.2 v.3), od těch kdo zůstávají dosud ve tmě (kap.2 v.9) a ve tmě chodí (kap.2 v.11), kdo jsou dětmi ďábla (kap.3 v.10) a kdo jsou mezi nimi svůdci (kap.2 v.18-19; kap.4 v.1-4).

Nezištné a skutečné milování svých bratří (Ježíšovo přikázání) má za důkaz milování Boha a Boží lásky k danému křesťanovi (kap.3 v.16-18). Je mu důkazem, že takový má Ducha svatého (kap.3 v.24) a narodil se z Boha (kap.4 v.7). Láska k věřícím, skutečně prakticky projevovaná skutkem neoddělitelně provází víru v Krista (kap.3 v.23). Samotné mluvkaření bez skutku je mu důkazem, že Boží láska v daném člověku nezůstává (kap.3 v.17) a že takový Boha nemiluje (kap.4 v.20), nezrodil se z Něho a Boha nepoznal (kap.4 v.7).

Odpouštění a očištění hříchů

Podmínkou pro společenství mezi věřícími je Janovi chození ve světle, kterým je Bůh, neboť Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Opačně pak je důsledkem chození v tomto světle společenství mezi věřícími ve společenství s Bohem (kap.1 v.5,7).

Při dodržení obou těchto podmínek pak krev Ježíše Krista očišťuje jednotlivce tohoto společenství chodícího ve světle od každého hříchu (kap.1 v.9). Odpouštění každého hříchu Bohem a očišťování od každé nepravosti se však neděje zcela automaticky, ale pouze tehdy, když své hříchy vyznáváme a uznáváme sebe za hřešící (kap.1 v.9-10); samozřejmě za splnění dvou předcházejících podmínek, tedy chození ve světle Božím ve společenství s ostatními věřícími chodícími v tomtéž světle. Mít společenství s ostatními věřícími, tedy znamená zároveň mít společenství s Bohem a naopak. Chození ve světle pak neznamená “být zcela bez hříchu“, protože hřešícím, kteří chodí ve světle a mají společenství s ostatními věřícími chodícími v tomtéž světle – s Bohem, jsou hříchy odpouštěny a jsou také očišťováni od každé nepravosti, při uznávání svých vin a jejich vyznávání Bohu (kap.1 v.8-10). Slovo “každého (hříchu či nepravosti)“ je zapotřebí brát v souladu právě s uvedenými podmínkami. Jakého hříchu (či nepravosti) se to tedy netýká, vysvětlím později.

Protože již dříve bylo zmíněno, že věřící chodící ve světle se i tak hříchů dopouští a uznává se proviňujícím, Jan zmiňuje, že věřící nemají hřešit (kap.2 v.1). Snad právě proto, aby nedošlo k nedorozumění, že když je nám vše odpouštěno, neznamená to, že můžeme svobodně hřešit. O něco později to rozebírá poněkud více. Zmiňuje, že každý, kdo se dopouští nepravosti, jedná proti Božímu zákonu a že hřích je porušení tohoto zákona (kap.3 v.4). Dále vysvětluje, že kdo se hříchu dopouští je z ďábla (kap.3 v.8). Kdo má naději, že bude Bohu podoben, až se zjeví, usiluje být čistý tak, jako On je čistý (kap.3 v.3). Narozený z Boha jednoduše, dle tohoto měřítka, nemůže hřešit. Pokud hřeší, pak ne z Boha, nýbrž z ďábla. Poznávacím znakem pravého křesťana je jeho zjevné úsilí o svatost (čistotu od hříchu) a spravedlnost. Avšak je zřejmé, že jestliže je možno se dopustit hříchu a přitom také je možné tyto hříchy odpustit, pak to znamená, že nejsme ospravedlněni automaticky od svých hříchů jednou provždy do budoucna, ale že očišťování krví Ježíše Krista od nepravostí a odpouštění vyznaných hříchů Bohem nastává až následně po pokání - uznání našich provinění a jejich vyznání Bohu. A to za podmínek zmíněných již dříve.

