|
Právě je 582 návštěvník(ů) a 2 uživatel(ů) online: gregorios777 oko
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116818138 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Teologie: Kalvinismus jako způsob života
Vloženo Pátek, 07. duben 2017 @ 00:22:08 CEST Vložil: Tomas |
poslal Nepřihlášený Radka Páchová Kalvinismus vznikl v šestnáctém století díky působení Jana Kalvína. Navazoval na luteránství a zwingliánství. I když kalvinismus přejal některé myšlenky luteránství, stavěli se jeden proti druhému. „Kalvinisté považovali luterány za vlastně nereformované, za katolíky maskované rouchem bohabojnosti. Luteráni by zase nikdy neuznali, že kalvinismus je „legálním“ náboženstvím: kalvinisty házeli do stejného pytle s novokřtěnci...“ [1] Učení se rozšířilo po celé Evropě i mimo ni. Svojí povahou byl směrem nejenom náboženským, ale také sociálním. Kalvinismus dal vzniknout dalším náboženským směrům, jako například puritánství aj.
Zakladatel kalvinismuJan Kalvín (Jean Cauvin) se narodil
roku 1509 v severofrancouzské vesnici Noyon. Na přání otce studoval práva. Poté
se však začal věnovat studiu humanitních věd. Vzdělání získal v Paříži,
Orleans a Bourges. Jan Kalvín byl stoupencem humanismu a obdivoval Erasma Rotterdamského. V souvislosti s „plakátovou aférou“
francouzský král začal pronásledovat protestanty, a tak musel Kalvín odjet do
Basileje. Na Francii však nezapomněl. Při cestě přes Ženevu ho Vilém Farel
přemluvil, aby zůstal a podílel se s ním na reformaci. Tehdy Kalvín napsal
Principy církevní organizace. Toto dílo lze pokládat za počátek kalvinismu.[2] Poté,
co byla zvolena nová městská rada, byl vypovězen a vrátil se zpět do
Basileje. Na žádost Bucera odjel do
Štrasburku, kde se seznámil s Melanchtonem. Roku 1540 kvůli rozvolnění
mravů v Ženevě ho tamější radní požádali o návrat. Kalvín souhlasil. Začala
jeho „absolutistická hrůzovláda“[3].
Uvedl v praxi svůj církevní řád. Pro správu obce zavedl 4 úřady (ty
odvodil z biblicko – apoštolských pramenů), jejichž členy si obec sama
volí. Tyto úřady jsou: pastoři, kteří
mají za úkol správně kázat; doktoři,
jejichž posláním je náboženské učení; staršovstvo,
rada obce, která je morálním soudcem nad způsobem života členů obce; diákoni mající pověření nad sociálními úkony,
jako například péče o chudé a nemocné. Pro
kontrolu a zajištění dodržování církevní disciplíny sestavil konzistorium“a zajištění dodržování církevní disciplíny sůsobem života členů
obce; diákoni mající pověření nad sociálními úkony., církevní mravnostní
soud, který dohlížel na dodržování víry a morálky, a konferenci pastorů, dbající na čistotu učení. Před konzistorium
byli předvoláváni všichni, kteří budili v obci pohoršení (opilci, rváči,
tanečníci a podobně). Za přestupky následovaly tresty počínaje přátelským
napomenutím, pokračuje přes důtku, veřejné pokání, exkomunikaci, vyhnání a
konče trestem smrti. Opozici likvidoval s rigorózní přísností. Ten, kdo se
nepodrobil, byl vyhnán z města, pokud se nepodřídil a neuposlechl
nařízení, mohl dostat i trest smrti. V Ženevě bylo v té době vyneseno
56 rozsudků smrti a 78 vyhnanství.[4] Kalvínova
autorita však způsobila příliv přistěhovalců do Ženevy. V roce 1559 založil
ženevskou teologickou akademii, kde se vzdělávali jeho žáci, kteří později
šířili učení do světa. Jan Kalvín byl velice plodným autorem. Po Erasmovi je nejčtenějším
reformátorem.[5]
Učení„ Kalvín vyšel z přísného
intelektualismu ockhamovské pařížské pozdní scholastiky, jež vzdor pokusům o
