poslal Aleš Franc
Dějiny protestantismu v USA I.
1 část: „Od puritánů k letničním“
Napsal Aleš Franc, Brno 2003
1 Předmluva
V poslední době vzrůstají v Evropě protiamerické postoje. USA jsou nám
představovány jako velmoc usilující o světovou nadvládu, vyvolávající
světové konflikty a hrozící podrobit si každého, kdo nebude dostatečně
proamerický. Už od základní školy jsme se mnozí učili, jak velké zlo
byla válka ve Vietnamu a v Koreji, a nyní slýcháme podobné hlasy o vedení
války v Afgánistánu či v Iráku. Nikdo nám však neřekl, že obě války
byly rozpoutány agresí místních komunistických diktatur ve snaze ustavit světovou
diktaturu proletariátu mající za cíl zničení „světového kapitalismu“
v čele s USA. Podobně se dnes taktně zamlčuje, že muslimové vedou svatou válku
za ustavení „celosvětové vlády islámu“ a zničení USA, podporujících
Izrael. Navíc nebýt Ameriky, mohla dnes celá Evropa mluvit německy, resp.
rusky, a Jižní Korea se mohla těšit Kim Ir Senově lidové demokracii. Američané
si své prsty pálili za Evropu vícekrát, krev jejich vojáků tekla daleko od
domova, ale díků se jim za to dostalo poskrovnu.
2 Anglická předehra
2.1 Papežské dominium v Anglii
Než přistoupíme k popisu amerického protestantismu, zastavme se alespoň
na malou chvíli u anglické reformace, ve které má americká historie,
kultura i náboženství své kořeny. Pro osvěžení zde uveďme, že v roce
1045 Řehoř VI. prohlásil, že papežovi přísluší bezmezná poslušnost, týkající
se i monarchů. V roce 1066 proto Vilém Dobyvatel zabil s papežským požehnáním
anglického krále Harolda, dobyl Anglii a byl v Londýně, na Boží hod vánoční
roku 1066, korunován za krále. Vilém byl papežem prohlášen za „Mstitele
nebes“, který má anglický lid učit poslušnosti Vikáři Krista a zajistit
Vatikánu včasné placení poplatků pro svého apoštola.
V roce 1205 se uvolnilo místo canterburského biskupa, na něhož mniši bez
králova souhlasu dosadili svého převora. Avšak po královském neformálním
vetu, zřejmě ze strachu z možných následků, mniši nakonec uznali královského
kandidáta. Rozhořčený papež tuto volbu okamžitě vetoval a na místo
arcibiskupa dosadil poddajného kardinála Štěpána Langtona. Král Jan
Bezzemek pro toto hrubé porušení královských výsad odmítl papežovu volbu
potvrdit. Následně, v roce 1208, papež Innocenc III. vyhlásil nad Anglií církevní
klatbu a exkomunikoval krále. Král se nedal zastrašit a začal konfiskovat církevní
majetek. Po svém pokusu o odpor, pod vidinou křížové výpravy, se však
nakonec kompletně podrobil papeži a vzdal se své koruny, kterou dostal zpět
až jako vazal Svaté stolice. Angličtí baroni, znepokojeni vývojem těchto
událostí, si vůči králi vymohli podepsání listiny práv a svobod jasně
vymezující moc institucí včetně kontroly králova vládnutí. Listina vešla
ve známost jako „Magna Charta Liberatum“. Tento dokument, datovaný
15. května 1213, je považován za jeden z kořenů pozdějších pilířů
demokracie, a to „vlády práva“ zaručující, že zákon platí jak pro
vrchnost, tak pro poddané, a je možné se jej veřejně dovolat. V čisté
formě je tento základní princip obsažen v Písmu svatém, které je nadřazeno
jak církevním autoritám, tak prostým ovcím, neboť „Bůh nikomu nestraní“.
Vatikán však vytrvale bojoval proti každému postupu směřujícímu od vlády
absolutních monarchií k vládě lidu a Magna charta byla okamžitě odsouzena
papežem Innocencem III., který ji prohlásil za neplatnou a exkomunikoval všechny
barony, kteří ji získali.
Papež Innocenc IV., který vládl v letech 1243–1254, si se svým předchůdcem
nijak nezadal, když prohlásil, že je z Božího pověření vládcem světa.
Bonifác VIII. zašel ještě dále, když ve své Bule „Unam Sanctam“
z roku 1302 učinil absolutní poslušnost papeži podmínkou spásy!
2.2 Anglická reformace a protireformace
V této době však povstávali lidé jako např. John Wicclife,
oxfordský profesor, jeden z největších vzdělanců tehdejší doby, který
veřejně odsoudil transsubstanciaci, uctívání svatých a obrazů, papežství
a pyramidální církevní hierarchii a žádal odluku církve od státu. V roce
1489 arcibiskup Morton veřejně pranýřoval morální zvrácenost církevních
představitelů a defacto oslaboval moc katolického kléru. Této nálady využil
papežem poctěný „Obránce víry“ Jindřich VIII., nesmiřitelný odpůrce
reformace, který toužil po rozvodu se svou neplodnou španělskou chotí, aby
se mohl znovu oženit s mladou Annou Boleynovou, která by mu zplodila následníka
trůnu. Papež Klement VII. však Jindřichovu žádost zamítl. Rozhněvaný král
se proto odtrhl od Říma a prohlásil se hlavou anglické církve a 11.
listopadu 1534 parlament jeho volbu potvrdil. Král však nadále zůstal formálně
věrným některým katolickým doktrínám a začal upalovat jak reformátory,
kteří se protivili katolickým doktrínám, tak katolíky, kteří se bouřili
proti Jindřichovu vzdoropapežství. Za prvních dvacet let jich zahynulo na šest
desítek.
V roce 1526 William Tyndal přeložil do angličtiny Bibli, která se
tiskla v roce 1532 v Německu a do Anglie byla pašována. Přes spálení mnoha
výtisků a přes Tyndalovo upálení v roce 1536 Jindřichova krutovláda již
dále nemohla zastavit reformaci, která se stala náboženstvím celé země. Zásluhu
na tom měl i parlament, který byl relativně spolehlivou pojistkou moci vůči
zneužití jednotlivcem a vedle vlády práva tvořil druhý pilíř demokracie,
která se vlivem protestantismu pozvolna vyvíjela. Jindřich zemřel v roce
1547. Anglie začala poskytovat azyl protestantům z celé Evropy a např.
Hugenoti, kterým se podařilo uprchnout z Francie, zmodernizovali anglický průmysl
natolik, že se Anglie stala průmyslovou velmocí. K moci se dostala
protestantka lady Jane Gray, po pěti letech se ale anglickou královnou
stala fanatická katolička Marie a vysloužila si jméno, kterým se zapsala do
historie: „Krvavá Mary.“ Během tří let svého vládnutí nechala
Krvavá Marie upálit tři stovky protestantů, z nichž bylo šedesát žen.
John Fox o této smutné etapě anglických dějin napsal „Knihu Mučedníků“,
která se svého času stala po Bibli nejprodávanější knihou a byla k mání
v každém kostele a na všech veřejných místech. Fox zde popisuje mučednickou
smrt arcibiskupa Thomase Cranmera, kterého před tím papeženci
donutili podepsat učení o transsubstanciaci. Avšak 21. března 1556 Cranmer před
davem v kostele sv. Marie v Oxfordu prohlásil:
„A teď, když přicházím ke konci svého života, vidím před očima
nebe, připravené mne přijmout – jinak by mne pohltilo peklo. Proto vám sdělím
svou víru, to, v co věřím. Nyní docházím k tomu největšímu, co tolik
znepokojuje mé svědomí – víc než cokoliv jiného, co jsem učinil, či řekl
ve svém životě: Podepsal jsem se svým jménem pod lživý dokument, což nyní
odvolávám – učinil jsem tak ve strachu o život. A protože to spáchala má
ruka a psala proti vůli mého srdce, bude tato ruka potrestána jako první –
až vejdu do plamenů, má ruka shoří první! A co se týče papeže, odmítám
ho jako Kristova nepřítele a Antikrista – se vším jeho falešným učením!“
Rozzuření papeženci Cranmera okamžitě umlčeli a odvlekli k místu, kde
biskupové Hugh Latimer a Nicholas Ridley byli upáleni o šest měsíců dříve.
Cranmer dodržel svůj slib, natáhl ruku před sebe a držel ji v ohni bez
zachvění, až shořela na uhel, ještě než se plameny dotkly jeho těla.
Dokud mu sloužil hlas volal: „tato nehodná ruka“ a pak navždy ztichl. V
letech 1553 až 1558 prchá před Marií do zahraničí skupina lidí, kteří
se budou později nazývat puritáni (od latinského purus = čistý). Od
běžného státního protestantismu se odlišovali v tom, že za nejvyšší
autoritu církve nepovažovali krále, nýbrž Písmo, neuznávali obřadní
roucha a v podstatě navazovali na Wicclifovo učení, které mnozí rozšířili
o Kalvínovo učení o predestinaci. Krutá mučení protestantů, jako např.
vytrhávání vnitřností zaživa, nakonec znechutila i Mariiny stoupence. Když
pak Marie nakonec zemřela a odešla tam, kam patřila, byla vystřídána svou
sestrou Alžbětou a díky parlamentu, kterým Marie okázale pohrdala a
usilovala o jeho likvidaci, bylo relativně snadné obnovit v zemi náboženskou
svobodu. Alžběta nepatřila podle Johna Knoxe mezi dobré protestanty, ale hájila
princip, podle něhož člověk nesměl na hranici pro nějaké dogma a lidé měli
možnost vyjádřit svůj svobodný názor.
V roce 1542 kardinál Caraffa zavedl v Římě inkvizici a protestanti
byli od té doby jejími tučnými sousty. Byl zaveden seznam zakázaných knih.
Zatímco v Anglii vládl zákon a na vládu královny dohlížel parlament, v Římě
se vládlo rukou jednoho muže, který sám zákon představoval. Anglie byla
proto Římu trnem v oku a v roce 1570 papež Pius V. začal podnikat
kroky k násilnému převzetí moci v Anglii a nařídil proto anglickým katolíkům,
aby Alžbětu svrhli z trůnu. Do Anglie proto začínají přijíždět jezuité
s příkazem zavraždit královnu. Spiknutí však bylo odhaleno, konspirátoři
pochytáni a 120 duchovních a 60 laiků bylo popraveno za velezradu. O některých
pokusech o atentáty jsme se zmínili v předmluvě.
Vše vyvrcholilo, když se v roce 1588 španělský král Filip
rozhodl protestantskou Anglii porazit a vystrojil velké invazní loďstvo. Španělé
byli na moři v té době pokládáni za neporazitelnou velmoc. Protestanti již
měli namále, podařilo se jim však odrazit první španělský pokus o přiblížení
se k anglickým břehům, a když se Španělé rozhodli plout dále na sever, v
Severním i Norském moři je jako zázrakem neustále pronásledoval silný vítr
a bouře. Desítky rozbitých vraků lemovaly pobřeží Skotska a Irska a přeživší
katolické námořníky zabíjelo protestantské obyvatelstvo. Tím se otevřela
cesta k vládě na moři a osídlování Severní Ameriky.
I přes toto mocné a chápané jako Bohem dané vítězství se papež nevzdává
a do Anglie opakovaně přijíždějí atentátníci z řady jezuitů. Po řadě
neúspěšných atentátů na královnu Alžbětu a pokusu o zničení
parlamentu několika sudy střelného prachu ze strany katolíků za vlády
skotského krále Jakuba I. (1603–1625), vyhlásil parlament přísnou
věrnost anglickému králi. Každý katolík musel vyznat, že „papež žádným
způsobem není oprávněn svrhnout krále z trůnu a okrást ho tak o jeho říši
a panství.“
Karel I., který vystřídal Jakuba, se však znovu začal přiklánět
ke katolicismu a skotským puritánům vnucoval katolické obřady. Zemi opětovně
hrozila rekatolizace. Roku 1638 proto došlo k puritánské vzpouře a král
musel ve svých snahách ustoupit. Avšak londýnský biskup Laud přišel
s myšlenkou „ekumenismu“, který – stejně jako v dnešní době –
znamenal návrat protestantů do lůna katolické církve. Puritáni však s
touto strategií měli své zkušenosti a tuto vizi nesdíleli. Laud proto jako
přesvědčovacích prostředků použil „ohně a mučení“.
