poslal Nepřihlášený Důležitý rys západní civilizace na počátku 21. století, zajisté ten
nejvýznamnější za poslední tisíciletí, se týká situace žen. Poté co ve
druhé polovině minulého století ženy získaly vlastní občanská práva a
emancipovaly se z ochranitelství otců a manželů, právě bojují – protože
zápas ještě zdaleka neskončil – za rovnost s muži na profesním poli.
Otevírá se jim rovný přístup k nejvyšším postům zodpovědnosti ve všech
oblastech - ekonomické, kulturní, politické i sociální.
Jedním z dalších
důležitých vývojových rysů, který se objevil ve stejné době a ve
stejném kulturním prostoru, je úpadek katolické církve. Počet věřících
se zmenšil stejně rychle jako církevní pastorační plány. Církev ztrácí i
to málo, co jí zbývá z vlivu, který měla po 2000 let na společnost i
jednotlivce, takže její blízká budoucnost vzbuzuje úzkostné otázky.
Existuje spojitost mezi těmito dvěmi aspekty vývoje, který právě
prožíváme? A jestliže ano, jaká by měla být role ženy v Církvi, tak aby
se zastavil úpadek a byla tu naděje pro budoucnost? To je předmětem této
úvahy.
Konflikt v oblasti zvyků
Církev je hrdá na to, že ona sama naučila pohanský či barbarský svět
respektu k ženám, že je vždy bránila a podporovala a že vyznávala
výjimečnou důstojnost ženy, která je povolána ke stejné svatosti jako
muž. Na důkaz toho vyzvedla mnohé ženy k poctě oltáře a některé z nich
prohlásila za učitele univerzální Církve, obdařila je stejným titulem
jako slavné biskupy a teology. Tato důstojnost je vázána, v jejích
očích, na to, co Církev definuje jako roli ženy ve stavu manželském
podle zákona Stvořitele. Jsou to čistota, která vylučuje sexuální vztahy
před a mimo manželství, a mateřství, které určuje ženu k rození a k
výchově dětí, k podpoře manžela, k starosti o jednotu rodiny a k dobrému
vedení domácnosti. Církev dává za vzor Marii, Matku Ježíšovu, která v
sobě spojila, a to ve výjimečné míře, čistotu a mateřství, a jejíž život
jasně ukázal důstojnost, kterou křesťanství chová k úloze ženy.
Stejnou úlohu ženě připisovaly zvyklosti patriarchální a tradiční
společnosti, do nichž lid Bible vtisknul zákon Stvořitele a v nichž se
zrodila Církev. Ten se pak rozvinul, bez snahy jej přeměnit, pokud, tak
jedině v tom smyslu, a to je spravedlivé si přiznat, že bránil ženy před
nebezpečím špatného zacházení, k ochraně rodin, k podpoře vzdělání
dívek a také, nedávno, k jejich vstupu do občanského a profesního
života. To nic neubírá na faktu, že tato role silně omezovala jejich
životní vyhlídky, jejich legitimní ambice a udržovala je v jasně
podřadné pozici vzhledem k mužům. Ale žena moderní doby se dokázala z
této role emancipovat díky rozvoji v oblasti kultury, vědy a techniky,
zvláště s pomocí – nebo za cenu? – “sexuální svobody“ a kontroly
porodnosti. A v tomto bodě se emancipace žen setkala s aktivním odporem
katolické církve, která znásobila své dovolávání se přirozeného a
božského řádu, který podle ní váže sexuální akt na rození dětí, a
odsudky použití prezervativu či jakékoli antikoncepční metody. A protože
se ženy cítily nepochopeny, v opovržení nebo napadeny Církví, mnohé ji
začaly opouštět a opouštějí ji stále více, zatímco důvěra těch, které jí
zůstaly věrné – ačkoli si zařídily svůj sexuální život podle vlastního
svědomí – byla a zůstává notně otřesena.
