poslal Nepřihlášený Listopad byl zajímavý především v
[pražském] pankráckém sboru, zejména v souvislosti s případem „mrtvého“
studenta, který měl zemřít na následky zranění způsobené policií, která
rozehnala studentskou demonstraci na Národní třídě. Mirka Litomiská,
členka pankráckého sboru, se v průvodu seznámila s Drahomírou Dražskou,
která svědčila o „smrti“ studenta. Má se za to, že tato „kachna“
urychlila celý průběh převratu.
Podle svědků se informace o
„mrtvém“ studentu dostala do médií tak, že Mirka Litomiská, která
doprovázela Drahomíru Dražskou 17. listopadu do nemocnice,
zatelefonovala druhý den po demonstraci Petru Mackovi [tehdejšímu
kazateli pankráckého baptistického sboru], který se tou dobou účastnil
synodu Českobratrské církve evangelické. Sdělila mu, že Drahomíra
Dražská se jí svěřila se skutečností, že den předtím zemřel na
demonstraci na Národní třídě její přítel, student Martin Šmíd.
„Dne
18. 11. 1989 skončil synod Českobratrské církve evangelické na
Vinohradech. Na synod, přesněji po skončení při debatách, tam Petr Macek
přinesl zprávu o zabití mladého člověka při tomto zásahu. Zpráva
přítomnými otřásla.“ (Žáček, Pavel, „Fáma o smrti Martina Šmída a
její vyšetřování: Rekonstrukce vyšetřovacího spisu Státní bezpečnosti“
in Securitas Imperi, 16/1/2010)
Petr Macek tuto informaci předal
Petru Paynovi, který byl na synodu rovněž účasten. Petr Payne se vydal
za Dražskou se svým bratrem. Když Dražská zprávu potvrdila, předali ji
Petru Uhlovi, který již kontaktoval Východoevropskou informační
agenturu, a zpráva se tímto způsobem dostala do světa.
Představitelé
Ústřední rady Bratrské jednoty baptistů se 22. listopadu ohradili proti
zásahu policie na Národní třídě oficiálním dopisem předsedovi vlády
Ladislavu Adamcovi. Vyjadřují zde pohoršení nad brutalitou zásadu a
požadují důslednou demokratizaci celé společnosti. V této souvislosti se
odkazují na tradici spojenou s Janem Husem, Petrem Chelčickým či Janem
Amosem Komenským. (časopis Rozsévač, 1990, Roč.60, č.5)
Kromě
Mackových, kteří se účastnili i studentského průvodu 17. listopadu
1989, prožívali baptisté toto přelomové období jako většinová
společnost. Popisují obrovské nadšení celé společnosti, pocit
sounáležitosti a naděje.
Jedna z narátorek z Vinohrad popisuje
svoji konkrétní zkušenost, kdy jí bylo dvakrát dovoleno, aby promluvila
na manifestacích na Václavském náměstí a zvala lidi k modlitbám, do
kostelů a zmínila i přesnou adresu vinohradské modlitebny BJB. Její
projev byl přijat s nadšením. Na základě této zkušenosti pak napsala
článek do časopisu Rozsévač, ve kterém apeluje na členy církve, aby
využili otevřenosti této doby k evangelizaci. (časopis Rozsévač, 1990, Roč. 60, č. 3)
O
rychlých změnách ve společnosti svědčí i skutečnost, že předseda
Ústřední rady BJB mohl 14. prosince v 17:30 pronést prohlášení v
televizi, ve kterém kromě obvyklých požadavků apeluje i na vzájemné
odpuštění vin z minulosti.
Citováno z diplomové práce Moniky Šístkové "Bratrská jednota baptistů v Praze před a po roce 1989 očima jejích členů"
K problematice šíření zvěsti o "mrtvém studentovi" na Národní třídě viz:
Žáček, Pavel, „Fáma o smrti Martina Šmída a její vyšetřování: Rekonstrukce vyšetřovacího spisu Státní bezpečnosti“
FS ČSFR 1990-1992, tisk 1236, část č. 5
FS ČSFR 1990-1992, tisk 1236, část č. 6
televizní pořad "Mrtvý student, který se nikdy nenarodil
Mýtus pachatelů a mýtus obětí
Kolem
událostí 17. listopadu vznikla a nadále panuje spousta mýtů. (Slova
mýtus užívám zhruba ve významu blud, smyšlené vyprávění.)
