Smrt z okruhu hříchu je základ duch. života

 
Ř 6,2  Nikoli. Kteříž jsme zemřeli hříchu, kterakž ještě živi budeme v něm?

Ř 6,6-7  To vědouce, že starý člověk náš s ním spolu ukřižován byl, aby bylo umrtveno tělo hřícha, abychom již potom nesloužili (neotročili) hříchu. 7  Nebo kdožť umřel, ospravedlněn jest od hříchu.

Ř 6,9-10  Vědouce, že Kristus vstav z mrtvých, již více neumírá, smrt nad ním již více nepanuje. 10  Nebo že jest umřel, hříchu umřel jednou; že pak jest živ, živ jest Bohu.

Ř 6,11  Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem.

Všimněte si – není tu psána výzva, že MÁME zemřít hříchu. Ale, že jsme již ZEMŘELI hříchu.
V. 10 říká, že Kristus jednou umřel hříchu. Ačkoli nikdy nezhřešil a ani nemohl zhřešit, Avšak hřích byl ustavičně kolem něj. Na zemi žil Pán neustále obklopen hříchem, nacházel se v okruhu jeho působnosti. Svojí smrtí však Pán Ježíš jako Adamův potomek vztah s tímto okruhem hříchu navždy zrušil. Zemřel hříchu.

 
A nyní náš podíl na tom všem… Protože jsme v Kristu, jsme s Ním srostlí, byli jsme i my s Ním spoluukřižováni (v.6). A tedy i my jsme s Ním zemřeli hříchu. Okamžik Jeho smrti, byl i okamžikem naší smrti. A proto jsme také byli ospravedlněni od hříchu, protože mrtvý už nemůže být obviněn z hříchu (v.7). 

Zemřeli jsme s Ním a byli pohřbeni.
Ř 6,4  Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt…
Každý, kdo skutečně v srdci uvěřil v Pána Ježíše Krista, uvěřil ve fakta, že byl spoluukřižován s Kristem, pohřben (při křtu) a spoluvzkříšen s Kristem. Pokud však do hloubky nepochopí a nepřijme svoji SMRT s Kristem a své zemření hříchu, neokusí ani tu pozitivní stránku - vzkříšení.

 
Co tedy v normálním životě znamená zemřít a být pohřben? Znamená to, že jsme potom pro svět NEVIDITELNÍ. Už nikdy nás nikdo na tomto světě neuvidí. Pro svět jsme jakoby ZMIZELI. Byli jsme vyjmuti z okruhu tohoto světa a náš vztah byl úplně zrušen. Už tu nejsme. Zemřeli jsme světu.

 
A přesně tak je to, když se řekne: „zemřeli jsme hříchu“ (v.11). Hřích nezemřel, tak jako svět nezemřel. Ale MY tu pro něj už nejsme. Smrtí s Kristem jsme byli vyňati z jeho působnosti. Nejsme v jeho okruhu a ani on se k nám nemůže dostat. Doslova jsme z jeho moci emigrovali. A to jednou provždy. A tak to musíme vědět (v.6) a mít za to (v.11).

 To jsou Boží fakta. Toto Bůh učinil. Je to hotové. Dokonané. Nic k tomu není možno přidávat. Stačí jen tomu věřit a stát na tom bez ohledu na skutečné okolnosti, kdy se třeba někdo vymlouvá, že to není možné, když pořád páchá hříchy. NE. Zemřel jsi hříchu! Jen tomu nevěříš.

 
Mohu jít do kláštera, abych byl izolován od světa, a mohl se věnovat asketickému životu, půstu, pokání, modlitbám a čtení Písem, ale hřích, který ve mně přebývá si vezmu s sebou za zdi kláštera. A protestanté nemusí jít do fyzického kláštera, ale mohou se pokusit vytvořit si takový podobný klášter doma. Pokud ovšem neuvěříme daným faktům z Římanům 6.kap. Nebudou nám jakkoli ctnostné náboženské aktivity k ničemu. Protože je konáme v síle starého člověka, jehož ukřižování s Kristem jsme vírou nepřijali a proto tuto smrt z okruhu hříchu neprožíváme.

 
Mezi ty nic neřešící „zbožné“aktivity patří i naše BOJOVÁNÍ proti hříchu. A protože moc hříchu je mnohem silnější než my, je to marný boj. My však říkáme: „No, sice se mi to jednou, dvakrát, padesátkrát, tisíckrát nepodařilo, ale budu vytrvale bojovat dál. Snad se napravím. Snad se to jednou podaří…“ NEPODAŘÍ. To by Kristus nemusel zemřít.

 
Upozorňuji, že celou dobu zde píši o moci hříchu ve starém člověku, nikoliv o jednotlivých hříších. Ty vyřešila jednou provždy Kristova krev. Avšak moc hříchu vyřešil Kristus jednou provždy svojí smrtí (a naší smrtí) na kříži.