Poté co ztratila velkou část dělnického světa, pak světa intelektuálů,
Církev ztratila v oblasti morálky široké vrstvy světa žen, který přesto v
minulém století dodal církvi nejvíce členů. Od doby, kdy Církev
stanovila pravidlo křtu dětí po narození, bylo úlohou ženy, aby v nich
vzbudila víru a zbožnost a pak aby je vychovala k poslušnosti k
pravidlům morálky a náboženské praxe. Na místě kněze, který v minulých
staletích vzdělával dospělé katechumeny, to nyní byla žena, kdo
zajišťoval v proměně generací růst Církve ve společnosti. Ale žena
moderní doby se emancipovala a unikla ze struktur, ve kterých ji věznily
tradiční společnosti. Uniká povolání rodit malé křesťánky, povolání,
které jí přisoudila církevní tradice. Ta se tedy co nejvíce snaží
odporovat emancipaci žen, které nakonec v církvi vidí největší překážku
pro vlastní společenský vzestup. Tato oboustranná nevraživost vážně
ohrožuje budoucnost katolictví. (1)
V občanské oblasti
Ženy nejenže byly a jsou nejpočetnější skupinou mezi věřícími, také byly
a jsou více než jindy těmi nejaktivnějšími ve všech oblastech, v nichž
se buduje Boží království uprostřed lidí. Mezi nimi bylo mnoho
zasvěcených, ještě jsou, ale ubývá jich, vzhledem k úbytku povolání k
zasvěcenému stavu, takže laické ženy jsou těmi hlavními pomocnicemi
kléru. Zastávají funkce ve většině oblastí života církve – katecheze a
katechumenát, hnutí Katolické Akce nebo jiná duchovní hnutí, výuka
náboženství i teologie, misionářské dílo, pastorační i liturgické
služby, přípravy na křest, na manželství, chystání pohřbů. Na mnoha
místech jsou také, vzhledem ke vzdálenosti a malému počtu kněží, jedinou
oporou farního života. Opravdu jsou?
Rychle se opravím – byly, již
nejsou „zodpovědné“ za nic, avšak vše stále závisí ve velké míře na
nich. Ve stopách druhého vatikánského koncilu se neváhalo svěřit jim
zodpovědnost na všech úrovních, farní, diecézní, regionální, národní.
Znám dokonce jeden případ (nepochybně jich bylo více), kdy jedna žena
(samozřejmě teologicky vzdělaná) obdržela řádné pověření od svého
biskupa, aby se ujala homilie a přípravy nedělní eucharistické
slavnosti. Avšak zvrat nastal počátkem osmdesátých let a dnes se jen
zvýraznil. S pomocí žen se počítá více než jindy, jak bychom se bez nich
obešli? Ale ať zůstanou ve své roli pokorných služebnic, dobře
zarámované v “pastoračním“ personálu pod “kněžským“ dohledem. Tak trochu
odevšad a ze všech sektorů byly vytěsněny nikoliv - ještě jednou
opakuji – z aktivit, které jim byly svěřeny, nýbrž z jejich moderování,
řízení a orientace.
Z toho, co jsem měl možnost číst i slyšet, motivem
byla snaha znovu obnovit “identitu“ kněží narušenou prý ztrátou funkcí,
které byly dosud vyhrazeny pro ně. Dalším motivem byla úvaha s tím
spojená, že se myslelo, že ztráta identity může vysvětlit tragický
úbytek povolání ke kněžskému stavu. Ve všech diecézích bylo stále
častěji slyšet výzvy k “trvalému jáhenství“, tak aby se co největší
množství laických aktivit dostalo zpět pod závazek poslušnosti a dalších
specifik svátosti kněžství. Tato motivace se týkala stejně tak mužů i
žen, ale právě ony byly postiženy ve větší míře, protože byly ve službě
Církvi početnější.
Ukázala se vůle hierarchie vytěsnit ženy, zvláště
ženy, od všeho, co se týkalo služby u oltáře a svátostí až do trochu
komického bodu, že se zakazovalo vybírat ministranty mezi děvčaty.