Hned
v prvních dnech revoluce se například vynořuje slogan „v Praze mlátí
studenty“, jako by šlo jenom o studenty. Je fakt, že demonstrace
zorganizovaná na Albertově byla původně studentskou demonstrací, nicméně
na Národní jsem viděl lidi nejrůznějších kategorií, včetně důchodců
anebo zas spíše pracující mládeže. Byli tam staří i mladí, lidé
středního věku a také děti. Přítomni byli chartisté, většinou
nestudující, a aktivisté jiných nezávislých iniciativ. Jistě, bylo tehdy
užitečné a strategické zdůrazňovat: V Praze jsou mláceni vaše děti –
studenti, budoucnost národa. Nicméně dnes už není třeba slogany
opakovat, a kvůli historii je třeba vidět složení zástupu při masakru na
Národní jemnější optikou.
Zásadní
mýtus ale prezentují teorie, podle nichž bylo uveřejnění zprávy o
zabitém studentovi Martinovi Šmídovi cílenou dezinformací, předem
připravenou fámou, přičemž na začátku tohoto dezinformačního řetězce
stojí údajně navedená Drahomíra Dražská. Takovou teorii zastával
například Václav Bartuška.
V jeho knize Polojasno čteme: „Jdu
do Opatovické ulice. Nad zdí kostelní zahrady kvete veliký kaštan. Tady
někde se Dražská potkala s Litomiskou. Tohle je pro mě naprostá záhada.
Jak zrežírovali jejich setkání? Nebo to byla náhoda? Ne, nevěřím. Ale
jak to zvládli?“ Mirka
Litomiská, druhý článek domnělého řetězce, tedy potkává pohmožděnou
Dražskou a nabízí jí pomoc, ta ji nejprve odmítá a pak přijímá.
Druhý
den 18. listopadu dopoledne sdělila Dražská Litomiské, že na Národní
zabili studenta jménem Martin Šmíd. Sám jsem se ještě téhož dne velmi
náhodně dozvěděl, že Mirka Litomiská ví o někom, kdo má informace o
jakémsi mrtvém. Mirku Litomiskou se mi podařilo po telefonu sehnat a ve
večerních hodinách i Drahomíru Dražskou, s níž jsem vzápětí nahrál na
magnetofon její výpověď. Tuto nahrávku jsem pak odnesl k ing. Petrovi
Uhlovi a on následně obsah nahrávky poskytl zahraničním sdělovacím
prostředkům.
Za
svou osobu vylučuji, že by mé aktivity mohly být dopředu předjímány,
zrežírovány nebo že bych mohl figurovat v nějakém předem připraveném
plánu. A zrovna tak se mi jeví jako velmi chatrný onen první článek
domnělého informačního řetězce, tj. natrefení Dražské Mirkou Litomiskou,
v rámci jakéhosi vyspekulovaného a předpřipraveného plánu.
Panuje
názor, že dotyčná nahrávka zmobilizovala veřejnost a urychlila
listopadovou revoluci. Nedovedu posoudit, jestli to není taky mýtus, byl
jsem ve věci příliš zaangažován.
Další mýtus ovšem vytváří estébák a zároveň příslušník bezpečnostního
pluku poručík Ludvík Zifčák alias student báňské školy Milan Růžička.
Když se rozšířila zpráva, že na Národní zemřel student Martin Šmíd, a
když se objevila konkrétní svědectví o krutě mlácených lidech, o
ležících tělech, a dokonce též o nezvěstných osobách, ozval se již z
vazby tento Zifčák s tvrzením, že to byl přece on, kdo si okatě lehal ve
vřavě a nápadně hrál mrtvého, neboť tak byl prý zaúkolován svými
nadřízenými z StB. Národ si oddychl. Uf, tak to byl Zifčák! Nikdo
nezemřel.
Byl
jsem na místě a když nás hnali ústím Mikulandské, viděl jsem na zemi
pár bezvládně ležících lidí. Proč by si ale k těm na zemi již ležícím,
třebas v bezvědomí, měl ještě nějaký figurant přilehat? Kdo by si ho měl
všimnout? A jaký by to všechno mělo mít účel? Zifčák zřejmě zkolaboval
po úderu svého kolegy a tuto skutečnost později začal využívat k šíření
svých dezinformací. Fakt je, že pozornost veřejnosti byla jeho
prohlášeními odvedena stranou. Jako by se za všemi připadnými skutečnými
i neskutečnými mrtvými či jen ležícími v bezvědomí na Národní skrýval
právě on.