V Anglii však bylo možné se vůli krále, byla-li v rozporu se zákony,
vzepřít, jelikož zde platila teorie Jana ze Salisbury, který byl významným
teoretikem v oblasti státovědy a který položil základ teorie, které dnes
říkáme „vláda zákona“. Jan rozlišoval mezi dvěma „těly krále“.
Jedno tělo představovalo „vládce jako člověka“ a druhé „vládce jako
úřad“. Úřad se měl uskutečňovat podle morálního a vrozeného zákona,
který je nadosobní a kterému byl poddán i vládnoucí král, který jej měl
zároveň jako člověk ztělesňovat. Tato teorie o „dvou tělech krále“
způsobila, že král jako občan mohl být trestán ve jménu krále jako vládce.
Tak mohl být král Karel I. pro svoji velezradu popraven jakožto soukromá
osoba ve jménu krále. Královo „občanské tělo“ bylo zabito, aniž by
byla ohrožena obec a úřad „těla krále“. Jak uvádí Laughland:
„anglická revoluce tak mohla být v podstatě konzervativní – byla zamýšlena
jako obnova starých práv, která byla nedávno předtím porušována, nikoliv
jako zničení minulosti, jímž se později stala Francouzská revoluce.
Teorie, kterou pomohl vyvinout Jan ze Salisbury, je tedy samým základem našich
koncepcí práva a parlamentní vlády.“
2.3 Puritanismus a separatismus
Nyní se vraťme opět k puritánům. Jako bibličtí křesťané si cenili
vzdělání, a proto záhy získali vlivné posty na univerzitách. Puritání
jako Peter Wentworth prosazovali v parlamentu další demokratické principy
jako je svoboda projevu. Těšili se přitom ochraně canterburského
arcibiskupa Grindala. Avšak shovívavá Alžběta, pro kterou puritánství
znamenalo hrozbu, nahradila v roce 1583 Grindala protipuritánsky zaměřeným Whitgiftem.
Následovala poprava čtyř puritánů a desítky jich skončilo ve vězení.
Puritáni ostře vystupovali – stejně jako Jan Hus nebo stará Jednota
bratrská – proti divadlu, tanci a světské zábavě a Alžbětu jakožto
hlavu církve neuznávali. Toužili očistit anglikánskou církev od pozůstatků
katolicismu a nahradit knihu modliteb Biblí.
Separatisté se proto odmítali podřizovat anglikánskému kléru, neboť
neshledávali jeho učení a praxi biblickými. Tím se přirozeně stali od představitelů
anglikánské církve pronásledovanými. V roce 1607, za vlády Jakuba I.,
proto pod vedením starších Johna Robinsona a Williama Brewstera odcházejí
do Leydenu v Holandsku, které se díky Kalvínovu učení stalo útočištěm
mnoha uprchlých protestantů a židů. Ačkoliv zde mohli přistěhovalci povětšinou
vykonávat jen méně kvalifikované profese, dokázali se na trhu práce
prosadit. Avšak již druhá generace anglických separatistů začala ztrácet
anglickou identitu, a proto se, za váhavého souhlasu krále Jakuba, rozhodli
hledat domov v Novém světě. Zde již existovaly anglické kolonie, jako londýnská
a plymouthská, a separatisté doufali, že zde naleznou příznivé podmínky
pro vybudování církve na biblickém podkladě.
V roce 1620, na základě patentu získaného od Virginské společnosti, se
skupina 101 pasažérů, pod vedením separatistického vůdce Williama
Bradforda, na legendární lodi Mayflower, rozhodla vydat na dobrodružnou
plavbu přes Atlantik. Mayflower měla výtlak 180 BRT a byla dlouhá 90 stop.
Byla to její první cesta přes Atlantik. Bradford si o celé výpravě vedl pečlivě
deník, z jehož rekonstrukce se stal americký bestseller, který ještě v
osmdesátých letech sloužil jako „povinná četba“ na amerických školách.
Dozvídáme se z něho, že polovinu pasažérů tvořili „poutníci“ a
polovinu „pohané“, kteří mnohdy následovali svou vidinu snadného zisku
a zbohatnutí. Bradfordův deník je plný biblických metafor, ve kterých přirovnává
cestu separatistů z Evropy do Ameriky k exodu židů z Egypta do Kanánu a ve
kterém popisuje Boží jednání během plavby. Např. v průběhu jedné mořské
bouře byl zákaz vycházení na palubu, avšak jeden poutník tento zákaz porušil
a byl smeten mohutnou vlnou do moře. Podařilo se mu však zachytit lana a byl
vytažen zpět na palubu lodi. Naopak námořník, který se často rouhal Bohu
a pobuřovala jej zbožnost poutníků, náhle onemocněl a zemřel. Bradford
zde viděl jasné Boží jednání a ochranu poutníků, jejichž cesta byla
Bohem předzvěděna.
3 Počátek křesťanství v USA
3.1 Vznik amerického puritanismu
V listopadu roku 1620, po 66 dnech bouřlivé plavby, se Mayflower přiblížila
k pevnině a přistála na mysu Cod. Zděšení pasažéři však
zjistili, že vlivem bouře se ocitli severně od Virginie a byli na území,
které bylo mimo jurisdikci všech dosavadních vlád. Bradford chtěl původně
odrazit k nové plavbě do Virginie, kam měla loď původně namířeno, avšak
vzpoura mezi pohanskou částí posádky mu v tom zabránila. Nyní bylo potřeba
uzavřít nějakou formu samosprávy, a proto poutníci založili vládu na základě
dohody všech zúčastněných, která vešla ve známost jako tzv. „Mayflowerská
smlouva“. Tato smlouva přetrvala až do roku 1691 a stala se vzorem pro zakládání
dalších protestantských osad. Zněla takto:
„Ve jménu Boha, amen. My, níže podepsaní, věrní poddaní našeho mocného
pána a krále Jakuba, z milosti Boží krále Velké Británie, Francie a
Irska, obránce víry, atd., podniknuvše pro slávu Boží a rozšíření křesťanské
víry a slávu našeho krále a naší země cestu pro založení první kolonie
v severních částech Virginie, tímto se zavazujeme, slavnostně a vzájemně,
v přítomnosti Boha a všech zúčastněných, k tomu, že společnou shodou
vytvoříme občanský politický sbor, pro naše lepší nařízení a ochranu
a prosazování výše uvedených cílů. Na základě čehož budeme, z času
na čas, ustanovovat, tvořit a formulovat taková spravedlivá a rovná práva,
nařízení, zákony, ustanovení a úřady, které budou považovány za nanejvýš
uspokojivé a výhodné pro všeobecné dobro kolonie, a k nimž slibujeme všechnu
náležitou podřízenost a poslušnost. K dosvědčení čehož jsme níže
napsali svá jména, na mysu Cod, jedenáctého prosince, vlády našeho vládce
a pána krále Jakuba, Anglie, Francie a Irska osmnáctého, a Skotska pak čtyřiapadesátého,
Anno Domini 1620.“ (následuje 41 podpisů)
Vedle státní suverenity, vlády zákona, kontroly a dělby moci a svobody
projevu, se vláda na základě dohody stala dalším pilířem demokracie, která
později z protestantské reformace vzešla.
Pasažéři žili nějakou dobu dále na lodi a nové území začali
prozkoumávat až pozvolna. Hned v prvních dnech byla výprava mužů přepadena
indiány, avšak sprška šípů jako zázrakem nikomu neublížila. Od té doby
se poutníci pohybovali pouze ozbrojeni. Nakonec, pro nepříznivé klimatické
podmínky, opustili mys Cod a přesunuli se do Massachusettského zálivu, kde
založili Plymouthskou osadu. Na mysu Cod je dnes výletní rybářské městečko
Provincetown, kterému vévodí mohutný „Pilgrims Monument“ (památník
poutníků). Spojení s vnitrozemím je zajištěno jen několika málo autobusy
za den. Když jsem jej v dubnu navštívil, byl jsem překvapen kluby homosexuálů
a prodejnou se sadomasochistickými pomůckami, což je pro USA velmi atypické.
To podotýkám jen proto, že po puritánské morálce, na rozdíl od celého východního
pobřeží, zde není ani slechu.
Zima přelomu roku 1620–1621 byla obzvláště krutá a polovina přistěhovalců
ji nepřežila. Bradford do svého deníku napsal: „Bohu se zalíbilo, aby nás
denně navštěvoval smrtí a chorobou tak obecnou, že živí jen stěží stačili
pohřbívat mrtvé.“ Ponejvíce umíraly ženy, a tak se mnoho mužů stalo
vdovci. Trochu potravy poutníci získali tím, že vyloupili indiánský tábor
kmene Pekotů, jehož příslušníci je před tím napadli. Jednoho dne z jara
se však k údivu všech přeživších mužů v zasedací místnosti osady otevřely
dveře, vstoupil vysoký indián a plynulou angličtinou oznámil: „Angličané,
buďte vítáni!“ Poutníci se dozvěděli, že příčinou nenávisti indiánů
byly únosy domorodců, které před nimi někteří Angličané provozovali.
Indián se jmenoval Squanto a byl pohoštěn pravou anglickou brandy. Později
se mezi poutníky a indiány vyvinulo přátelství a indiáni naučili osadníky
pěstovat kukuřici, která jim dlouho byla téměř jedinou obživou. Podzimní
sklizeň se tak stala později každoročně v USA slaveným Dnem díkuvzdání.
Účastnili se jí i indiáni, kteří k oslavě přinesli divoké krocany.
3.2 Rozvoj kolonií v Novém světě
Vedle Plymouthské kolonie vznikla ještě další puritánská osada zátoky
Massachusetts. Tito puritáni, ačkoliv se nepočítali mezi separatisty, byli
stejně jako plymouthští osadníci kongregacionalisty a vyznávali
samostatnost místních křesťanských společenství. Tato osada svým významem
záhy zastínila osadu Plymouthskou. V jejím čele stanul schopný právník
John Wintrop. Následně do Massachusetts připlulo na padesát tisíc nových
kolonistů, kteří zde především hledali náboženskou svobodu.
V této pionýrské době nastávaly právní potyčky mezi anglickým králem
a osadami o budoucí směřování a uspořádání nových kolonií. Již zde můžeme
vidět zárodky „americké, vlastní cesty“, která v roce 1776 vyvrcholila
vyhlášením nezávislosti. Noví osadníci si začínali uvědomovat nutnost
pozdějšího oddělenosti církve od státu. Tato zkušenost byla spíše
empirická, jelikož ne všichni osadníci byli křesťané, a bylo tudíž nutné
najít takovou formu vládnutí, která by vyhovovala všem. Vláda v
Massachusettské zátoce byla od roku 1644 vykonávána dvoukomorovým zákonodárným
shromážděním a pro všechna rozhodnutí byl požadován souhlas většiny.
Hlasovací právo bylo přiděleno tzv. „svobodným“, kteří se rekrutovali
z puritánských církví, avšak postupem času byl tento klerikální princip
pragmaticky nahrazen spolupodílnictvím na správě osad. Jinými slovy, volební
právo již nedostával automaticky člen církve, ale ten, kdo se koupí akcií
byl ochoten svými náklady hmotně na správě osad podílet. Vláda většiny
pak nezvratně vytýčila cestu k americké demokracii, která byla později
podepřena ještě prvním dodatkem Ústavy USA o svobodě náboženského vyznání.
Tento systém, který spolehlivě po celá staletí zamezoval nastolení
diktatury či pronásledování jinak smýšlejících, byl trnem v oku katolické
církvi, která odjakživa toužila soustředit moc v rukou jedinců a vnutit své
náboženství celým národům.