Důvodem, jasným a někdy dokonce otevřeně přiznaným, byla obava, že by v
nich tato služba mohla vzbudit touhu po kněžství. A opravdu, několik
svěcení žen na kněze se oficiálně uskutečnilo v různých anglikánských
církvích, které předtím byly hrdé na to, že zůstávají věrny římskému
ritu. Také katolické ženy dosáhly v různých zemích kněžského svěcení,
neoficiálně „na divoko“. Tato otázka trápila veřejné katolické mínění a
někteří vážení teologové podporovali možnost přistoupit k těmto
svěcením. Papež Jan Pavel II. měl za to, že je nutno ukončit debatu
definitivním zamítnutím (2), jeho nástupce to nedávno připomenul, což je
důkaz toho, že debata ve skutečnosti uzavřena není (3).
Většina žen aktivních v Církvi vůbec nemá ambice stát se kněžími a
nečiní si ani mocenské nároky. To ale nemění nic na tom, že se ženy cítí
uraženy nedůvěrou, která se k nim obrací, až do té míry, že média
zasahující do této debaty často vytýkají papežství diskriminaci pohlaví
odporující lidským právům. Tyto ženy, které mohly být a které ještě jsou
na zodpovědných místech jak občanského tak profesního života, velmi
dobře vidí, že Církev není ochotna udělit jim tatáž práva a kompetence,
kterých dosáhly ve společnosti. Mnohé zklamaně odcházejí. Mnohé jiné,
které byly součástí církevní komunity aniž by byly v její službě, jsou
pokořeny zákazy a vyloučením, které postihují jejich pohlaví a opouštějí
ji. Odmítání ze strany Církve uznat ženám jejich plné “občanství“ nemá
jiný výsledek, než zesílené krvácení, na které může Církev zemřít.
Uvolnit pouta tradice
Možná se někdo podiví sebevražednému chování, které Církev připravuje o
jedinou aktivní podporu, kterou má k dispozici, odrazuje ženy starat se o
náboženskou výchovu dětí, jako tomu bylo v minulosti, a ničí svoji
věrohodnost ve vztahu ke společnosti, která je “definitivně“ rozhodnuta
ženy emancipovat. Oproti tomu staví svoji dávnou tradici, která jí
zakazuje přizpůsobovat se zvykům a vývoji světa, který se protiví božímu
zákonu. Ale je takové rozlišení namístě?
V rovině morálky tradice spojuje užití sexuality s legitimním
manželstvím a s plozením dětí ve znamení přirozeného zákona, jehož
původcem je Bůh a který ona střeží. Avšak antropologové dobře vědí, že
pravidla manželství jsou výsledkem společenských konvencí, měnících se
podle času a místa. To, co antičtí moralisté považovali za přirozený
zákon, se dnes liší od zvyklostí posvěcenými občanským zákonem. A když
se apeluje na “přirozenost“, podřizujeme se společenskému konsensu.
Jistě, že podléhá proměnám a blouděním, ale ani církevní morálka bez
nich není a často uměla moudře brát v potaz vývoj zvyků. Například dnes,
přestože prohlašuje, že mladé nesezdané páry “žijí v hříchu“, v dobrotě
je přijímá, aby je připravila na svátostné manželství nebo pokřtila
jejich děti. Množí se hlasy, které předpovídají podobné přijetí
sezdaných rozvedených v křesťanských komunitách. Církev by měla
akceptovat svobodnou diskuzi o etických otázkách, které zajímají celou
společnost a sama se jí účastnit, aniž by si osobovala výlučné a
absolutní právo vyučování.
Její odsuzování použití prezervativu, jediného prostředku, který je
uznáván jednomyslně jako ochrana proti šíření aids, silně naboural její
kredit u mezinárodních organizací zabývajících se touto pohromou. (4)
Velmi smutné sexuální delikty spáchané kněžími a “kryté“ vlastní
hierarchií, by ji mělo vést k větší pokoře. To, že nechce diskutovat s
veřejností, která je nepřátelská k jakémukoli morálnímu pravidlu, je
pochopitelné. Avšak měla by důvěřovat vlastním teologům a věřícím, kteří
jsou také vedeni Duchem Svatým, a především by měla důvěřovat ženám,
protože se jich to týká nejvíce. Jejich svědomí a zkušenost by si
zasloužily sluchu, předtím než o jejich osudu rozhodnou muži
celibátníci. Církev má snad strach, že přijde o moc, pokud se bude radit
se svými věřícími?
