Povzbuzení: 11.Blaze chudým a plačícím
Vloženo Pátek, 30. srpen 2002 @ 19:50:13 CEST Vložil: et |
11.
Blaze chudým a plačícímChceme poznat Jak žít křesťanský život a
jako vodítko používáme text kázání Pána Ježíše na hoře. Posledně jsme si
objasnili, že štěstí, tedy blaženost, vězí v chudobě ducha, pláči, tichosti,
správném žití, milosrdenství a pokoji. Prvotní vlastností křesťana je, že
nespoléhá na sebe. Spoléhá ve všem jen a jen na Pána Ježíše Krista.Blaze chudým v duchu, neboť jejich je
království nebeské. (Matouš 5:3)Nikdo nemůže vstoupit do Kristova
království na základě svého Já, na základě soběstačnosti, na základě svých
dobrých skutků. Pouze chudoba ducha, opak intelektuální pýchy, postupně
odstraní soběstřednost a ukáže jistotu spasení. Nebeská brána, vstup do Božího
království, je nízká a vede k ní úzká cesta - tudy procházíme shrbeni se
sklopenou hlavou, abychom z úzké cesty nesešli. Jistota spasení je maximální
radost, jaká může být. Radost vězí v tom, že naše spása není zapříčiněna naší
namyšlenou výborností, ale nezvratitelným Božím vyvolením a v oběti samotného Boha
Ježíše Krista. Vězí-li "jistota" spásy v nás, potom budeme prožívat
jenom nejistotu a frustrace. Nikdo sám sobě nemůže stoprocentně důvěřovat!
Proto Jeremjáš říká na jedné straně: "Požehnán buď muž, který doufá v
Hospodina" a na druhé: "Proklet buď muž, který doufá v
člověka.". Štěstí chudoby našeho ducha spočívá v tom, že jsme v Bohu a ne
sami v sobě, že se sytíme Bohem, a ne sebou. Kdo zůstává sám v sobě, není v
Bohu a nemůže být zachráněn. Ti kdo byli při potopě v sobě, spoléhali sami na
sebe, ti utonuli; ti kdo byli v arše, ti byli zachráněni. Soběstačné plavecké
schopnosti nerozhodovaly, rozhodovalo jen místo bytí ve správný čas. Správné a
šťastné místo bytí je Ježíš Kristus a správný čas je nyní. Nesprávné a
nešťastné místo bytí jsem Já sám nebo jakýkoliv jiný člověk, a nesprávný čas je
také nyní. Štěstí chudoby ducha vězí v tom, že nás Ježíš nemůže naplnit svým
Duchem, dokud náš soběstředný, pyšný duch nezchudne do nicotné nuly. Nemůžeme
se stát cennými, dokud se nestaneme bezcennými. Nemůžeme být použitelní, pokud
se nestaneme nepoužitelnými. Nemáme se čím chlubit. Jak to řekl Pavel?,Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu.' (2K
10:17)Jaký je výsledek takového životního stylu?Radujte se a jásejte, protože máte hojnou
odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.
(Matouš 5:12)Dále Boží text pokračuje:Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude
chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po
ní šlapali. (Matouš 5:13)Tomuto verši o soli nemůžeme plně
porozumět, dokud nepochopíme 3. verš. Pokud nezačneme s chudobou ducha, což
nazývám vyprázdněním sama sebe, nemůžeme být ani světlo ani sůl ani cokoliv
užitečného, co křesťanům přisuzuje Bible. Teprve úplným anulováním sebe sama
sebe se staneme negativem pýchy. Teprve potom můžeme být naplněni Duchem
svatým. Právě v otázkách naplnění Duchem svatým panuje mnoho nedorozumění.
První krok k naplnění je vyprázdnění svého ducha, jinými slovy naprostá chudoba
ducha. O co prospěšnější by bylo, kdyby se více kázalo a psalo o vyprázdnění
našeho ducha, vždyť naplnit se dá jenom to, co je prázdné. Chápu, že kázání a
knižní tituly s názvem Jak zchudnout, nebo Jak se stát nulou, by na odbyt moc
nešly. Jsme-li naplněni svými představami, svým duchem, jak můžeme být naplněni
Duchem Božím? To je nemožné! Milost, Boží Duch, může být udělen jenom
tomu, kdo ztratil svého ducha, kdo je chudý v duchu, kdo je pokorný a skromný.
Rozumějme dobře. Pokora a skromnost vůbec neznamenají někoho netečného, mouchy
snězte si mě, někoho, kdo si nechá vše líbit. Vnitřní pokora je osobní
vyprázdnění a nulifikace. Bez chudosti vlastního ducha se nikdo nestane
křesťanem, protože do Jeho království vyvolených, jež není z tohoto světa, jak
Ježíš řekl, vstupují jenom "niemandi", "nobodies" a nuly.
