Recenze: … jako slovo v našem jazyce
Vloženo Pondělí, 08. srpen 2011 @ 09:15:38 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Nad
knihou Tomáše Halíka Divadlo pro anděly
„Bůh v našem světě nesporně existuje – a
to přinejmenším jako slovo v našem jazyce“ – píše Tomáš
Halík ve své poslední knize. Jsem v pokušení dát té
nenápadné větě radikální smysl – nic neexistuje vně jazyka,
realita není nikdy před námi, ale vždy někde mezi námi jako
slovo, které nás spojuje, nebo rozděluje, záleží na příběhu,
v němž je zarámováno. „Kde tedy existuje Bůh, kde se s ním i
naši nevěřící přátelé mohou setkat? Existuje v příbězích, které
se o něm vypravují. To je dnes nebe, ve
kterém bydlí Bůh, to je nebe, které se otevírá tomu, kdo je
připraven vejít do
příběhu.“
Ano, Bůh je velký příběh,
který si lidé vyprávějí od okamžiku, kdy se polidštili, jak
nás učí antropologie. Příběhy dvacátého století extrémů ale
vyprávějí o zlu, před kterým je mlčení všemocného a vševědoucího Boha
skandálem. Vyznávání Boha staré metafyziky, všemocného, ale
mlčícího ke zlu, Boha mlčícího k Osvětimi či Hirošimě se
nedá ospravedlnit. Proč mlčel, když byl všemocný? Když je
první příčinou? Když bez jeho vůle ani vlas z hlavy
nespadne? Svým mlčením se starý všemocný Bůh lidem
definitivně odcizil. Kdo ve dvacátém století nebyl alespoň
na chvíli Ivanem Karamazovem, nepochopil nic ani z toho
století, ani z křesťanství.
Skandálem božího mlčení
začíná nová teologie, epocha víry v Boha bezmocného v
lidských dějinách. Bůh staré teologie je dnes pouhou modlou,
nemodlářský vztah k Bohu musí vzít vážně boží mlčení ke zlu,
ke kterému lidé mlčet nesmějí. Pro mě je teologie Tomáše
Halíka především zápasem o víru v Boha, který vždy zůstává
skryt a oslovuje nás jen svým mlčením, není možné zapřáhnout
ho do našich dějin jako jejich „prvního hybatele“, který nás
vede k happyendu.
Shrnul jsem si sám pro sebe
teologické jádro diskurzu, který Tomáš Halík s velkým
mezinárodním ohlasem již několik desetiletí vede v českém,
radikálně modlářském, kulturním prostředí, asi takto: vůle k
moci, která ovládá veřejný prostor ve společnostech
komunikační hojnosti, vypuzuje z křesťanské víry distanci k
modlářskému pojetí Boha; amodlářské pojetí Boha je vše, co
vystupuje jako „garant našich plánů“, jako Gott mit uns,
jako Bůh je na naší
straně, jako happyend.
„Na otázku našich nevěřících přátel,
zda existuje Bůh, bych nikdy nereagoval zabřednutím do
scholasticko-katechismového dokazování, které považuji nejen
za neúčinné, nýbrž dokonce za rouhavé. Svět, v němž žijeme,
není už přirozeným
světem archaického či premoderního člověka a
jeho náboženská zkušenost, kterou ve svém světě patrně
zakoušel, už není naše. My se rodíme do světa, který je nám
zprostředkován jazykem, kulturou, technikou naší civilizace,
a v takto daném světě stěží učiníme onu přirozenou, bezprostřední (tedy:
pohanskou) zkušenost s božstvím.“
Myslím, že tyto formulace,
přes jejich ekumenickou vstřícnost, jsou ve skutečnosti
velmi radikální. Se smyslem se můžeme setkat jen uvnitř
nějaké tradice, která byla „vychýlena“ ze své samozřejmosti
nějakým textem, slovem nebo činem. Oslovení vždy vychyluje:
skrze známou tradici se ohlašuje něco, co je sice
nesrozumitelné, co ale nemůže být odmítnuto jako cizí, co si
vynucuje interpretaci,
co má svou nepotlačitelnou evidenci, i když pro to ještě
nemáme slova. Oslovení nás tak donutilo vidět naši tradici v
její historické relativnosti – nevidět ji tak by bylo
modlářstvím! Bohové lidských příběhů jsou různí, někteří
zůstanou pouhou modlou navždy, jiní naopak, jako Bůh příběhu
křesťanů, kladou své modlářské podobě vytrvalý – a často
zoufalý – odpor.