3.3 Země náboženské svobody
Další nepřehlédnutelnou postavou mezi puritány byl separatista Roger
Williams, který ostře vystupoval proti anglikánskému dědictví v puritánských
osadách Nové Anglie. Williams vystoupil ještě radikálněji ve prospěch myšlenky
odluky církve a státu a neuznával žádné donucování ve věcech víry. Byl
však vypovězen soudním dvorem zpět do Anglie. Jeho přátelská a mírná
povaha byla proslulá mezi okolními indiánskými kmeny, a proto se Williams za
pomoci kmene Narragansettů rozhodl založit městečko Providence (dnes se jedná
se o přestupní stanici na cestě z New Yorku do Provincetown), které se stalo
snad prvním městem na světě, kde byla uzákoněna náboženská svoboda a
oddělenost církve od státu se zde stala vzorem pro budoucí USA.
Následně byla založena ještě osada, ze které vznikl později stát
Connecticut, a která byla považována za nejortodoxnější. Dodnes je v
Connecticut vliv puritánství zcela patrný, což se projevuje jak na morálce,
tak na velmi vysoké životní úrovni. Lidé jsou zde velmi prostí, žijí v
typických, dřevěných domech, které lze velmi snadno koupit v obchodě a
sestavit, obklopených listnatými lesy. Lze zde spatřit mývaly, kojoty, divoké
krocany nebo třeba metrové želvy a až kilogramové volské skokany. Na
obloze velmi často krouží supi a kolem silnic lze spatřit obrovské sviště.
Auta se zde nezamykají, i když stojí opuštěně uprostřed přírodních
parků. Alkohol se zde prakticky nepije a na náměstí každého městečka je
několik protestantských kostelů. Vystavení byť jen fotografie obnaženého
ženského těla by vzbudilo všeobecné pozdvižení a pohoršení. Lidé jsou
zde nezvykle přátelští, nespoléhají na pomoc státu, a proto je jejich
solidarita vroucí a na naše poměry nepochopitelná.
V Connecticut však došlo ke krvavým srážkám mezi puritány a indiány
kmene Pekotů. Indiáni se přítomností nových osadníků cítili ohroženi,
a proto na osady zaútočili. V odvetě se jim však dostalo tvrdé porážky.
Jejich hlavní město bylo vypáleno a čtyři sta indiánů bylo zabito. Největší
masakry však později vyvolaly infekční nemoci Evropanů, proti kterým indiáni
prakticky nebyli imunní. Druhým faktorem byla „ohnivá voda“ které se
jim, nikoliv od puritánů, ale od jiných Evropanů dostávalo. Uvádí se, že
těmto dvěma faktorům podlehlo až 90% indiánské populace. Dnes žijí
Pekotové v rozsáhlé indiánské rezervaci, kde mají křesťanské kostely a
mimo osady jim patří i velké kasino z více heren v Monte Carlu.
Další „křesťanskou raritou“ na východním pobřeží je Pensylvánie.
Obecně se traduje, že její osídlování bylo počato kvakery, jednou z
protestantských skupin, která vznikla pod vedením George Foxe během anglické
občanské války okolo roku 1647. Ačkoliv jsem se snažil blíže seznámit s
jejich věroukou, prameny se zde prakticky rozcházejí. Podle některých citací
se jednalo o extrémní, extatickou sektu nahrazující Písmo jakýmsi druhem
vnitřní iluminace manifestující se třasem těla, od čehož je odvozen i
jejich název (quake = třes). Pro jiné jsou kvakeři ortodoxní skupinou,
usilující o naplnění Duchem svatým. Dodnes je mezi kvakery zřejmě mnoho
prakticky ortodoxních sborů, avšak i mnoho zvláštností, nám těžko
akceptovatelných. Nicméně vliv kvakerů na USA byl nedozírný. Kvakeři
obecně bojovali proti zneužití autority, ke které měli značně liberální
postoj, odmítali skládat přísahy a požadovali úplnou náboženskou
svobodu. Americká kolonie kvakerů byla založena Williamem Pennem, který po
svém otci, který se těšil přízni vládnoucích Stuartovců, pojmenoval
osadu Pensylvánie (Pennovy lesy). Ačkoliv měla zdejší vláda vpodstatě
shodné principy jako osady puritánů, Penn neměl nikdy konflikty s indiány a
jeho bytostný příklon k respektování svobody člověka učinil z Pensylvánie
útočiště pro pronásledované novokřtěnce, moravské bratry nebo Amishe,
kteří zde žijí dodnes.
V dalším čísle se blíže podíváme na kulturu a pozvolný úpadek puritánů
a jejich praktický zánik během tzv. „Prvního amerického probuzení“,
které začalo kázáními „posledního puritána“ Jonathana Edwardse a kalvínského
metodisty George Whitefielda.
3.4 Životní standard kolonistů
Ustavení prvních kolonií otevřelo cestu dalším anglickým přistěhovalcům.
Jejich cesta přes Atlantik za neutěšených hygienických podmínek a osídlování
divočiny se mnohdy rovnalo boji o přežití. Bohatství země však záhy
vedlo k růstu životní úrovně, která začala překonávat dosavadní životní
standard Evropy a vedla k rychlému zotavení nových přistěhovalců. Manželství
se uzavírala v časnějším věku než v Anglii, což zvýšilo plodnost a
porodnost, a nové prostředí upevnilo soudržnost rodinných vztahů. Američané
byli mladší než Evropané a dožívali se i delšího věku. Ačkoliv puritáni
zastávali klasický patriarchální pohled na rodinu, práva žen a jejich
ochrana vůči možné fyzické diskriminaci (např. tělesným trestům) byla ošetřena
zákonnými ustanoveními. Jedním ze zdrojů příjmu rané Ameriky byl obchod.
Vývozním artiklem, zvlášť ve Virginii, byl tabák, zatímco území Jižní
Karolíny byla oseta rýží. Plantážní systém vedl k dovozu otroků, zejména
černochů, které začali do Ameriky dovážet Holanďané. Jejich těžké životní
podmínky, vzpoury a krvavá potlačení, nejvíce na jihu kontinentu, vedly ke
vzniku svébytného afro-křesťanského náboženství, jehož nadějí bylo
vysvobození z otroctví.
3.5 Církevní uspořádání v jižních a východních koloniích
Jižní kolonie byly obecně křesťanství mnohem méně nakloněny než
kolonie východní, a proto hrály pro budování pozdějších USA, založených
na reformačních principech, méně podstatnou úlohu. Ke křesťanství se zde
hlásilo něco mezi 6 až 7% obyvatel. Státní církví byla církev Anglikánská.
Avšak i zde, z pragmatických důvodů, přetrvával kongregační princip.
Dozorem nad církevním majetkem byly pověřeny správní rady laiků a sborová
shromáždění měla právo jak zvolit, tak i odvolat své představené. To
samo o sobě vedlo k dvěma skutečnostem: Církev byla ochráněna před zneužitím
autority z rukou jedinců, což byl pokrok vůči Anglii, kde církev měla
lidskou hlavu (viz např. vláda Stuartovců, kteří byli zároveň představiteli
církve) a zároveň volení duchovní byli odpovědni těm, kdo jim dali svoji
důvěru, a ve svém rozhodování museli být vykazatelní celému sboru.
Podobný princip byl i u východních puritánů. Ti vyznávali tzv. „teologii
smlouvy“, podle které Bůh uzavřel s lidmi dobrovolnou smlouvu, a analogicky
mohlo církevní společenství uzavřít smlouvu církevní. Vliv církevního
uspořádání jak anglikánů, tak puritánů měl obrovský vliv na uspořádání
celé společnosti. Avšak puritáni, na rozdíl od anglikánů, i když ne vždy
důsledně, oddělovali princip církevní vlády a princip vlády světské, a
církev a stát byly ve východní kolonii odděleny. Toto smýšlení, které v
té době bylo většině věřících za Atlantikem cizí, nakonec silně
ovlivnilo podporu pozdějšího rozhodnutí pro vyhlášení nezávislosti a
vytvoření světové velmoci USA.
3.6 Protestanstké a katolické pojetí víry nových osadníků
Jako v celé reformaci i zde se projevovaly spory provázející
protestantismus od doby jeho zrodu, a to napětí mezi poslušností autority
nebo zachováním si čistého svědomí a odpovědnosti vůči Bohu. Zatímco
anglikáni upřednostňovali podřízenost autoritě (byť volené) před odpovědností
vlastnímu svědomí, baptisté a kvakeři preferovali odpovědnost svědomí a
zpochybňovali v takovémto případě poslušnost autoritě. Těmito problémy
zůstaly nedotčeny obce katolické, které se začaly vytvářet v Kanadě,
resp. v Marylandu. Katoličtí věřící byli otázky svědomí a autority ušetřeni,
neboť stoupenci římské církve cíleně rezignovali jak na možnost vlastního,
byť dílčího, odlišného přesvědčení v oblasti ortodoxie, tak na
individuální odpovědnost vůči Bohu. To vše ve prospěch biskupů a papeže,
kteří, jelikož sedí na místě Krista a apoštolů, jsou sloupem a oporou
pravdy, které nelze odporovat. Zde se plně projevilo rozdílné pojetí
protestantské a katolické víry. Zatímco protestanti hledali spásu v hledání
Boha skrze Písmo a dotazování se po osobním Božím vedení, katolíci viděli
a dodnes vidí spásu v dodržování ceremonií a svátostí a poslušnosti
katolických kněží. Duchovním dozorem nad katolickými osadami byli pověřeni
františkáni, kteří se záhy obrátili o pomoc k jezuitům. Následníci Ignáce
z Loyoly, zapřísáhlí nepřátelé reformace na život a na smrt, poslali do
Ameriky své misionáře, kteří pro boj s reformací začali získávat místní
indiány. Podařilo se jim to speciálním výkladem evangelia. Marie byla podle
jezuitů Francouzkou a její syn Ježíš byl zavražděn Angličany, avšak
vstal z mrtvých. Kdo chtěl nyní získat jeho přízeň, musel jej pomstít
zabíjením Angličanů.
3.7 Rozvoj vzdělanosti
Napětí mezi poslušností a svědomím vedlo puritány k přesvědčení,
že vedoucí představitelé musí, chtějí-li vést druhé, lépe porozumět Písmu,
a proto se rozhodli postavit teologické univerzity. Tak vznikly později známé
prestižní puritánské ústavy jako je Harvard (1636) a Yale
(1701). Později k nim přibyly: presbyteriánský Princetown (1745),
anglikánská Kolumbijská universita (1754), baptistický Brownův
seminář (1764), kalvinistická Rutgersova kolej (1766) a
kongregacionalistický Dartmouth (1769). Odhaduje se, že univerzitně
vzdělaných lidí bylo ve východních koloniích více, než ve 21. století.
Jak je zcela zřejmé, puritáni, kteří jsou často označováni za nepřátele
vzdělání, založili dvě nejznámější americké univerzity, jejichž
absolutoriem se budou později pyšnit i mnozí američtí prezidenti. Málokdo
však ví, že tyto univerzity, jako ostatně i většina jiných slavných světových
univerzit, byly založeny jako teologické koleje a semináře. Většina velkých
reformátorů a probuzenců z celého světa, jako např. Wyccliffe, Hus, Luther,
Kalvín, Zwingli, Komenský, Wesley, Whitefield, Simons, Finney a další, byla
absolventy původně teologických universit.
3.8 Životní styl a hodnoty osadníků
Nyní se vraťme k puritánům. Jací byli? Podle historických pramenů měli
velmi špatnou pověst. Byli považování za bigotní, avšak jejich popis jako
lidí, nepřejících každému potěšení, je nepravdivý. Bohatší puritáni
nešetřili pestrým oblečením, těšili se z hudby a rozhodně nebyli
abstinenty. Podle reverenda Mathera byl alkohol „dobrým výtvorem Božím, avšak
jeho zneužívání pochází od satana“. Opilství se proto přísně
trestalo a kdo byl opakovaně přistižen v podnapilém stavu, byl nucen nosit
na šatu písmeno „D“ (drunker – pijan). Teprve pozdější fundamentalisté
a letniční odsoudili pití alkoholu „en bloc“. Zajímavý byl také pohled
puritánů na lidskou sexualitu. Věřili, že „užívání manželského lože
má svůj základ v lidské povaze“ a podle jednoho kazatele „upírání manželského
vyžití partnerovi upírá lidské potřebě veškerou úlevu v manželství a
posílá ji, aby se nasytila v bestialitě.“ Kdo opakovaně odmítal
poskytnout svému partnerovi tuto úlevu, mohl být vyobcován z církve.