V
této blamáži pak pokračuje naprosto nedůvěryhodný Zifčák již dvacet
let, nejposledněji za vydatné pomoci Igora Chauna v jeho nepříliš
seriózním tele-dokumentu. Tento pořad jen znovu navodil onen myšlenkový
zkrat a chybné domnění, že jakýkoli "mrtvý student" (narozený,
nenarozený, skutečný, neskutečný, Šmíd, nešmid) rovná se Růžička rovná
se Zifčák.
Události
násilí dávají vznikat mýtům. Přičemž mýty vytvářejí oběti i pachatelé. A
samozřejmě ti, co se staví na jednu či na druhou stranu. Mýty
vznikají samovolně, bezděčně, nevědomě, ale jsou tu též záměrně a
racionálně vytvářené zavádějící historky laborující se lživými
informacemi. Navíc z obou těchto táborů se rekrutují fabulátoři, kteří
mají potřebu se producírovat se svými geniálními odhaleními.
Mýtus obětí zveličuje množství krutosti. Upozorňuje tak na spáchané
násilí, a dále vynalézá jeho širší souvislosti, příčiny a účely.
Mýtus pachatelů překrucuje pravdu s cílem zbavit pachatele viny a maskovat reálné zločiny pomocí jakýchkoli výmyslů.
Mýtotvornou látku na straně obětí poskytla Dražská, mýtotvorcem na straně pachatelů se následně učinil Zičák.
To, co se již dvacet let v souvislosti s listopadovými událostmi děje,
je proces, v němž se oba proudy, mýtus obětí a mýtus pachatelů,
proplétají, spájejí a navzájem se pohříchu doplňují; rodí se další mýty.
Tak můžeme sledovat, jak Zifčák chronicky a celkem úspěšně balamutí
veřejnost, když zpětně spojuje své působení nejen s postavou
hypotetického mrtvého studenta, ale také s informačním počinem Drahomíry
Dražské. Pro toto spojení neexistují žádné důkazy, kromě opakovaných
tvrzení Zifčákových.
Nu, a oba se jako z udělání objevují opět na scéně spolu s ostatními
"abiturienty" 17. listopadu v televizním vzpomínkovém pásmu. Zifčák
dál roztrubuje své výmysly v Chaunově příspěvku. A Dražská se coby
silueta nečekaně ukáže za plentou a poněkolikáté zopakuje, že si všecko
vymyslela, notabene také popře, že by byla se Zifčákem kdy ve spojení.
Ze
srdce si nepřeji nic jiného, než aby se události související se 17.
listopadem prošetřily, aby pravda vyšla najevo. Není-li to možné, je
třeba unést nevědomost. Rozhodně by se ale neměla potlačovat fakta a
zdravý úsudek ve prospěch jakýchkoli lákavých a definitivních teorií.
Petr Pazdera Payne
http://petrpayne.bigbloger.lidovky.cz
Komentář Petra Payne k článku Petra Pospíchala Vzpomínky na revoluci: 18. listopad:
Nechci zmiňovat pár drobností v líčení Petra Pospíchala, které vidím jinak - byl
jsem v bytě u Uhlů celou dobu při společném rozvažování a potom při
odvysílání zprávy přítomen - chci ale podpořit Petra Pospíchala v tom,
že byl-li by to všechno promyšlený plán StB, zpráva by se musela musela
prodrat několika uzlovými body. Těch bodů je ovšem víc, než Petr
Pospíchal uvádí.
A) Mirka Litomiská se sama po zákroku na Národní o raněnou, která se později ukázala být Drahomírou Dražskou, zajímala.
B)
Sám jsem sháněl Mirku Litomiskou a potom i Drahomíru Dražskou a pak s
ní nahrál na svůj kazetový magnetofon rozhovor. Náhodou nebyly baterie
vybité, což bývalo často, jinak by nahrávka neexistovala.
Petr P. Payne
Převzato z Notabene - Hyde park českých baptistů