Šikovní, talentovaní a pracovití lidé, jestliže se chlubí sami v sobě, jsou
bohatí duchem a jsou pyšní na vše, čeho v životě dosáhli; chlubíte-li se však v
Pánu, jste chudí duchem, a za všechny talenty a užitečnost děkujete svému
Stvořiteli. Vědomí vlastní nemohoucnosti a naprosté závislosti vede ke ztrátě
soběstačnosti, jste vyprázdněni, jste na nejlepší cestě ke štěstí, totiž být
naplněni Duchem Božím. Ježíš v podstatě říká, že prvním krokem ke
štěstí je pokora, opak pýchy. Dokud nebudeme v srdci skromní, dotud nám Ježíš
Kristus nebude vzácný. Dokud hledíme na a do sebe, dotud nemůžeme vidět Ježíše
Krista. Nehledíme-li na Krista, potom vidíme jenom naše troufalé chtění,
žádosti a dychtění, místo Jeho nekonečné hodnoty, místo Jeho slávy. Pokud
nevidíme vlastní chudobu, potud nevidíme Jeho bohatství. Dokud náš soběstředný
duch nezemře, nemůžeme se znovu narodit z Ducha Božího. V naší smrti vězí náš
život.Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život,
ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Matouš
16:25)Nikdo nemůže být znovuzrozen pokud jeho
duch nezchudne a sžírající vědomí vlastní hříšnosti nevede k pokání, což je
obrat od světa k Bohu. Bohatost vlastního ducha je domýšlivost:Hospodin má každého domýšlivce v ohavnosti,
zaručeně nezůstane bez trestu. (Přísloví 16:5)Bůh uděluje milost pokorným. Chudost ducha
je na počátku spásy, je na počátku pokoje s Bohem. Jedinou cestou k Bohu je
vyznání vlastní nespravedlnosti, vyznání nesprávného životního stylu, vyznání
neschopnosti dosáhnout Božích požadavků, vyznání, že cestu k Němu nezvládneme
vlastními silami. K Bohu přicházíme jako bezmocní a zoufalí žebráci. Tehdy a
jenom tehdy, když budeme svoji závislost na Bohu nepřetržitě udržovat, můžeme
zakusit, co je to nepřetržité štěstí v Kristu. Zní to paradoxně? Ano, ale jen
zdánlivě. V padlém světě je všechno paradox. V padlém světě je největším
paradoxem hledání pravdy. Nejméně přijatelná je Pravda Boží. Bez Boha totiž pravdu
nemůžeme ani definovat, nemůžeme ji ani určit, protože On je ta pravda i život.
Bez Boha nikdo nezná pravdu. Kolik křesťanů je v té nejvyšší míře upřímnosti
strženo do víru moderního hnutí, kde se vše točí kolem tolerance, velebnosti,
vznešenosti a důležitosti jednotlivce! Chudost křesťanova ducha jistě neznamená
finanční chudobu. Kdyby to byla finanční chudoba, potom obdarovat někoho
chudého penězi by byl těžký hřích. Chudoba by potom byla žádoucí, a každá pomoc
zlá. Čím chudší tím lepší. Taková cesta do nebes, podmínka spásy, by byla
dlážděna vlastní askezí, skrze vypočítavý skutek chudoby. Kdyby to byla pravda,
potom by bylo nejlepší, aby zájemce o spásu, kdo má zájem dostat se do Božího
království, přestal úplně pracovat, aby si zajistil úplnou chudobu. Všichni
víme, že taková náboženství existují. Taková chudoba je falešná ctnost, která
vyžaduje promyšlené úsilí a má být zárukou budoucí blaženosti. Kalkulovaná
majetková chudoba je pýcha a bohatost soběstředného lidského ducha. Taková
interpretace je holý nesmysl. Majetková chudoba nezaručuje chudobu ducha.
Obyčejně ti, kdo jsou chudí duchem, netrpí finanční nouzí. Víte, co řekl David?Od své mladosti, a jsem už starý, jsem
neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o
chléb. (Žalmy 37:25)Je tomu tak proto, že spravedlivý žije
správně, tedy mravně. Spravedlivý člověk dobrých mravů nemůže být lenivý. Kdo
není lenivý, obvykle není chudý. Pavel i apoštolové byli obviněni ze všeho
možného, ale nikdy nebyli obviněni z příživnictví. Přesto žebráky byli, protože
předstoupili před Boha s chudým duchem. Přátelé, přemýšlejme o slovech Písma,
důvěřujme Ježíšovi, Králi a Spasiteli, který nám říká, že prvním krokem do
nebeského království je chudoba ducha. Pamatujme si: Kdo se chlubí, ať se
chlubí v Pánu!------------------------------------------------------------
|