Přes mnoho pozitivního však, počátkem 18. století, pozvolna došlo k úpadku
a sekularizaci puritánského hnutí. Jak ostatně dosvědčují církevní dějiny,
satan miluje extrémy, a proto se puritáni dostali do dvou krajních poloh.
Jedním byl náboženský fanatismus a druhým náboženský liberalismus.
Fanatismus můžeme spatřovat v zaujetí v „boji proti ďáblu“, snaze o
„křesťanský perfekcionalismus“ a „hledání původce zla“, což
vyvrcholilo „čarodějnickým procesem“, ve kterém bylo oběšeno třicet
lidí. Náboženský liberalismus se projevil v přijetí tzv. „poloviční
smlouvy“, která dovolovala přijímat do církve neobrácené lidi a rodičům
dovolovala křtít své ještě nevěřící děti.
3.9 Čarodějnický proces
Tato smutná etapa puritánských dějin se odehrála v roce 1692 v Salemu,
když do Nové Anglie připlula indická otrokyně Tituba, patrně vášnivá
vyznavačka kultu woodoo. Byla strhující vypravěčkou příběhů s obsahem
černé magie a soustředila kolem sebe kroužek mladých dívek, u kterých se
jí dostalo sluchu. Psychika dívek se však během několika seancí začala měnit.
Dívky se počaly chovat divně. Jak uvádí Tindall: „Bez zjevného důvodu křičely,
štěkaly, plazily se po zemi a škubaly sebou v křeči.“ Přivolaný lékař
označil jejich chování za posedlost a za viníka označil Titubu a další dvě
ženy. Během výslechu Tituby dívky několikrát upadly do křečových záchvatů.
Tituba se bez výčitek k čarodějnictví přiznala a označila mnoho dalších
lidí, kteří se na obřadech podílely. Následně její svědectví potvrdily
i „posedlé“ dívky. Od této chvíle se následující události velmi
podobají inscenaci „Kladivo na čarodějnice.“ Vězení se přeplnila obviněnými,
včetně dětí, devatenáct lidí bylo pověšeno. Nakonec byl dívkami z čarodějnictví
obviněn i prezident Harvardovy koleje a vážený pastor Samuel Willard.
Teprve když byla ze spolku s ďáblem obviněna i guvernérova manželka,
rozzlobený guvernér zasáhl a procesy skončily. Po roce byli popravení
rehabilitováni. Tento výjev je ukázkou, v jakém náboženském rozpoložení
se tehdy obec nacházela, a kam až může vést v té době ještě nedůsledné
oddělení světské a církevní moci a doktrinální fascinace démony.
3.10 Poloviční smlouva
Vychladlá víra se však neprojevuje pouze náboženským extremismem –
který bývá náhražkou pro lidské svědomí místo ztracené vroucnosti –
ale i vlažností. Již druhá generace puritánů nesdílela entusiasmus otců
poutníků a zajímala se spíše o světské zaměstnání než o spásu duše.
Podmínka znovuzrození pro přijetí do církve byla zrevidována, protože
jinak by puritánské církve ztrácely členy. V té době, stejně jako je
tomu dnes, se totiž úspěšnost sboru počítala podle počtu jeho členů.
Pastoři proto do svého stáda začali počítat i neobrácené lidi a zatím
neobrácené děti. Za tímto účelem byla v letech 1657 – 1662 ustanovena
tzv. „Half Way Covenant“ (smlouva polovičatosti), která umožnila
členům církví, kteří byli pokřtěni jako děti, aby sami nechali pokřtít
své děti, které neprožily znovuzrození. Tak církve zůstaly sice relativně
naplněny, ovšem za cenu kompromisů. Polovičatost se již neprojevila pouze v
názvu smlouvy, ale prakticky ve všem a dobře inscenovaná náboženská zanícenost
byla pouze špatně nasazenou maskou. A tak čtyřicet let po přistání poutníků
na mysu Cod, byla na mnoha místech církev „na suchu“, avšak tato suchá
tráva byla připravena pro oheň probuzení.
3.11 První Velké probuzení
Snad každá učebnice o dějinách USA obsahuje tuto slavnou stať z jejich
dějin. Odvolávají se na ni takřka všichni křesťané. Ústředními
postavami jsou zde puritán Jonathan Edwards a anglický metodista George
Whitefield. Oběma se dostalo prestižního vzdělání a oba byli vynikajícími
mysliteli a rétory své doby. Avšak většinou se zapomíná na mravenčí práci
pro širší veřejnost neznámých kazatelů, jako byli pietista Theodor
Frelinghuysen a presbyterián Gilbert Tennet.
Jonathan Edwards byl známý kongregacionalista, později otec jedenácti dětí,
který v roce 1720 absolvoval Yale. Každé z jeho dětí se stalo svým způsobem
významnou osobností. Edwards byl znám nejen jako teolog, ale i jako filosof a
spisovatel. Kritizoval jak křesťanskou povrchnost, tak křesťanský
intelektualismus. Nechtěl kázat pro „křesťanské hlavy“, ale pro
„srdce křesťanů“. Jeho kázání byla plná síry a stravujícího ohně.
Považoval puritánské kongregace za natolik zesvětštělé, že věřil, že
pouze naturalistický popis pekelných muk může probudit srdce obrostlá
tukem. Avšak nešetřil ani popisem nebeských slastí. Jeho kázání
vyvrcholila slavným kázáním z roku 1741 v Enfieldu, které nazval: „Hříšníci
v rukou rozhněvaného Boha.“ S klidným a střízlivým hlasem zde prohlásil:
„Luk Božího hněvu je napjat a šíp na tětivě je již připraven.
Spravedlnost míří šípem na vaše srdce a napíná luk a pouhá libovůle,
ne snad nějaký Boží závazek, či slib rozhněvaného Boha, zadržuje šíp,
který by v okamžiku byl zbrocen vaší krví… Bůh vás drží nad pekelnou
jámou stejně tak, jako držíváme pavouka nebo jiný obtížný hmyz nad ohněm,
oškliví si nás a je popuzen… dívá se na nás jako na něco, co si
nezaslouží nic jiného, než aby bylo vhozeno do ohně.“
Síla poselství kontrastovala s Edwardsovým klidem a vyrovnaností. Během
kázání lidé vykřikovali hrůzou a drželi se sloupů ve strachu, že se pod
nimi rozevře země s vidinou trestu věčného ohně. Edwards nikdy nekřičel
a nikdy neupadal do teatrálnosti. Kdo křičel, byli jeho posluchači. Padali
na kolena, doslova řvali v hrůze o milost a mnohdy škemrali, ať Edwards přestane
kázat. Ten však nic nedbal, po kázání v naprosté tichosti čekal, až se
lidé uklidní, a poté (připomíná to až černý humor) s klidným obličejem
a slavnostním, až noblesním hlasem, přikázal zahrát závěrečný hymnus.
Edwardsova kázání přesto byla jen odvarem kázání sedmadvacetiletého
metodisty s kalvínským učením, George Whitefielda, absolventa Oxfordu, který
v té době přijel navštívit Ameriku. Ačkoliv Whitefield silně šilhal, byl
přitažlivým řečníkem. Neměl nic společného s Edwardsovou vyrovnaností.
Během kázání přecházel z tichosti do fortissima, živě gestikuloval a za
kazatelnou se stával hercem. Přesto se nestal šaškem ani exhibicionistou.
Ostře napadal mrtvá kázání místních kazatelů, které nazýval „lenivými
psy“, před kterými varoval církve. Nic jej nemohlo rozezlít více, než
když musel poslouchat dlouhá, nudná a „mrtvá kázání“. „Kongregace
jsou mrtvé, protože jim káží mrtví psi“, říkával.
Jak trefně poznamenal jeden církevní historik, zatímco Edwardsova kázání
zapalovala mezi farníky sžírající oheň svatosti, Whitefieldova kázání
do tohoto ohně lila olej. Zatímco Edwards kázal soud, Whitefield kázal
ospravedlnění z milosti a potřebu znovuzrození. Tedy přesně to, co v té
době zákonickým, fanatickým, či vychladlým puritánům chybělo. V roce
1739 měl již Whitefield na svých kázáních okolo 30 tisíc posluchačů. I
zde hříšníci padali před Bohem na tvář, křičeli obtíženi vinou nebo zůstali
po kázáních ležet bezvládně na zemi.
Ani Edwards ani Whitefield nikdy k těmto projevům nepovzbuzovali, nevšímali
si jich a mnohdy jejich napodobování kritizovali. Jak uvádí Wood, projevy
zdaleka nebyly tak časté, jak by si dnes někteří přáli. Avšak i zde se přiživilo
mnoho extrémistů. Např. potulný kazatel James Davenport vedl své posluchače,
aby „šlapali po ďáblu“, během kázání zuřil a dupal a vyzýval
posluchače, aby opustili své kongregace. Lidé během jeho kázání „lezli
po zemi“, či „leželi v bezvědomí na lavicích“. Jeho kázání však
byla záhy odsouzena s odůvodněním, že „nikdo nemůže vědět, odkud toto
nadšení pochází“. V té době se kongregace zmnohonásobily a probuzení mělo
nedozírné následky na celou společnost.
3.12 Teologické pozadí Velkého probuzení
Život každého křesťana je určován jeho teologií, což stejně tak
platí o církvi. První Velké americké probuzení bylo v nemalé míře umožněno
učením puritánů o úloze Ducha svatého v životě církve. Donald Dayton ve
své vynikající studii „Teologické kořeny pentekostalismu“ dokládá, že
již někteří puritáni, např. John Owen, nejenže věřili v moc Ducha svatého
při znovuzrození, ale očekávali i novou, odlišnou zkušenost při procesu
posvěcení. Puritáni rovněž věřili ve zjevení Boží slávy v církvi
posledních dnů. Toto očekávání „konečného probuzení“ bylo způsobeno
zejména v té době rozšířeným učením náhrady, a proto veškerá zaslíbení
o obnově Izraele, o kterých psali starozákonní proroci, církev té doby
vztahovala na sebe. Svoji úlohu zde patrně sehrálo i Kalvínovo učení, které
bylo mezi puritány rozšířeno a posíleno mimo jiné i Whitefieldovým působením
a ze kterého se nakonec vyvinul historický postmilenialismus, jehož nejextrémnější
polohu můžeme spatřit i v soudobém americkém teonomismu. Velké odpadnutí
– apostasia – kterou Písmo v posledních časech předpovídá a které je
dnes používáno v polemice s teonomismem, bylo obvykle vztaženo na stát,
který byl až do doby odluky církve a státu považován za viditelný projev
Božího království.
Ke zřetelné změně došlo až v předminulém století, kdy kazatelé jako
Nelson Darby formulovali učení, které dnes známe jako dispenzacionalismus a
který striktně oddělil eschatologii Izraele od eschatologie církve, zejména
církve poslední doby. Zaslíbená obnova pak byla vztažena na Izrael a
apostase na církev. Učení o odpadlé církvi poslední doby tak bylo opět po
mnoha stoletích spatřeno v novém světle, již ne vně, ale uvnitř církve.
Tato změna však – stejně jako v prvních čtyřech stoletích našeho
letopočtu – vypůsobila i extrémní chiliasmus, který se zákonitě objevil
jako nežádoucí účinek této změny. Hlavní místo zde, na rozdíl od
Kristocentrických kázání Edwardse a Whitefielda, hrála apokalyptika a očekávání
druhého a brzkého Kristova příchodu. Tuto extrémní polohu můžeme zřetelně
vystopovat až k založení novodobých sekt, jako jsou mormoni, adventisté či
jehovisté. Již jen málokdo si dnes vzpomene na úžasná svědectví o tisících
„obrácených“, o duchovních zážitcích a údajných manifestacích
Ducha, které křesťané prožívali např. na shromážděních W. Millera,
prvního adventisty tohoto druhu.