Smírná oběť Ježíše Krista za naše hříchy (ale i za hříchy celého světa) (kap.2 v.2), jakkoliv již dříve jednou provždy obětovaná, nás smiřuje s Bohem tedy nikoliv předem, ale následně po našem provinění, po uznání provinění (a nejen to, ale i po uznání naší hříšnosti jako stavu člověka před Bohem) a vyznání tohoto provinění Bohu (kap.1 v.9; kap.2 v.1). A opět zase při splnění výše uvedených podmínek chození ve světle Božím, ve kterém se uskutečňuje vzájemné společenství věřících a Boha. Jan nám také takto dodává jistotu, že i přes náš hříšný stav nám bude odpuštěno, skrze našeho Přímluvce – spravedlivého Ježíše Krista.

Janova slova: „Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!“ (kap.3 v.18-20); by snad nepotřebovala žádného výkladu. Mluví sama za sebe. Naše srdce /svědomí/ nás pro naši hříšnou přirozenost může obviňovat z čehokoliv. Avšak milujeme-li se navzájem jako bratří opravdovými činy po příkladu sebeobětování Krista za nás hříšné, dojdou naše srdce k upokojení. Co upokojí naše srdce?! Opravdový skutek lásky. Vlastní sebeoběť lásky za druhé. Vydání se jeden pro druhého! Opravdový skutek, nikoliv pouhá slova! Živá láska, ne mluvkaření o ní. Bůh, který zná všechno a je větší než naše srdce, On vidí. Je-li naše srdce takto upokojeno, máme svobodný přístup k Bohu a On vyslýchá naše modlitby ve shodě s Jeho vůlí (kap.5 v.14), protože zachováváme Jeho přikázání a činíme, co se Jemu líbí (kap.3 v.21-22).

Hřích k smrti

Pro Jana je každá nepravost hříchem. Protože píše, že je i hřích, který není k smrti, ukazuje na to, že sic všechny vedou k smrti, avšak lze některé odpustit a poté darovat život (kap.5 v.16-17). V porovnání s počátkem listu (kap.1 v.7-10; kap.2 v.1-2) je zřejmé, že se v případě hříchu, který není k smrti, jedná o hříchy, kterých se křesťan dopouští, ačkoliv chodí ve světle. Chodit ve světle je pro něj zachovávání Ježíšova přikázání (kap.2, 8-11). Ježíšovo přikázání je milovat Boha a své bratří (Matouš kap.22 v.37-40).

V případě hříchu, který není k smrti, se nemůže tedy jednat o hřích nelásky k bratřím, což je i důkazem nelásky k Bohu. Pokud však křesťan miluje své bratří a věří, že Ježíš je Kristus a Syn Boží, a své hříchy vyznává, jsou mu tyto hříchy i na přímluvu jeho bratří odpuštěny a je mu darován život (kap.5 v.16). Život zde nelze brát jako fyzický, nýbrž jako obraz života společenství s Bohem, jinak např. řečeno věčný život. Jako důkaz zmiňuji: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah - a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě (kap.3 v.14-15).“

Hřích k smrti je pro Jana právě neláska k bratřím )kap.3 v.14-15), což dokazuje, že daný člověk stále zůstává ve tmě (kap.2 v.9-11), ve smrti (kap.3 v.14) a nemiluje Boha (kap.4, v.20). Dalším takovým hříchem je nevíra v Ježíše jako Krista, nevíra v to, že je Synem Božím, že přišel v těle (kap.2, 22-23; kap.4, v.2-3). A snad naposledy i neuznání svých vin před Bohem (kap.1 v.10).

Je zapotřebí si uvědomit, že i u hříchů k smrti mluví Jan o proviňujících se jako o bratřích (kap.5 v.16). A zde se právě zjevuje, že lze odpadnout od Boží milosti. Lze ztratit věčný život a získat smrt. Postačuje k tomu jediné: zatvrzelé srdce vůči Bohu a bratřím. Lze však jistě také svůj život napravit, činit pokání a věřit v Krista. Tak přechází člověk ze smrti do života (kap.3 v.14).

Závěr

Nakonec bych dodal důležité: ačkoliv je list psán obecně všem do společenství církve, je mířen také do svědomí každého jednotlivce zvláště k rozsuzování především sebe sama. Navenek mimo jednotlivce je mířen proti heretikům, svůdcům a lžiprorokům a těm, kdo zjevně jednají v nelásce, nenávisti vůči svým bratřím, a taktéž ne naposled proti mluvkařům.

tele

	Hledej
	Je a svátek má Radek. Vytvoření registrace