utlumení ovládala mezi lety 1450 až 1550 duchovní pole.“ [6] Jan Kalvín systematicky zpracoval
základy svého učení v díle Instituce (Institutio religionis Christianae). Zde
se opíral o Lutherův katechismus. [7] Do
praxe je uvedl v Ženevské církvi. Pro ni také napsal Církevní řády. Chtěl malou, chudou církev, opak ke
stávající bohaté, hierarchicky uspořádané. Byl však také proti tomu, aby o ní
rozhodoval úřad, jako je tomu u luteránů. Církvi upřel učitelský úřad. Zavedl
vlastní formu církevní organizace. Základem jsou obce věřících. Odmítl
nadřazenost státu nad církví. Veškeré funkce byly obsazeny volbou. Reformovaná
církev byla podle něho současně viditelná i neviditelná. Není možné, aby člověk
patřil do církve neviditelné aniž by patřil do viditelné. Správná víra existuje
jedině v církvi reformované. Mimo ni tedy nelze dosáhnout spásu. Církev má
být zcela odkázána a podřízena Kristu (narozdíl od církve katolické, kde je
ještě papež jako pozemská hlava). Je prostorem vlády Krista. Jeho vláda nemá
být narušována přirozeným sobectvím. Každý člen má být chráněn, ale především
také vázán jejími pravidly. Podstatné bylo hlásání čistého
slova Božího, správné spravování svátostí a služba slávě Boží.
Jan Kalvín byl obdivovatelem
Martina Luthera, sám se pokládal za jeho stoupence. [8]
S luteránstvím má kalvinismus některé shodné body. Zachoval učení „třech
Sola“. Avšak radikálněji než Luther zdůrazňuje slovo Boží a víru. Stejně jako Luther učí o
svrchované, z lidské strany ničím nepodmíněné Boží milosti, na níž je
zcela závislá spása. Ta ospravedlňuje člověka bez jeho zásluh. Toto učení však
rozvíjí dál, a to o závazné důsledky ospravedlnění. Člověk se musí chovat tak,
aby ospravedlnění nezmařil. Dobré skutky nejsou předpokladem milosti, ale její
odezvou. Odezvu Kalvín zdůrazňuje víc než Luther. Rozvádí ji do životní praxe a
církevní kázně. Kalvinismus zdvojil
Lutherem znovuobjevenou Augustinovu predestinaci. Bůh je naprosto svobodný a to
i ve volbě milosti. Ještě před stvořením světa určil, kteří lidé dojdou spásy a
kteří zatracení. Je to Jeho rozhodnutí a člověk toto předurčení nemůže nijak
zvrátit. „Přijatelnost této děsivé nauce vyvolení, respektive zatracení
dodávala skutečnost, že důkazem vyvolení byl blízký vztah k Bohu – což
v praxi znamenalo členství v kalvinistické obci. Pokud se člověk
vyvaroval exkomunikace, mohl být bez obav.“ [9] Na
základě tohoto systému byla vystavěna světská organizace. Bylo třeba vyobcovat
ty, kdo byli předurčeni k zatracení. Ty bylo možné vypátrat jedině tak, že
byli všichni členové pod neustálým dohledem. „Církev je společenství
předurčených, kteří se vlivem Božího vyvolení cítí pobízeni k posvěcování, tedy
ke konání dobra podle Božího zákona a tím k potvrzování své vyvolenosti.“ [10]
V luteránství je reorganizace
prováděna světskou mocí. V kalvinismu jde spíš o pokus omezit středověký
organismus církve – státu na jeho předpokládané, původní kořeny. Narozdíl od luteránství
kalvinistické církve nespojuje žádná společná konfese. Každá církev má konfesi
svoji vlastní. Oblast, kde vznikaly největší spory
mezi kalvinisty a luterány, bylo učení o poslední večeři Páně. Pozornost nemá
směřovat jen ke svátostným živlům. Mysl má být upnuta především ke Kristu
majícímu vládu. Kalvín přiznával pouze duchovní, pneumatickou přítomnost
Krista. Také provedl radikálnější reformu
bohoslužeb než Luther. Důsledněji kázal Boží slovo na základě Písma. Respekt
k církevnímu roku omezil na hlavní svátky (Vánoce, Velikonoce, letnice).