Právě tyto excesy vedly v roce 1878 Evangelickou alianci k tomu, aby schválila
krédo, že „svět nebude obrácen“, nýbrž spěje do doby, kdy nastane
„strašné odpadlictví ve věčném společenství křesťanů“. Koncem
dvacátého století, snad vlivem vnitrocírkevní jezuitské misie hlásající
katolické ideály mezi protestanty a tzv. třetí vlny C. P. Wagnera, se církev,
ve své historii již podruhé, opět kloní k vidině „velkého probuzení ke
konci věků“. Jak to vyjádřil Brian Hewit ve svém komentáři k dění v
polovině dvacátého století: „Věřící, kteří očekávali odpadnutí a
soužení v posledních časech, se nechali svést, neboť přijde éra nových
apoštolů a proroků. Jejich úkolem bude přinést nové zjevení, díky kterému
budeme čistí, dokonalí a připraveni na vládu ve světě.“
Kdo by se snad v těchto cizích výrazech těžko orientoval, tomu lze jinými
slovy říci, že církev, která věřila, že projevem Božího království
je stát a která učila, že církev nahradila Izrael, očekávala ke konci časů
mohutné probuzení. Toto probuzení bylo postaveno na výkladu starozákonních
proroctví o obnově Izraele. Sem patří zejm. katolická teologie a učení
současných neoevangelikálů. Naproti tomu církev, která věří, že stát
a církev mají být odděleny, a která zároveň věří, že církev
nenahradila Izrael, vidí starozákonní proroctví o obnově Izraele v obnovení
státu Izrael v roce 1948 a odpadnutí chápe jako směřování části církve
k sekularismu a synkretismu. Sem patří např. fundamentalisté, konzervativní
evangelikálové a mnozí klasičtí letniční. Dnes v USA dochází mj. k
tomu, že to, co první skupina považuje za probuzení (např. obživení vztahů
mezi protestanty a katolíky), považuje druhá skupina za ono odpadlictví a
vzestup falešné církve podle 13. a 17. kapitoly Zjevení. Málokdo si však
uvědomí, že se jedná o starý střet mezi kalvinistickými postmilenialisty
a darbystickými dispenzacionalisty, který sahá hluboko do devatenáctého
století.
3.13 Ovoce Velkého probuzení
Nyní však ukončeme tento kratičký exkurz do budoucnosti a vraťme se do
18. století. Vlivem probuzení mezi lety 1740–1742 vstoupilo do církví až
50 000 lidí z celkového počtu 300 000 obyvatel Nové Anglie. Nutno
podotknout, že nešlo o probuzení, jak je chápou Evropané, to jest o masové
obracení nevěřících, nýbrž šlo spíše o návrat těch, jejichž život
nábožensky ochladl, resp. o obrácení nevěřících dětí prvních osadníků.
Když tedy dnes Američan mluví o probuzení, mnohdy tím chápe něco zcela
odlišného, než Evropan.
Puritánské hnutí se v této době rozštěpilo a nakonec definitivně
zaniklo. Puritánští pastoři byli často propuštěni nebo opuštěni a
jejich ovečky se nově zformovaly do baptistických, presbyteriánských a
metodistických církví. Jak uvedl Tindall: „Velké probuzení uvedlo do
pohybu proudy, které dosud hýbou americkým životem. Natrvalo vneslo do
americké kultury evangelické principy a metody. Oslabilo pozice tradičního
duchovenstva a povzbudilo věřící, aby se řídili vlastním úsudkem, čímž
ochabl zvyk podrobovat se.“
3.14 Od probuzení k vyhlášení nezávislosti
Bouřlivá léta osmnáctého století přinesla několik historických událostí,
které pro naši problematiku nemají zásadnějšího významu. Zastavme se až
u data 4. července 1776, kdy Kongres přijal „Prohlášení nezávislosti
Thomase Jeffersona“, které se odvozovalo od „oprávněné pravomoci ze
souhlasu lidu“, který má právo „měnit nebo zrušit vlády“, které mu
upírají „nezcizitelná práva“ na „život, svobodu a dosažení štěstí“.
Prohlášení se odvolávalo na přirozené „Boží zákony“ a je nabíledni,
že podhoubím tohoto nového pojetí „smluvní vlády“, založené na
„souhlasu lidu“, byla teologie smlouvy, hlásaná puritány, a posun v chápání
autority, vzešlý z odkazu Velkého amerického probuzení. Z anglických
kolonií se tak staly „nezávislé státy“. Následkem toho vypukla v letech
1776 anglo-americká válka za nezávislost, která de facto skončila 17. října
1781 žádostí britského generála lorda Cornwallise o smír. Americkou
urputnost při boji za svobodu snad nejlépe dokumentuje věta, kterou generál
G. Washington odpověděl svému kolegovi, který žádal ústup, když se náhle
oba ocitli uprostřed britské přesily: „Plukovníku, jestliže ustoupíme,
ustoupí svoboda.“ Američané si totiž vždy mnohem více než ostatní národy
uvědomovali, že za svobodu se platí, a tam, kde člověk o svobodu přestane
bojovat, ji vzápětí ztratí. Myslím, že většině Čechů je toto smýšlení
naprosto cizí.
3.15 Církevní zřízení
Teorie smluvní vlády na základě autority zákona, oddělení moci výkonné
a zákonodárné a nezávislost lidu korunovaná státní suverenitou způsobily
trvalou svobodu a demokracii, kterou se zatím nikomu nepodařilo zvrátit v
diktaturu. Tento princip státního uspořádání se zákonitě projevil i v církevním
uspořádání. Stát si již nijak nenárokoval dohled nad církví, nemohl
zasahovat do jejich vnitřních záležitostí a v podstatě tím došlo k oddělení
církve od státu v zatím nejčistší podobě, která je dnes dávána za vzor
v mnoha svobodných západních společnostech. Podobný princip byl např. navržen
v ústavě 1. republiky v Československu, avšak díky lidovcům, prodloužené
ruce katolické církve, nebyl nikdy zrealizován. V USA tím ovšem skončila i
státní daňová podpora církve. Ovocem toho ovšem bylo, jak napsal Thomas
Jefferson, že: „všichni lidé budou moci svobodně vyznávat a hájit názory
ve věcech náboženství.“ V této době začínají vznikat i náboženské
svazy, federace: v roce 1784 jsou to metodisté a v roce 1789 presbyteriáni.
3.16 Druhé Velké americké probuzení
Po vyhlášení nezávislosti vypukla i druhá vlna Velkého probuzení na západě,
která bývá často označována jako Druhé velké americké probuzení. Bylo
charakterizováno tzv. camp meetingy, na které se sjížděli lidé z celého
okolí. Tato shromáždění se stala vzorem i pro pozdější letniční
probuzení. Největší camp meeting se konal v srpnu 1801 v Cane Rige a účastnilo
se ho asi 30 000 lidí z celé země. Jeho vedením byl pověřen kazatel B. W.
Stone. Toto probuzení se však od prvního nápadně lišilo. Zatímco Edwards
a Whitefield kladli důraz na slovo, podle Northa byla shromáždění spíše
duchovními exerciciemi, kde lidé tančili, poskakovali, pobíhali a někteří
dokonce štěkali a upadali do bezvědomí. Stone, ačkoliv nebyl sám projevy
nijak nadšen, konstatoval, že se zde lidé obraceli po stovkách. Dalším významným
kazatelem byl metodista Peter Cartwright. Rovněž na jeho shromážděních
docházelo v té době k neobvyklým věcem. Lidé padali do bezvědomí, měli
vize andělů, křičeli a smáli se. Cartwright však tyto věci odděloval a
nazýval je „velkou špínou“ a „ďábelstvím“. Křesťanství v té
době začalo expandovat na západ a nejrozšířenějšími církvemi se zde
stali metodisté, baptisté a presbyteriáni. Zatímco baptisté budovali
kongregační sbory, metodisté zastávali episkopální zřízení a do
poloviny 19. století se stali největší církví v USA.
4 Počátek moderních dějin USA
Druhé americké probuzení ovlivnilo i nově vznikající hnutí Obnovy,
jehož představitelé, Thomas a Alexandr Cambellovi, toužili po zrušení
denominací, návratu ke kongregacionalismu, zrušení rozdílu mezi duchovními
a laiky a obnovení autority Písma jako jediné autority křesťana. Zde se jeví
až nápadná podobnost s pozdějším charismatickým hnutím, které vzniklo o
sto let později. Důrazy hnutí obnovy na silný individualismus uspíšily i
vznik dvou, dnes již celosvětových heretických směrů, které si zde pouze
nastíníme. Byli to mormoni, kteří vznikli pod vedením Josefa Smitha,
který byl ovlivněn Cambellovými následníky, a adventisté, do jejichž čela
se později postavila epileptická dívka Ellen, později Whitteová,
která od Smitha opsala několik pasáží svých knih. To už se ovšem dostáváme
k moderním americkým dějinám, moderní misii a prvnímu uzdravujícímu hnutí,
o kterém si něco blíže řekneme v příštím čísle.
4.1 Americká společnost po vyhlášení nezávislosti
To, co bylo v Evropě až na výjimky nemožné, se díky křesťanství
stalo v USA běžné. Vládce nebyl dosazován vrchností, ale lidé si jej
mohli svobodně zvolit. Toto přesvědčení vycházelo z víry, že autority
povolává Bůh a jeho povolávání je proto zřejmé, tedy rozpoznatelné a
rozsouditelné všemi, zatímco v režimech na principu monarchie, či království
bylo dosazení autority v rukou jednotlivce, resp. úzkého okruhu vládnoucí třídy,
ke kterému se prostý lid nemohl vyjadřovat. Prvním prezidentem USA byl
zvolen generál George Washington, který byl 30. dubna 1789 uveden do úřadu.
Washingtonovi bylo 57 let, byl nahluchlý a měl umělé zuby. Nebyl žádným
brilantním řečníkem, avšak měl vypěstován až úzkostlivý smysl pro
odpovědnost a měl dar pevného vedení. Naštěstí nevlastnil pranic z toho,
čím se chlubí dnešní sebevědomí politici, a to pocit sebedůvěry a vysokého
sebehodnocení. George Washington při své inaugurační řeči prohlásil:
„Stojím před mořem těžkostí, bez politické obratnosti, bez schopností
a talentu ovládat kormidlo.“ Vláda prezidenta nebyla v USA doživotní, ale
existovalo zde volební období, které opět tvořilo nezastupitelnou pojistku
proti zneužití moci jednotlivcem.
Silný cit pro svobodu a respektování názorové plurality vedl Američany
i ke schválení Listiny práv zaručující člověku právo na svobodu
projevu, svobodu vyznání, svobodu tisku, právo být souzen před nezávislou
porotou, právo shromažďovací, petiční a právo nosit zbraň. Jinými
slovy: nikdo nesměl být trestán za vyjádření svého svobodného názoru ať
slovem, či tiskem, nemohl být odsouzen za zavřenými dveřmi a bez udání důvodu
veřejnosti, což znemožnilo jakoukoliv inkvizici, či bezdůvodnou represi ze
strany církve, či vládní moci.
4.2 Vznik pluralitní demokracie
Ještě za Washingtonovy vlády docházelo na půdě Kongresu k pnutí mezi
stoupenci silné federace a stoupenci suverenity jednotlivých států.
