 |
Právě je 541 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:
rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116734762
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
|
| | Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor. |
|
|
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Jsme pány sami sebe? (Skóre: 1)
Vložil: Hyperion v Čtvrtek, 13. březen 2008 @ 14:01:29 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Na jiném místě jsem napsal, že mě ta otázka zajímá a nemám na ni hotový názor. Pokud něčemu nerozumím a hledám odpověď, přistupuji ke všem teoriím tak, že se je snažím všechny (zde obě) falzifikovat. V případě názoru kolegy Nematemne jsi za mě práci udělal ty.
To je takova vychytrala klicka, zamenit jedno slovo (podminena) za jine (determinovana).
To není žádná klička - je to moje hloupost a nedbalost. Psal jsem o podmíněnosti a pak z ní udělám determinovanost, což je zcela něco jiného. Omlouvám se za to - při psaní jsem si ten neoprávněný posun neuvědomil.
Ad matematika
Nechtěl jsem ji sem zatahovat, protože to je, jak sám píšeš, specifický případ. Ale ani tady nesdílím tvůj optimismus a myslím si, že ne každý je schopen i při maximálním úsilí a studiu pochopit důkazy teorémů. Centrální limitní věta není právě triviální (jako třeba Pythagorova věta), ale podívej se třeba na důkaz velké Fermatovy věty. Já ho pochopitelně nechápu, i když jsem se snažil. Do značné míry je to tím, že mi chybí matematický aparát (těžko pochopíš L`Hospitalovo pravidlo, když neumíš derivovat a nevíš, co to je derivace). Současně je ale pravda, že taková matematika vyžaduje schopnost extrémního abstraktního myšlení.
Pak ovsem nechapu, proc ma jakakoli diskuse dvou
lidi smysl: je-li veskere rozumove uvazovani subjektivni, pak
neexistuje zadnej prostor pro to, aby dva lide s odlisnymi nazory
dospeli na zaklade diskuse ke konsensu.
Možná se odchýlím od názoru Nematemne, ale to je holt riziko povolání. Začnu trochu oklikou. Klasická (Newtonova) mechanika je deterministická. Vezmi si dvě kulečníkové koule na stole. Jedna se pohybuje za definovaných podmínek ke druhé, narazí do ní a deterministicky se změní chování obou. Při znalosti všech podmínek jsi schopen předem určit, jak se budou chovat. Při skutečných výpočtech se samozřejmě používají modely, ve kterých se vědomě zanedbávají některé méně důležité faktory (v základech fyziky se třeba nebere v úvahu tření se stolem, koule se modelují např. jako dokonale tuhá tělesa atd.). Podstatné ale je, že přísně deterministické chování neznamená, že nedojde ke změně. A podobné je to při debatě. Každý z debatujících říká (píše) to, co mu určuje jeho charakter (budu i nadále používat toto slovo v poněkud netradičním smyslu, který tu zavedl Nematemne) - stejně tak obě koule dělají to, co jim velí fyzikální (Newtonovy pohybové) zákony. Když člověk čte (slyší) argumenty druhého, může dojít ke změně v jeho smýšlení a chování. Tato změna ale může být zcela deterministická. Kdyby do té druhé koule, která byla původně vzhledem ke zvolené vztažné soustavě (deska stolu) v klidu, nenarazila koule první, zůstala by tato v klidu až do okamžiku, kdy by na ní začala působit nějaká síla (nebo samozřejmě přestala - např. gravitační). Úplně stejné je to s poučením se z vlastních chyb. Řekněme, že se ženeš nedovolenou rychlostí a chytnou tě policajti. Udělal jsi chybu a tvoje reakce může být taková, že přestaneš jezdit jako blázen. Pak budeme mluvit o poučení se z vlastní chyby. Jenže tvoje reakce (ať už jakákoli) může být opět determinována charakterem.
Nevím, jestli je to jasné. Je-li vše, co člověk dělá, myslí, říká, determinováno jeho charakterem, neznamená to, že bude statický. Nějaká úvaha, nová informace může člověka ovlivnit pouze tak, jak ho k tomu determinuje jeho charakter v daném okamžiku. I samotný charakter se může pochopitelně deterministicky měnit. Pokud jsi se již setkal s dynamickými oscilačními reakcemi (nejznámější je asi Bělousovova-Žabotinského reakce), pak poznáš, co mě insporovalo k závěrečnému shrnutí.
Člověk se v čase t=0 nachází v nějakém stacionárním stavu I (dále SSI). Jeho charakter zcela determinuje jeho chování. Pak přijde perturbace v podobě např. článku od Aviafa, která vyvolá nějakou reakci. Tato rekce může proběhnout tak, že člověk a jeho charakter zůstane v SSI - reakce na článek (nějaký komentář) bude zcela determinována podmínkami SSI. Je také možné, že dojde ke změně stavu (charakteru) - řekněme že do SSII (oscilace ponechme stranou). Přechod ze SSI do SSII bude však determinován právě stavem výchozím, tedy SSI - kdyby byl člověk původně v jiném stavu, byla by případná změna možná stejná, možná jiná, možná žádná. Díky článku od Aviafa tedy dojde k deterministické změně charakteru a chování (smýšlení) člověka bude jiné než před tím, ale i tak bude determinováno deterministickou změnou stavu (charakteru). Je tu tedy prostor, aby dva lidé dospěli na základě debaty ke shodě - její podoba však bude determinována jejich charakterem. Jenža taková shoda není výsledkem svobodné vůle a úvahy. Aviaf byl determinovám k sepsání přesně takového článku an GS, třeba já jsem byl determinován k tomu, že si ho přečtu a napíšu nějakou reakci atd. Nakonec se shodneme, protože jsme k tomu předurčeni.
|
| Nadřazený |
|
Re: Re: Re: Re: Re: Re: Jsme pány sami sebe? (Skóre: 1)
Vložil: Nematemne v Pátek, 14. březen 2008 @ 15:53:52 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog) | ....charakter, to je ta hrivna, kterou Pan sveruje do uzivani nam, svym sluzebnikum.....
Napíš mi prosím co je to ten nam?
Zda se mi, že žiješ v domnění, že jsme vlastniky svého charakteru. V představě jakehosi homunkula jemuž Bůh dal darem charakter jehož se stál vlastníkem. Z tohoto homunkula vycházi rozhodnuti co s tou hřivnou, s tím charakterem uděla. Jenomže tvůj homunkulus není argumentem, musime se totíž opět ptát z čeho vycházi rozhodování a způsob co se svým charakterem, s tou hřívnou ten homunkulus uděla. Proč ji některý zakope, jiný využije.
|
| Nadřazený |
|
|
|