Kázalo se ve velmi prostých prostorách. Větší důraz než v luteránství byl
kladen na Starý zákon. Kalvinismus zaujímal negativní postoj vůči zobrazování
svatých. Smysl života a existence církve spatřoval v oslavě Božího jména.
Katolické církvi upíral autoritu ve výkladu Písma, avšak k osobnímu
výkladu Písma přistupoval opatrněji než Luther. Bůh je přímým inspirátorem
Bible. Pravda je obsažena už v ní. Je tedy potřeba pravdu za slovy Písma
objevit. Pochopit ji mohou jen předurčení, protože jim je smysl napovězen
Duchem svatým. [11]
Šíření kalvinismu Kalvinismus se rozšířil do zemí Evropy i mimo ni. Často tomu tak bylo
díky uprchlíkům, kteří byli za své vyznání pronásledováni. „Uprchlí hugenoti dali vznik kalvínské
státoprávní nauce obsahující koncepci přirozeného práva, práva na odpor a
suverenity národů, jež je často přivedla pozoruhodně blízko státovědnému učení
jezuitů a tridentským teologům protireformace.“ [12]
Země, kde kalvinismus našel své zastánce, byly především Francie, Nizozemí a
Skotsko. Částečně ovlivnil Uhry a část Německa. Díky vystěhovalectví a misiím
se rozšířil i do Spojených států, Kanady, jižní Afriky a Jižní Korey. [13]
Francouzští kalvinisté se nazývali hugenoti. Kalvín na svoji vlast nikdy
nezapomněl. Při vzdělávání svých žáků myslel na to, aby mohli šířit jeho
myšlenky ve Francii. Francouzský kalvinismus značně podlehl sekularizaci. Za
svůj pojali kalvinismus některé významné francouzské rody. Začaly se vést spory
mezi šlechtou katolickou a protestantskou. Vše vyvrcholilo v noci
z 23. na 24. srpna roku 1572 Bartolomějskou nocí. Kalvinisticky
orientovaný Jindřich Navarrský se měl oženit se sestrou Karla IX. Kalvinisté
svatbu pojali jako smír. Kateřina Medicejská však zosnovala lest a všichni
kalvinisté přítomní na svatbě byli zavražděni. Důsledkem této krvavé svatby
bylo definitivní rozštěpení Francie na dva národy. Hugenoti si na jihu Francie
zřídili protestantský stát a stali se nepřáteli monarchie. Vévoda Jindřich
z rodu Guis založil „svatou ligu“, se kterou chtěl vymýtit protestanty ve
Francii. V letech 1562 až 1598 následovala občanská a náboženská válka. [14]
Jindřich Navarrský pod tlakem přestoupil
ke katolicismu. Roku 1598 vydal Nantský edikt, který přiznával protestantům
omezená práva. Tím uklidnil stávající napjatou situaci. Edikt přestal být
akceptován s nástupem krále Ludvíka XIV. Další zemí, kde se kalvinismus uchytil, bylo Nizozemí. Zde se náboženská
válka protestantů proti katolíkům spojila s bojem o národní nezávislost
proti Španělům. Nizozemí bylo od šestnáctého do osmnáctého století
evropskou baštou relativní svobody ducha a četných politických a náboženských
nonkonformistů. [15] O prosazení kalvinismu ve Skotsku se zasloužil John Knox.
Kalvinismus
a společnost Kalvinismus formuje a ovlivňuje
člověka nejen po stránce náboženské, duchovní, ale má také vliv na sociální
strukturu, dohled nad dodržováním morálních zásad a na vztah k hmotnému
majetku. Propojil náboženství s politikou. „Kalvín sklidil největší úspěch
ve světové politice novějších staletí nikoli proto, že by byl „praktický“,
nýbrž poněvadž jako myslitel „čistoty“ a „očisty“ vynutil sjednocení života a
učení v duchovně politický „systém“ podle racionálně promyšlené „metody“,
zajišťující v trvalém boji proti zatraceným spásu Boží obce.“ [16] Charakteristické
jsou pro něj uměřenost, kázeň a pracovitost.