Nejednalo se zde o rozpor koncepce, jako spíše o důraz a z něho vyplývajících
rozhodování resp. tvorby zákonů. V čele federalistů stanul Alexander
Hamilton, ctižádostivý a schopný politik a ministr financí. Na straně
republikánů (stoupenců suverenity) stanul Tomas Jefferson, nyní první předseda
Nejvyššího soudu. Zde si může pozorný čtenář povšimnout podobnosti
mezi pojetím kongregacionalismu, versus silného, jednotného vedení jednotlivých
církví. Tak vznikl i zárodek „pravicovosti“ resp. „levicovosti“
budoucích politických stran. Stoupenci levice, dnes spíše ateistické, v
podstatě učili, že k vládnutí je předurčena privilegovaná skupina lidí,
kteří jsou pro své osvícení předurčeni vládnout druhým bez toho, aby
jejich moc měla být omezována, či kontrolována, zatímco stoupenci pravice
zdůrazňovali spíše učení o lidské převrácenosti a tudíž nutnosti dělby
lidské moci a její veřejné kontroly. Jinými slovy: zatímco levice klade spíše
důraz na autoritu a poslušnost člověku, pravice klade důraz na svobodu a
individualitu lidského jedince a rovnost všech lidí. I když původní pojetí
stranickosti bylo odlišné od pojetí dnešního, můžeme si povšimnout, že
většina diktatur, jako fašismus, bolševismus nebo národní, či lidový
socialismus se rekrutovala z levice a měla své diktátory, kteří zpravidla
obětovali jedince ve prospěch mas. Naproti tomu pravicová zřízení jako je
kapitalistický konservatismus, či liberalismus naopak zdůrazňovaly svobodu
jednotlivce a proti obětování individuální svobody na úkor ideologie mas
se stavěly. Jeden příklad za všechny je postoj levice k potratům, kdy je život
člověka obětován vůli jeho rodičů, resp. autorit, zatímco vlády
pravicové vytvářejí zákony vedoucí k respektování jedince před libovůlí
jeho rodičů resp. autorit.
4.3 Církev na úsvitu nezávislosti
Snad nikde na světě neměla církev tolik svobody jako právě v USA a z žádné
jiné země nevyšlo tolik misionářů. Žádná jiná země se nemohla podílet
na tak masivní podpoře církví v celém světě, jako právě církev americká.
Svoboda, garantována nyní zákony a nezcizitelná a nezadatelná lidská práva
vedly církve i jednotlivce k možnosti svobodně rozvíjet své aktivity a
doktríny. Nikdo neměl právo nařizovat druhým, co si mají myslet a dokazování
pravdy bylo ponecháno váze argumentů, nikoliv represi. Toto klima vedlo k nebývalému
rozvoji protestantské misie, takže North mohl napsat, že „v Americe vzniklo
takové množství církevních denominací, že žádná nezískala absolutní
převahu, takže se všechny musely učit žít ve vzájemné toleranci
(pluralismus). Ani jedna z nich se nestala státní církví a nevlastnila
monopol na politický vliv, a tudíž všechny závisely na iniciativě svých
členů (dobrovolnost).“ Podle Northa nyní církve dospěly k takové jednotě,
jako nikdy před tím a tato jednota, přes značnou pluralitu, ukázala světu,
že jednotu je možné plně rozvinout pouze tam, kde se zároveň respektuje i
svoboda názoru, čehož se většina evropských představitelů státních církví
upřímně děsila.
4.4 Mezidenominační struktury
Pluralita církví v té době vyžadovala i koordinovanou aktivitu, a proto
spontánně vznikaly mezidenominační struktury, jako „Americký výbor
pověřenců pro zahraniční misii“ (1810), „Americká domácí
misijní společnost“ (1826), „Americká biblická společnost“
(1816) atd. Tyto společnosti netoužily církve sjednotit ani necítily potřebu
vést, či směřovat americké církve, a to ani skrytě, nýbrž tvořily
jakousi platformu pro koordinaci a zesílení jejich vzájemné činnosti. Působily
na demokratických principech. Jejich bytostné přesvědčení o potřebě
svobody jednotlivce jako Božího obrazu a Kristova slova o autoritě, která je
dána k službě, nikoliv k panování nad vírou člověka, vedl např. v roce
1830 k založení listu „Liberator“, který vyhlásil nesmiřitelný boj
zejm. jižanskému otroctví. Zde se projevil i vliv probuzeneckého vzdělance
a otce moderní misie C. G. Finneye, který otevřeně zařadil otroctví na
seznam zavrženíhodných hříchů.
4.4.1 C. G. Finney a D. Moody
Křesťanství devatenáctého století si lze jen stěží představit bez
dvou jmen, a to Dwighta Moodyho a právě Charlese G. Finneye. Oba byli – v
dobrém slova smyslu – produktem své doby a typickými představiteli amerického
myšlení a způsobu života. Oba dva navázali na metodistické učení o křtu
v Duchu svatém a s nebývalou vehemencí ukázali světu, jak chápat Kristova
slova o křtu v Duchu svatém ke svědectví.
Charles Grandison Finney se narodil 19. srpna 1792 a byl – stejně jako
Luther - původem právník a proto dokázal vysvětlovat poselství Evangelia
na základě smlouvy a právního vztahu ve srozumitelné a intelektuálsky
nezamlžené podobě. Původně však nechtěl o křesťanství ani slyšet a
vysmíval se křesťanům, kteří se stále modlí, avšak výsledky svých
modliteb nevidí. Řekl: „Od té doby, co jsem začal navštěvovat toto shromáždění,
jste se namodlili tolik, že byste museli modlitbami vyhnat ďábla z Adama,
kdyby ve vašich modlitbách byla nějaká moc. Ale stále se modlíte a stále
si stěžujete.“ V roce 1821, Finney, znechucen neustálými modlitbami za
probuzení, vyhledal samotu v lese, kde dle jeho slov zakusil mocný křest
Duchem svatým. Lidé, když viděli, že se skeptický Finney obrátil,
naplnili kostel, aby si vyslechli jeho svědectví. Od té doby se shromáždění
konala každý večer a Finney začal záhy zvěstoval Boží Slovo. Přes svůj
původní skepticismus se Finney stal mužem modlitby a každý den za rozbřesku,
v poledne a večer, trávil čas na kolenou. Po několikadenních shromážděních
byl Finney ordinován presbyteriánským evangelistou. Pozvání ke kázání se
mu nyní hrnula z dalších osad a ze škol a stejně jako za dob Whitefielda se
obracely celé vesnice. Lidé klečeli na kolenou nebo leželi nepohnutě tváří
k zemi před Bohem. Svatý strach z hříchu přemáhal hříšníky na každém
místě, kam evangelista zavítal. Finney nevedl plané řeči, netrávil čas
vysedáváním s lidmi u kávy a nezávazném a k ničemu nezavazujícím debatění
o křesťanství, ale kázal soud a milost. „Ještě nejste v pekle, dovolte
mi, abych vás vedl ke Kristu“, říkával. Finney se stal nejpopulárnějším
kazatelem v zemi a celá města, kam byl pozván, se ponořila do modliteb, uzavíraly
se hostince a namísto nich se stavěly zděné kostely.V roce 1826 byl Finney
kritizován teology pro absenci jeho teologického vzdělání. Ve vidění se
mu krátce nato zjevil Kristus, aby jej připravil na odmítnutí ze strany církve,
ale ujistil ho, že jej nepřemůže žádný odpor. Krátce poté zakusil
Finney zradu od bratří, kteří mu do té doby stáli po boku a nakonec se
proti němu obrátila i většina církví. Duwel uvádí šest charakteristik,
pojících se s Finneyho působením: vytrvalé modlitby, usvědčení z hříchu,
náhlá obrácení ke Kristu, radost obrácených, inteligenci a stálost obrácených,
aktivitu obrácených ve službě.
Finney jako jeden z prvních rozpracoval evangelizační strategii, zakládal
evangelizační týmy a činil výzvy ke spasení. Ukázal, že spasen člověk
může být ihned, zatímco ostatní, zejm. dnešní módní evangelizační
kurzy, vidí evangelizaci spíše jako postupný, bezbolestný a zábavný
proces.
V roce 1844 prožívá Finney „čerstvý křest Duchem svatým“ a záhy
odjíždí do Anglie. Zatímco dříve přijížděli kazatelé jako Whitefield,
či Wesley do USA z Anglie, je to nyní Finney, kdo přijíždí do Anglie z
USA, aby vedl místní probuzení.
Finney nebyl původně teologem, avšak nikdy nesahal k laciným učením o
škodlivosti vzdělání pro křesťana nebo jeho nepotřebnosti. Naopak V roce
1855 přednášel pro soudce nejvyššího soudu na témata o „morální vládě
Boží“ a již od roku 1835 se stal profesorem teologie na Obelin College v
Ohiu, kde byl dokonce v letech 1851 – 1866 zvolen rektorem. Na této vysoké
škole směli studovat černoši i ženy a škola se stala i centrem odporu
proti otroctví. Charles Finney zemřel v roce 1875 na infarkt.
Ačkoliv je považován za snad nejvýznamnějšího evangelikála všech
dob, jeho teologie rozhodně nebyla bezproblémová. Zavrhl učení o prvotním
hříchu, kladl důraz na ničím nedeterminovanou svobodnou vůli člověka a
zcela opustil kalvinismus prvních revivalistů typu Edwardse a Whitefielda.
Nicméně jej můžeme považovat za otce moderní misie, neboť zavedl
evangelizační shromáždění, týmovou službu a zavedl učení, že probuzení
je možné připravit, nikoliv jen čekat na neodolatelnou Boží milost. Na
jeho učení o křtu v Duchu svatém, vycházejícím již z puritánských kořenů
již za dvacet let po jeho smrti naváže letniční hnutí.
Ačkoliv dějiny ortodoxie i probuzení jsou většinou dílem vzdělaných
lidí, Bůh si vždy povolával i lidi nevzdělané a prosté, jimiž pokořoval
mocné tohoto světa. Jedním z nich byl i Dwight L Moody. Narodil se v roce
1837 a byl proto Finneyho mladším současníkem. Jeho evangelizační práce
se zaměřila na velkoměstskou evangelizaci mládeže v rámci mezidenominační
organizace YMCA (dnes má tato organizace zejm. v Evropě značně liberální přístup).
Moody pocházel z Massachusetts, tradičně puritánské oblasti USA, z chudé
rodiny. Již jako chlapec odešel za prací k příbuzným, nejprve do Bostonu a
poté do Chicaga. Na svůj skromný původ zažil ve své dráze obchodníka
pozoruhodný úspěch a později se vlivem učitele nedělní školy obrátil ke
křesťanství. Je s podivem, že jeho počáteční řečnická neobratnost a
neschopnost vysvětlení základních křesťanských doktrín vedla představené
v církvi k tomu, že se jej zdráhali přijmout do sboru.
Po svém obrácení se Moody věnoval práci s mládeží a od roku 1861 se v
rámci YMCA věnoval na plný úvazek práci s městskou chudinou, ze které
později vybudoval jeden a půl tisícový sbor. Moody byl v Chicagu proslaven tím,
že na svém poníku svážel ty nejubožejší děti z celého okolí do své
nedělní školy. A byly to také děti, kterým se naučil velmi jednoduše a
prostě vykládat evangelium, které později dokázalo zaujmout i dospělé.
Jeho jadrná a pronikavá kázání byla však prodchnuta sírou a pekelným ohněm,
zcela v duchu Edwardsových promluv. Mnozí účastníci jeho proslovů měli
pocit, že cítí síru a jsou páleni pekelným plamenem. Moody měl zvláštní
zálibu v popisování věčného soudu a později svá kázání označil jako
vykreslující Boha, který je s taseným mečem hotov posekat hlavy shromážděných
posluchačů. Ke změně došlo až ve chvíli, kdy v jeho sboru, prý na Boží
pokyn, začal kázat mládenec, který začal učit o Boží lásce ke ztraceným.
Moody byl tímto výkladem šokován a tato zkušenost rázem proměnila obsah
jeho poselství. Řekl, že si hlouběji uvědomil, že Bůh hříšníky
opravdově miluje. Zhruba od této doby se ve svých kázáních zaměřil na zvěstování
odpuštění a Boží lásky ke ztraceným. Často pak kázal o marnotratném
synu, kterého připodobnil k farmářskému synku, který cestuje do velkoměsta
a např. apoštola Pavla ztvárňoval jako cestujícího evangelistu v novém městě.
Jeho shromáždění navštěvovaly tisíce lidí a uvádí se, že skrze
jeho světovou službu bylo zachráněno okolo milionu lidí. Zatímco Finney
dokázal oslovit intelektuály, Moody měl srdce pro trhany a sirotky. Jeho
shromáždění a misie měla mnohdy ráz moderního marketingu, avšak vynikala
přímočarostí a dokázala zasáhnout ty nejnižší vrstvy společnosti.
Moody je obecně považován za „protoletničního“ kazatele neboť se již
pře rokem 1875 zmiňoval o modlitbě v jazycích a mluvil o křtu v Duchu svatém.