Dvě poznámky na závěr.
Myslím, že „křesťanství oslovení“ Tomáše Halíka je rozporné,
přes všechnu svou otevřenost. Z křesťanské víry, ve všech
jejích historických formách, nelze vypudit nárok na
happyend. Není takový nárok obsažen třeba v hodně
diskutovaném projevu papeže Ratzingera v Řezně? Není teze,
podle níž je křesťanský Bůh bohem vyplývajícím nutně z
rozumu, zatímco pro islám je Bůh transcendentní vůči všem
kategoriím lidských dějin včetně rozumu (jak tvrdí papež)
metafyzickým happyendem? Toto už není Bůh jednoho
historického příběhu, je to Bůh nutnosti, se kterým se Tomáš
Halík může smířit jen za podmínky, že opustí svou radikální
otevřenost vůči bohům lidských příběhů, tedy vůči
historičnosti, skrze niž jsme osloveni božským. „Bůh bydlí v
každém člověku, nakolik mu člověk nepřekáží, nakolik žije v
pravdě a ne v existenciální lži…“ Kdo je ale pánem rozdílu
mezi existenciální pravdou a existenciální lží? Nesídlí
náhodou v Římě?
Druhá poznámka je pro mě
zvláště aktuální. Papež Ratzinger ve své volební řeči
mluvil o boji proti relativismu a nihilismu a ve své první
encyklice pak jmenoval Nietzscheho jako nejnebezpečnějšího
myslitele naší doby. Nietzschův nihilismus ale není „rozpad
hodnot“ nebo „odvrat od hodnot“. Naopak, je uskutečněním
zakládající hodnoty Evropy – hledání pravdy. Pravda sama je
morální kategorie, máme morální povinnost hledat pravdu a
hájit ji. Pravda jako hodnota se ale obrátila proti všem
ostatním hodnotám. Ty totiž nejsou než pouhé pohádky, které
si vyprávíme, abychom vydrželi žít. Pravdy se člověk bojí jako
smrti a naslouchat útěšlivým pohádkám jsme si my,
moderní lidé, zakázali, říká Nietzsche. Toto
je nihilismus, toto napětí mezi západními hodnotami a
morální interpretací pravdy. Mezi pravdou a našimi příběhy –
mezi vědou a tradicí – se otevřel konflikt, který je jádrem
modernosti.
Dvojice Bush a Ratzinger je
pro mě symbolem slaboduché odpovědi na Nietzschovu vizi
nihilismu: kritiku našich pohádek jednoduše označíme za
„diktaturu relativismu a nihilismu“ a budeme bránit jako
základ naší identity ne hledání pravdy, ale naše staré
pohádky. Nazývám tento obrat obratem k identitě – hledání pravdy
nesmí ohrozit příběhy, o které se opírá naše historická
identita.
Proti Ratzingerově pojetí
evropské tradice je třeba hájit, myslím, hlubší kořen naší
evropské identity. Mám na mysli schopnost vidět sami sebe ze
zcizující vzdálenosti. Jednodušeji: ochotu připustit, že druhý
nám rozumí lépe než my sami, že bez zcizující distance, kterou
zakoušíme v jeho pohledu, bychom neuměli mluvit o sobě
pravdivě. Jen když tento vztah k druhému neztratíme, můžeme
být „osloveni Bohem“ v Halíkově smyslu. Ať už je to bůh
jakéhokoli z lidských příběhů.
Václav Bělohradský
Zdroj: www.multiweb.cz/hawkmoon
|