Podle Kalvína nikdo, kdo nebyl
v pravé církvi, nemohl mít správnou víru a tedy ani nemohl být spasen. Protože
církev je společenstvím vyvolených a ten, kdo je jejím členem, je zároveň
vyvoleným, bylo nezbytné zavést dohled nad tím, zda všichni jsou hodni být jejími
členy. Nad dodržováním morálky bděli nejen k tomuto účelu stanovené úřady,
ale také prostí lidé. Nikdo před nikým neměl mít žádné tajemství, nic, co by
měl před druhými schovávat, nikdo se neměl mít za co stydět. Povinností bylo
dělat vše na očích druhých. Situace vedla k tomu, že lidé měli nemalý
zájem jeden o druhého, výjimkou nebylo to, že soused udal souseda. Takovéto
udání mohlo mít za následek i trest smrti.
Na tomto principu fungovala „nadnárodní inkvizice“. Lid si zjednával
nápravu sám.
Správný věřící měl své touhy držet
na uzdě. Kristova vláda neměla být omezována přirozeným lidským sobectvím. Z devotio moderna převzal Kalvín významný
etický princip – sebezapření jako princip povinnosti. „...zkonfiskoval celou
niternou dimenzi člověka i s jeho podzemím, ba podvědomím pro svůj „Boží
stát“, který zbudoval v Ženevě jako vzdorovou buňku totální světové
revoluce.“ [17] Žádoucí bylo spoutání
sexuality, smyslnosti a krásy. Kalvín zapověděl jakoukoliv zábavu. Lidem bylo
zakazováno chodit na plesy, hrát karetní hry, číst romány a podobně. Kalvinisté
žili ve strachu před vlastní přirozeností, jejíž projevy byly nepřípustné. Sekularizovaný kalvinismus
narýsoval hranici mezi chudými a bohatými. Na chudé pohlížel jako na zatracené,
na bohaté jako na vyvolené. Rozdíly s přibývajícím časem sílily, byly
markantnější. Kalvinismus lze tedy považovat za iniciátora třídních bojů. [18] Nad
spásou získali správu měšťané. Zakládali školy a univerzity. Svůj styl života
předkládali jako povinný. Odvolávali se při tom na své „posvěcení“. To přineslo i neblahé následky. V roce
1589 byla v Amsterodamu zřízena první donucovací pracovna pro tuláky.
V roce 1596 byla založena první mužská káznice a o šest let později
vznikla tajná káznice pro syny „řádných občanů“. [19]
Pracovní askeze měla chudáka, dělníka či zločince „vychovat“. Sociální soucit
kalvinismus příliš neuznával – mělo se za to, že soucit znamená urážku Boží
volby milosti. Byly vytvořeny hranice mezi duchem
a hmotou, ostře byly od sebe odděleny příroda a nadpřirozeno. Vše kolem člověka
začalo být nazíráno jako materiál.
Mohlo by se zdát, že předem určené
vyvolení ke spáse vede lidi k pasivitě a že člověk se již nemusí nijak
snažit. Kalvín však učil, že ačkoliv je člověk vyvolený, musí se chovat tak,
aby své vyvolení nezmařil. Kvůli mravní zkáze lidské přirozenosti je člověk
zcela neschopný konat dobro, pokud mu Bůh nepomůže svou milostí. Spása je pouze
a jen boží dílo.
Křesťan má usilovat, aby bylo
Kristovo panství nad světem stále zřetelnější. To i ve světském povolání.
Vrchnostenské úřady měly být obsazovány lidmi bohabojnými. Lidé veškerou svou
práci měli dělat pro Krista. Podle Maxe Webera měl kalvinismus zásadní vliv na
formování kapitalismu. Kalvinismus podněcuje k aktivitě a pracovitosti a
přitom zdůrazňuje zdrženlivost vůči světským hodnotám, luxusu, požitkům.