Zemřel v roce 1889, dva roky před vypuknutím letničního probuzení.
Ačkoliv by se jistě našlo i mnoho jiných pozoruhodných jmen z tohoto
období (např. A. B. Simpson nebo A. Torrey), tato dvě jména volíme zejména
proto, že pochází z newesleyánské tradice a přitom v nich můžeme spatřovat
určité myšlenkové stopy, od kterých se odrazilo i letniční hnutí.
4.5 První uzdravovací probuzení
Wesleyánské důrazy na dílo druhé milosti a hledání křesťanské
dokonalosti v posvěcení vedly některé představitele i k novému zájmu o
duchovní dary jako je mluvení jazyky a dar uzdravování nemocných. Zde se
vyučovalo, že „křest Duchem svatým“ má vést k „bezhříšné
dokonalosti“. Naproti tomu např. britská keshwická tradice učila, že „křest
Duchem svatým“ má spíše vést k „hlubšímu životu“ a „plnosti
Ducha“. Tato tradice ovlivnila např. teologii Assemblies of God mnohem více
než pozdní metodismus.
Mnoho z představitelů pozdního metodismu, který vyústil v tzv. „hnutí
Svatosti“, se však stalo heretiky, či měli alespoň neodolatelný sklon k výstřednostem
a zůstali tak na samotném okraji křesťanské ortodoxie. Zatímco lidé jako
Wesley, Whitefield, Finney, či Moody zůstávali loajální ke svým denominacím,
které jejich službě poskytly svobodné pole působnosti, uzdravovatelé se cítili
denominacemi svázaní a zakládali svoji vlastní službu. Ve svých „vlastních
církvích“ však často proti demokracii bojovali, nahradili apoštolskou
autoritu Písma svoji apoštolskou autoritou a své názorové oponenty vylučovali
z církve.
Mezi klasické evangelisty uzdravovatele můžeme zařadit dvě důležitá
jména a to John Alexander Dowie a Maria Beulah Woodworth Etter.
4.5.1 John Alexander Dowie
Značně kontroverzní postava hnutí uzdravování, Moodyho současník a
prakticky i soused z Chicaga se narodil v roce 1847. Když mu bylo 13 let, jeho
rodiče se přestěhovali do Austrálie, kde se připravoval ke studiu teologie.
Poté odcestoval studovat do Skotska, na Edinburghskou Universitu, a po návratu
do Austrálie přijal povolání do Kongregacionalistické církve. V roce 1876
se oženil se svojí sestřenicí a od roku 1880 začal působil jako uzdravující
evangelista a pořádal až několikatisícová shromáždění, díky kterým
se stal známým po celé zemi. Jelikož se angažoval i na poli sociálním a
politickém, přijal i kandidaturu do parlamentu, avšak nebyl zvolen. Po svém
rozčarování z tohoto neúspěchu odjel do USA, usadil se v Chicagu, kde tou
dobou působilo již více evangelistů, např. Moody. Dowie ostře napadal
ostatní evangelisty a zvláště pak ty, kteří sloužili na poli uzdravování.
Nejprve sloužil v ulicích a později vyhledával veřejná místa, které navštěvovalo
mnoho lidí. Jeho styl byl hodnocen jako velmi dravý a agresivní.
Později začal Dowie zakládat tzv. uzdravovací domy, kam zval nemocné,
kterým zakázal používat léky a jedinou léčbou pro ně bylo čtení Bible
a modlitby. Za tuto činnost byl několikrát obviněn a zadržen, neboť
nevlastnil licenci k léčení lidí. V roce 1895 založil vlastní „Křesťanskou
katolickou církev“.
O Dowiem se říká, že nesnesl jakýkoliv odpor a tak jeho následníci
museli bezpodmínečně se vším jeho učením i praxí souhlasit. Zatímco v
ostatních církvích se učení a vedení získávala nalezením konsenzu v
modlitbách a nad Písmem, Dowie přijímal nadpřirození vize, které jeho následníci
museli uskutečňovat. Jednou z těchto vizí bylo i vybudování křesťanských
měst „Sion“, ve kterých byl pastor zároveň starostou a vedení těchto měst
mělo mít teokratickou hierarchii. Do svého plánu zahrnul i Jeruzalém, který
chtěl vykoupit z Turecké nadvlády. V roce 1990 se mu podařilo vybudovat
jedno město Sion na severu Chicaga, kde žilo 6000 obyvatel. Toto město se záhy
dostalo do finanční krize a při jedné vzpouře, v Dowieho nepřítomnosti,
ztratil Dowie nad městem kontrolu.
Pro své mimořádní dílo a schopnosti nakonec Dowie uvěřil, že je Eliášem
obnovitelem, který má církev uvést do apoštolsko – prorocké obnovy a
probuzení poslední doby, ve které on sám je povolán jako obnovený apoštol.
Toto učení však nebylo ničím novým, zastával je již Montanus a později
např. anglický pastor Irwing. Eliášem se později nazval i William Branham a
podobné učení dodnes zastávají prominentní proroci Paul Cain a Rick Joyner.
V čele apoštolsko prorocké reformace, kdy apoštolsko prorocký základ církve
mají tvořit současné úřady, stojí známý americký teolog, profesor C. P.
Wagner.
V roce 1907 Dowie zemřel, zcela opuštěn, na následky mozkové mrtvice.
Mnoho obyvatel z města Sion se připojilo k denominaci Assemblies of God,
které pomohli vtisknout učení o obnově církve poslední doby a přicházejícímu
celosvětovému probuzení.
4.5.2 Maria Beulah Woodworth Etterová
Narodila se v roce 1844 v Ohiu. Otec jí zemřel ve 12 letech. Ve třinácti
letech navštívila probuzenecké shromáždění, kde se nechala pokřtít.
Později se provdala za P. H. Woodwortha, se kterým měla šest dětí, z nichž
se dospělosti dožilo pouze jedno z nich. Eim uvádí, že její služba přispěla
nezanedbatelně k prosazování ženských práv v USA. V roce 1884 se připojila
k Německé reformované církvi, kde setrvala až do roku 1904. Později se na
vlastní žádost rozvedla se svým mužem pro jeho koketování se ženami a
pokračovala ve své službě, ve které se začaly objevovat nejen modlitby za
uzdravení, ale i jiné dary, zejm. vidění, vize, ale především i tranzy,
které byly provázeny několika hodinovými stavy ztrnulosti. Její protivníci
dodnes Etterovou nazývají jako kazatelku woo-doo. Etterová v těchto tranzech
setrvávala po několik hodin (někteří uvádějí až 24 hodin), kdy dokázala
stát nehybně s rukama nad hlavou. Podobně se tak stávalo i jejím posluchačům,
kteří svědčili o vizích nebe a pekla, případně obojího. Etterová byla
též považována za proroka a mezi jedno z jejich nejznámějších proroctví
patřilo, že v roce 1890 má dojít ke zničení San Francisca zemětřesením
a tlakovou vlnou. Mnohem později podobně prorokoval i W. Branham, avšak tato
proroctví se nikdy nesplnila.
Etterová nebyla teologem, avšak kázala Finneyho arminianismus a vedla lidi
k modlitbě spasení. Její úspěšnost jako evangelistky je nebývalá.
Její služba byla otevřená všem křesťanům a ona sama byla doktrinálně
velmi svobodomyslná. Proto v roce 1920 přijala i pozvání kázat mezi
Mormony. Za svůj život se několikrát rozvedla a znovu vdala, což nijak
nepoznamenalo její službu. Po smrti Dowiho pořádala probuzenecká shromáždění
i v městě Sion, kde měla velký a nečekaný úspěch. Zemřela krátce po
navázání styků s Mormony v roce 1924.
Maria Beulah Woodworth Etterová je dnes takřka všemi letničními teology
považována za důležitou průkopnici pozdějšího letničního hnutí a
stala se matkou pozdější vlivné kazatelky Aimee McPherson, která se
stala vzorem emancipované evangelistky Kathryn Kuhlmanové. Přes mnohý
úspěch, rozvinutou službu a církve, z nichž některé existují dodnes, však
všechny tři ženy byly nejméně jednou rozvedeny a mnohdy umíraly za
nevyjasněných okolností. Etterová je matkou padání pod mocí Ducha a její
přínos je ceněn zejm. pro obnovení proroctví a zjevení v církvi poslední
doby.
4.6 Vznik letničního hnutí
A to už se dostáváme ke vzniku moderního letničního hnutí, zejm k jeho
dvěma zakladatalům, za které jsou obecně považování Ch. Parham a W
Seymour.
4.6.1 Charles Fox Parham Charles Fox Parham (1873 – 1929) se narodil v roce
1873. Kazatelem se stal již ve 14 letech v Metodistické církvi a první mítink
pořádal ve svých 19 letech. V začátcích své služby navštívil Dowieho město
Sion, kde byl inspirován zejm. domy uzdravení, a tuto praxi v počátku převezl
i do Topeky. Parham krátce studoval na křesťanské škole Siloah, kterou založil
Frank Sanford, učitel Keshwického hnutí, a která byla součástí „ohněm-křtěného
hnutí svatosti“. Během této doby, v roce 1900, Parham navštívil i řadu
prestižních škol na východním pobřeží. Nechal se zde inspirovat zejm.
Moodym a Gordonem a nakonec odchází zpět do Topeky, kde otevírá svoji
biblickou školu Bethel. Ve skutečnosti se však původně jednalo o uzdravující
dům po vzoru Dowieho.
Mezi první studenty patřila i Agnes Ozmanová (1870 – 1937), která se
později zapíše do dějin křesťanství. Svým studentům Parham uložil, aby
z Písma vyhledali všechna místa, která souvisejí s křtem v Duchu svatém.
Ti pak zjistili, že průvodním jevem křtu v Duchu bylo promluvení v neznámých
jazycích. Osmnáctiletá Agnes nato prosila váhajícího Parhama, aby na ni
vložil ruce a následně promluvila v neznámých jazycích. Mnozí uvádějí,
že Ozmanová mluvila i psala tři dny čínsky a hned poté česky a během této
své zkušenosti nepromluvila ani slovo anglicky. Studenti z Bethel následně
tvrdili, že rovněž oni obdrželi dar nejen mluvit, ale i psát v jiných
jazycích. Když však své spisy předložili znalcům, ukázalo se, že se
jednalo o nesrozumitelné hieroglyfy. Parham o těchto událostech podal zprávu
a věřil, že křtem v Duchu svatém byla obnovena apoštolská víra. Nakonec
zde, mezi studenty, prožil křest Duchem svatým i on sám.
V roce 1903 navštívil Parham lázně El Dorado Springs v Missouri, kde pořádal
modlitební shromáždění pro nemocné pacienty. Již po třech měsících
noviny psaly o tisících uzdravených a osmi stovkách obrácených. V roce
1905 odchází Parham do Houstonu, kde zakládá novou biblickou školu, která
se stala dalším důležitým mezníkem. Navštívil ji i budoucí velikán,
afroamerický černoch William Seymour. Americké zákony však v té době
přikazovaly rasovou segregaci, a proto Seymour poslouchal Parhamovo vyučování
otevřenými dveřmi. V roce 1906 cítil Seymour povolání odjet jako misionář
do Los Angeles a v roce 1906, na slavné ulici Azusa 312, začíná svá
pravidelná shromáždění.
Roku 1907 byl Parham uvězněn za sexuální zneužití chlapce. Goff
poukazuje, že se ale mohlo jednat pouze o vykonstruované obvinění, které
mohl zinscenovat protiletniční Dowieho následovník Wilbur Voliva, který
jako jediný svědek proti Parhamovi vypovídal. Po Dowieho smrti (1907) se totiž
Parham skrze F. F. Boswortha snažil nastolit řád v Zion (Sion) City
Church, avšak výsledky byly jen částečné. Parhamovi letniční i neletniční
kritici, zejm. W. Faye Carothers, této epizody využili, aby jeho službu
zdiskreditovali.
V roce 1908 odjíždí Parham do Izraele, aby našel Schránu smlouvy. V
tisku oznámil, že je mu známa její lokalita, a že její nalezení uzavře dílčí
biblickou etapu. Když shromáždil finanční prostředky, odjel do New Yorku,
aby se na cestu připravil. Avšak krátce nato oznámil, že po příjezdu do
New Yorku byl okraden a na cestu se nikdy nevydal.
4.6.2 William Joseph Seymour
William Joseph Seymour se narodil 2. května 1870 jako dítě někdejších
otroků Simon a Phyllis Seymourových. Měl zanedbatelné vzdělání a číst a
psát se naučil sám. Již jako mladý baptista měl Seymour sny a vidění a
pilně se věnoval samostudiu Bible. Ve svých dvaceti pěti letech se přestěhoval
do Indianapolis, kde byl zaměstnán jako drážní portýr a číšník v
luxusní restauraci. Zde také navštěvoval černošskou Metodistickou Episkopální
církev. V roce 1900 se přestěhoval do Cincinnati, Ohio, kde se přihlásil na
biblickou školu „hnutí posvěcení“ Martina Knappa s názvem „Boží
biblická škola“, která kladla důraz na posvěcení jako druhé dílo
milosti, božské uzdravení a duchovní probuzení před příchodem Krista. V
tomto čase prodělal Seymour neštovice, následkem nichž oslepl na levé oko.
Své onemocnění si vyložil jako trest za odmítnutí Božího volání k dílu
kazatele, kterému se údajně vzpíral, a proto okamžitě přijal pověření
do služby. Následně odjel do Houstonu, Texas, aby vyhledal své příbuzné a
kde v letech 1903 – 1905 také sloužil jako kazatel. Zde se setkal s černošskou
ženou, kazatelkou Lucy Farrow, která tvrdila, že se modlí v neznámých
jazycích poté, co přijala službu evangelisty Charlese F. Parhama. Seymour,
povzbuzen touto zkušeností, proto navštěvuje Parhama v jeho biblické škole,
avšak jako černoch smí naslouchat lekcím o křtu Duchem svatým jen zpoza
pootevřených dveří.
V roce 1906 obdržel Seymour dopis s pozváním do Los Angeles. Seymour, pln
letničního entusiasmu, kázal malé skupině kázání na text Skutků 2,4.
Jeho důraz na mluvení jazyky, jakožto důkazu křtu Duchem svatým, stejně
tak jako jeho netradiční styl bohoslužby, se zde nesetkal s pochopením. Druhého
dne našel Seymour modlitebnu zavřenou. Přijal však pozvání do domácnosti
Richarda a Ruth Asberyových v Bonnie Brae Street 216, kde ve svých vyučováních
pokračoval. Na těchto shromážděních, která trvala tři dny, byl dne 9.
dubna jako první pokřtěn Duchem svatým osmiletý chlapec a 12. dubna obdržel
křest Duchem svatým i sám Seymour. Tato událost se velmi rychle roznesla a
do malého domku se začalo shromažďovat stále více lidí. Dynamika bohoslužeb
narůstala natolik, že spadla střecha domu. Jako nová budova posloužila bývalá
vyhořelá metodistická modlitebna a pozdější koňská stáj, Azusa
Street 312. Walter Hollenweger popisuje shromáždění takto: „Tři dny a
tři noci jásali. Bylo to o velikonocích. Odevšad sem přicházeli lidé.
Druhého dne bylo nemožné přiblížit se k domu. Kdo se přesto do domu mohl
dostat, padl pod mocí Boží; celé město bylo na nohou. Jásali, dům se chvěl
v základech, ale nikdo nebyl zraněn..“
V novinách se psalo o „továrně na idioty“ a tisk popisoval různá,
pro něho nepochopitelná a bizarní chování účastníků shromáždění.
Seymour je zde představen jako „hypnotizér“, který „svým skleněným
okem hypnotizuje davy“ a přivádí je k „duchovnímu šílenství“. Píše
se o lidech, kteří „ve dne v noci vyjí, skáčou a třesou se, válí se na
podlaze v pilinách, vydávají ječivé zvuky a kopou kolem sebe“. Někteří
„leží nepohnutě na zemi jako mrtví“. Lidé vypadají jako „šílení,
či mentálně postižení“. Seymour je popsán jako muž, který nemluví,
jen „klečí skryt za dřevěnými bedýnkami na mléko“, které tvoří
jakousi provizorní kazatelnu, a „občas volá k pokání.“
V říjnu 1906 přijíždí shromáždění navštívit sám Parham. Neměl však
pro nový druh bohoslužeb pochopení a byl zděšen tím, co nazval „tábořištěm
senzacechtivých negrů“. Parham byl přesvědčeným rasistou a údajně
podporoval Ku Klux Klan. Mísení černé a bílé rasy proto pro něho bylo
nestravitelné. Neměl však pochopení ani pro tělesné manifestace a shromáždění
v Azusa nazval sejitím „padajících a zkřečovaných spiritistů“. Byl
totiž pohoršen a šokován „hrůzu nahánějícími pády a křečemi“,
doprovázejícími shromáždění „svatých válečů a hypnotizérů“.
Jazyky v Azusa mu zněly jako „blábolení a drmolení a nikoliv jako skutečné
jazyky“. Parhamovo rozhořčení nebralo konce. Své první kázání v Azusa
nazval „Bohu je špatně od žaludku“ a probuzení v Azusa nazval „duchovní
prostitucí“. Pro tento svůj postoj byl staršími v Azusa odmítnut. Ze
shromáždění však odvedl část lidí, kterým sloužil v pronajaté budově
nedaleko Azusa, aby je osvobodil od vlivu démonů. Parham však nemohl svůj útok
proti Azusa dokončit, neboť byl krátce na to uvězněn pro nařčení ze
sodomie.
Druhá nepříjemná událost se stala v srpnu 1908 poté, co se Seymour oženil
s Jenny E. Moore. Seymourovy spolupracovnice Florence Crawfordová a
Clara Lum - která do této chvíle vedla misijní časopis „Apoštolská víra“,
nesouhlasily s jejich manželstvím, odjely do Portlandu a odvezly s sebou i všechny
adresy, na které byl list rozesílám, kromě adres v Los Angeles.
Třetí událost, která definitivně oslabila hnutí v Azusa, přišla na řadu
v roce 1911, kdy Seymour byl na misijní cestě a povolení ke kázání v Azusa
obdržel William Durham, bývalý baptista, který – na rozdíl od
Seymoura – sdílel na křest v Duchu svatém reformovaný pohled, zatímco
Seymour zastával pohled wesleyánský. Svá kázání Durham pojal v konfrontačním
stylu a způsobil rozkol v hnutí. Po návratu byl Seymour nucen se k Durhamově
důrazu vyjádřit a nakonec jeho službu v Azusa ukončil. Durham však odvedl
okolo 600 členů z Azusa a začal svojí vlastní probuzeneckou službu. Tak
vznikla letniční církev bílých. Např. dnešní Assemblies of God se
přidržely Durhamova reformovaného, nikoliv Seymourova wesleyánského odkazu.
Po úspěšné triádě let 1906 – 1909 se ze sboru v Azusa stala malá černošská
církev, kterou Seymour vedl až do své smrti dne 28. září 1922, kdy vedení
přebrala jeho žena. Modlitebna byla později prodána pro neplacení nájemného
a zdemolována. Dnes na jejím místě stojí centrum Japonské kultury.
4.6.3 Parhamova a Seymourova teologie
Parhamův vliv na letniční teologii je dnes minimální. Byl to však on,
kdo poprvé vyslovil doktrínu, že mluvení jazyky je důkazem křtu v Duchu
svatém. Parham však, podobně jako někteří první letniční, věřil, že
tyto cizí jazyky (xenoglossae) jsou dodnes existujícími lidskými jazyky, a
ti, kdo jsou bez učení obdarováni jimi mluvit, se mají stát misionáři v
zemích, kde se přirozeně těmito jazyky mluví. V této své teorii byl posílen,
když někteří jazykoví znalci byli na jeho shromážděních svědky toho,
kdy v jazycích modlící se křesťany slyšeli ve srozumitelné řeči. Parham
také učil, že dar uzdravování zcela nahradí lékařskou péči a své následovníky
vedl k vysazení léků a odmítnutí lékařské péče. Jeho kritici poukazují
na skutečnost, že jeho syn zemřel v 17 letech a druhý v 37 letech.
Parhamova teologie má i stinné stránky. Přiklonil k Sanfordově anglo-izraelské
teorii, která hlásala, že Britové a anglo – sasští Američané jsou
potomky ztracených izraelských kmenů. Poměrně dobře zaznamenanou skutečností
je, že Parham odmítal učení o věčném trestu a přiklonil se – podobně
jako Sanford, adventisté nebo J. Stott – k učení o anihilaci. Asi největším
Parhamovým omylem bylo přesvědčení, že Adam nebyl jediným člověkem,
kterého Bůh stvořil. Jiní lidé žili, dle Prahama, vně zahrady Eden a neměli
duši a vyhynuli během potopy. Ve vypjatém chiliasmu té doby nakonec Parham a
jeho následníci údajně očekávali v roce 1925 druhý Kristův příchod.2
Seymour byl ve své teologii silně ovlivněn wesleyánským důrazem na posvěcení,
které bylo prezentováno jako „druhé dílo milosti“, které uvede člověka
do „bezhříšné dokonalosti“. Letniční hnutí bylo záhy rozděleno mezi
křesťany, kteří křest Duchem svatým chápali na svém wesleyánském pozadí,
tedy křesťané z hnutí posvěcení, a na ty, kteří jej chápali na svém
reformovaném pozadí. Seymour, díky své předchozí průpravě v hnutí posvěcení,
zastával takzvanou doktrínu „trojí milosti“ (někdy nesprávně chápáno
a vykládáno jako cesta trojstupňového spasení). Toto učení spočívá v
chápání prvního díla milosti jako obrácení a znovuzrození, druhého díla
milosti jako křtu Duchem svatým a třetího díla milosti jako posvěcení.
Naproti tomu reformovaná tradice zastává tzv. cestu „dvojí milosti“,
nebo-li učení o znovuzrození a křtu Duchem svatým.
Seymour byl z hnutí posvěcení poznamenán i v té době rozšířenou a i
v dnešní době akceptovanou doktrínou o tom, že před příchodem Krista,
který byl v hnutí akcentován, má dojít k mohutnému probuzení a evangelium
má být proto hlásáno všem národům. Po setkání s Parhamem a přijetí křtu
v Duchu svatém věřil, že jazyky nejsou pouze znamením a potvrzením křtu v
Duchu, ale též významnou pomocí k rasovému smíření a překlenutí rasové
segregace a nástrojem zvěstování evangelia v cizojazyčných zemích. Právě
Seymourův průkopnický důraz na rasové smíření a odmítnutí rasové
segregace učinil letniční probuzení velmi přitažlivým pro americké černochy.
Seymour viděl v rasové jednotě podmínku probuzení, kdy jednota křesťanů
má způsobit celosvětové probuzení podle Jana 17 kapitoly.
Jeho důraz na rasové smíření byl však přehlížen, a proto zde vznikají
dvě letniční větve: bělošská Assemblies of God a černošská Church of
God. Teprve v roce 1994 probíhá setkání vůdců obou větví, aby otevřeně
odsoudili tendence rasové segregace ve svých církvích.
Dalším podstatným rysem Seymourova učení bylo přesvědčení, že vylévání
Ducha svatého má podklad ve Starém zákoně v podobně „pozdního deště“,
který má být ke konci časů vylit. Tato metafora „pozdního deště“ pak
byla ztotožňována se zaslíbeným vylitím Ducha svatého podle proroka Jóele
(Jl 2,23). Tato alegorie, kterou Seymour patrně převzal z kruhů blízkých
hnutí posvěcení, mezi klasickými letničními přetrvává až do dnešní
doby. Velmi ostře se však proti této eschatologii staví konzervativní
evangelikálové a fundamentalisti, kteří naopak poslední dobu chápou jako
dobu odpadnutí, vychladnutí lásky a příchodu falešných proroků a Joelovo
vykládají jako zaslíbení pro Izrael.
Konec 1. části
Napsal Aleš Franc, Brno 2003