„Spojením obého vzniká ideál ukázněného, houževnatého, spořivého a střízlivého
podnikatele.“ [20] Úspěch, prosperita a
dostatek majetku byly znamením vyvolenosti. I když vyvolení bylo předurčeno,
každý se snažil, aby znamení připadlo právě na něj a aby i na něj mohli lidé
pohlížet jako na vyvoleného. Kalvinismus navíc zakazoval marnotratné hýření a
utrácení peněz. Ty měli být pouze prostředkem k podpoře politických a
náboženských aspirací, k rozšíření Božího království. Zisk proto byl
použit jako další kapitál v podnikání. Peníze, místo utrácení, byly
zmnoženy. V kalvinistických zemích je dodnes spjat hřích s utrácením
peněz.
I když v dnešní době se již
nepraktikuje „ženevská diktatura“ a
kalvinistická sociální opatření nejsou tak radikální, jejich duch je
v lidech stále hluboko zakořeněn.
Literatura [1] Paul Johnson, Dějiny
křesťanství, CDK, Brno 1999, s. 272.
[2] Kronika Křesťanství,
Fortuna Print, Praha 1998, s. 247.
[3] Friedrich Heer, Evropské
duchovní dějiny, Vyšehrad, Praha 2000, s. 395.
[4] Kronika Křesťanství,
Fortuna Print, Praha 1998, s. 247.
[5] Paul Johnson, Dějiny
křesťanství, CDK, Brno 1999, s. 270.
[6] Friedrich Heer, Evropské
duchovní dějiny, Vyšehrad, Praha 2000, s. 390.
[7] Kronika křesťanství,
Fortuna Print, Praha 1998, s. 247.
[8] Pavel Filipi, Křesťanstvo,
CDK, Brno 1996, s. 127.
[9] Paul Johnson, Dějiny
křesťanství, CDK, Brno 1999, s. 271.
[10] Křesťanství od A do Z,
Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1998, s. 82.
[11] Křesťanství od A do Z,
Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1998, s. 82.
[12] Friedrich Heer, Evropské
duchovní dějiny, Vyšehrad, Praha 2000, s. 405.
[13] Pavel Filipi,
Křesťanstvo, CDK, Brno 1996, s. 127.
[14] Friedrich Heer, Evropské
duchovní dějiny, Vyšehrad, Praha 2000, s. 404.
[15] Friedrich Heer, Evropské
duchovní dějiny, Vyšehrad, Praha 2000, s. 411.
[16] Friedrich Heer, Evropské
duchovní dějiny, Vyšehrad, Praha 2000, s. 395.
[17] Křesťanství od A do Z,
Kamelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998, s. 394.
[18] Friedrich Heer, Evropské
duchovní dějiny, Vyšehrad, Praha 2000, s. 395.
[19] Friedrich Heer, Evropské
duchovní dějiny, Vyšehrad, Praha 2000, s. 308.
[20] Pavel Filipi,
Křesťanstvo, CDK, Brno 1996, s. 133.
|
Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: hirali (hirali@seznam.cz) v Pátek, 07. duben 2017 @ 07:29:40 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Hmm. Podobný článek můžu napsat o kterékoliv demominaci. Záleží jak kdo věří. Pro někoho je Krč nevěstka na šelmě, pro jiného adventiste sekta atd. Ale kde je pravda? Kde najít toho kdo je : CESTA PRAVDA A ZIVOT. |
Re: Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: timg v Pátek, 07. duben 2017 @ 17:35:00 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | V jeho království.
Mt 6,33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. |
]
|
|
Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: quido v Pátek, 07. duben 2017 @ 09:02:46 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Nadpis článku je zavádějící. Podle něj bych očekával něco o způsobu života dnešních křesťanů, kteří se hlásí k helvétskému vyznání. Tahle biasnutá exkurze do historie má jaký účel? |
Re: Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: timg v Pátek, 07. duben 2017 @ 12:19:23 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Dobrá otázka k zamyšlení pro autorku. |
]
|
|
Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: uzivatelGranosalis v Pátek, 07. duben 2017 @ 09:12:10 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Jen tak zběžně jsou projel pár částí v článku a opět je viditelné, že náboženství má mnoho společného s politikou. Ačkoli tvrdí opak, ve skutečnosti je náboženství mocenský nástroj k ovládání lidí. Chce lidi ovládat a nařizovat, co mají a co nemají. Jenže na rozdíl od systémů jako zavedla dynastie Komů v KLDR, náboženství nemá fyzické mocenské páky (v současné etapě). Proto také tak silný apel na víru. Jedině vírou se udržuje poddajnost, vyznání, uniformita. Víra je nejdůležitější způsob, jak udržet jednotnou ideologii a jednotné chování obyvatel (kterým se v náboženství říká hanlivě, přezíravě ovce). Jakmile člověk přestane náboženství věřit, ztratí nad ním komunita věřících moc. Proto je u mnoha křesť. sekt vyobcován, ani ho nezdraví. Nebo u muslimů se ho dokonce snaží odstranit.
Náboženství a politika má společné rysy: pletichaření, intriky, přetahování členů, vlajkonošství, kopání za tým, kolektivismus, subordinaci, snahu řídit životy lidí a unifikovat obyvatelstvo. |
Re: Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: luteran v Pátek, 07. duben 2017 @ 12:16:09 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Náboženství je snad takové, jak píšeš. Vztah s živým Bohem nikoli. |
]
Re: Re: Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: uzivatelGranosalis v Pátek, 07. duben 2017 @ 12:30:29 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Na to jsem čekal. Na nějaký příspěvek o nenáboženském náboženství. Akorát jsem to čekal od Cizince, Willyho. tebe tolik neznám ze psaní. Ale ono to je jedno. Všichni se distancujete od těch špatných církví a špatného náboženství. Ale hlásáte úplně totéž. Věříte na totéž a máte tytéž cíle.
Vztah s živým Bohem nikoli.
Jak se projevuje tvůj živý bůh? |
]
Re: Re: Re: Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: jrr v Pondělí, 10. duben 2017 @ 20:38:13 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | "Můj" živý Bůh se projevuje tak, že mě vytrhnul z gamblerství, zachránil manželství a rodinu a dopřává mi abstinenci. Stačí? |
]
Re: Re: Re: Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: Dzehenuti v Středa, 12. duben 2017 @ 07:55:22 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jak se projevuje ??? :Láskou k bližním. Tedy i k ateistům :))). |
]
Re: Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: Willy (stanislav.velicky@seznam.cz) v Pátek, 07. duben 2017 @ 12:47:54 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Náboženství a politika má společné rysy: pletichaření, intriky, přetahování členů, vlajkonošství, kopání za tým, kolektivismus, subordinaci, snahu řídit životy lidí a unifikovat obyvatelstvo.
To jsi vystihl docela dobře, Jirko, a je to tak proto, že v pozadí obojího - náboženství i politiky - stojí Satan jako vládce tohoto světa. Boží království je podle Bible spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém a až se Pán Ježíš vrátí, aby Jeho království na zemi vystřídalo království světa, všichni přeživší obyvatelé světa uvidí ten rozdíl mezi vládou Satana skrze Antikrista (což je možno přeložit nejen jako proti Kristu, nýbrž také jako "Místokrista") podporovaného falešným prorokem, který zavede univerzální náboženství, zotročující a unifikující všechny obyvatele země, kdy každý, kdo se nepodvolí systému a nebude uctívat Antikrista jako boha, bude zabit, a vládou skutečného Krista.
Pán Ježíš Kristus bude coby Syn člověka a jako Král sedící na Davidově trůnu vládnout celé zemi spolu se všemi svými spolukráli spravedlivě za účelem nastolení pokoje mezi lidmi, aby mohla přijít radost.
Tož tak. |
]
Re: Re: Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: timg v Pátek, 07. duben 2017 @ 12:55:44 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jenže Syn člověka , jako Král , sedí na Davidově trůnu vládne nebi i zemi. |
]
Re: Re: Re: Kalvinismus jako způsob života (Skóre: 1) Vložil: quido v Pátek, 07. duben 2017 @ 13:09:04 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | To jsi vystihl docela dobře, Jirko, a je to tak proto, že v pozadí obojího - náboženství i politiky - stojí Satan jako vládce tohoto světa.
Mně to přijde jak popis dění okolo fotbalu (pletichaření, intriky, přetahování členů, vlajkonošství, kopání za tým, kolektivismus, subordinaci, snahu řídit životy lidí a unifikovat obyvatelstvo.). Že by byl satan fotbalovým funkcionářem? |
]
|
|
|
|