Alternativou je jejich ztráta. Je to stále ještě
otázka moci, která církvi brání, aby ve svých řídících organismech dala
prostor ženám, které pro ni pracují. Pokud tomu bránila její tradice,
důvod je stejný jako v jiných společnostech, kterým trvalo mnoho času,
než se osvobodily od svého patriarchálního, feudálního nebo
korporativního ducha. Nejedná se tady jen o svěcení žen na kněze. Aniž
bych tomu byl úplně nepřátelský, nikdy jsem svěcení žen nepodporoval,
stejně ani svěcení ženatých mužů nebo odvolání zákona kněžského
celibátu. A to z jediného a prostého důvodu, že moc Církve je vázána na
posvátno a že v zájmu víry je nikoliv rozšířit prostor posvátna, ale
zkrotit moc. Sdílet ji ve věcech, které jsou vně posvátna. Skutečně, v
našem laickém a sekularizovaném a tedy demokratickém světě, víra může
pouze skomírat, pokud je zbavena svobody, ke které Kristus volá všechny
křesťany podle slov svatého Pavla (5). Ten bezpochyby připomíná, že
jedinkrát, kdy Kristus mluvil o moci, mluvil o ní proto, aby zabránil
apoštolům používat ji po způsobu mocných, kteří rádi vnucují svoji vládu
a dávají svoji nadřazenost pocítit i vidět. (6).
To je důvod, proč se mi zdá, že lékem na aktuální skomírání Církve je
rozhodné uskutečnění doporučení druhého vatikánského koncilu. Nikoliv
hledět na ně s podezřením a jednat úplně opačně (7). Je třeba nechat
místním Církvím větší iniciativu a svobodu experimentovat, méně se
starat o posílení institucionálních administrativních struktur a více o
rozkvět křesťanských komunit, ač malých, v místech, kde se nacházejí.
Volat křesťany, aby na sebe vzali zodpovědnost za jejich bytí-křesťany a
za jejich žití-v Církvi, ne individuálně, ne jen mezi nimi samotnými,
ale společně a v dialogu s autoritou biskupa. Dát větší důvěru kreativní
svobodě více než pasivní poslušnosti. Nechat vstoupit laiky, řádně
delegované svými komunitami, do míst, kde se přijímají pastorační
rozhodnutí, a to na všech úrovních a rovnoprávně s klérem, nejen jako
pouhé poradní skupinky. A nechat vstoupit ženy na tato rozhodující místa
rovnoprávně s muži.
Proč rovnoprávně? Proto, abychom z Církve neudělali symbol
kontra-kultury. Takže otevřít se duchu světa, přestože svatý Pavel
vybízí křesťany, aby se “nepřizpůsobovali tomuto času“ (8)? Nikoliv. Ale
abychom více otevřeli svět pro přijetí a proniknutí evangelním duchem.
Je pryč doba, kdy Církev vyučovala barbarské národy nebo nevzdělané a
negramotné populace. Nyní se obrací na “dospělý“ svět, nemůže ho již
poučovat z vyvýšené katedry, musí uznat jeho hodnoty, aby on naslouchal
jejímu slovu. Znamená to snad, že se máme přizpůsobit hodnotám
sekularizovaného světa? Ne tak docela, protože mnohé z těchto hodnot
jsou plodem semínek evangelia, které Církev zasela do světa v průběhu
jejich společného života a jsou to hlavně ideály svobody a rovnosti, z
nichž vzešla emancipace žen. Jistěže mohly také sejít z původní cesty a
přinést deformované plody. To ale nic neubírá na faktu, že Církev je
bude moci znovu nasměrovat a regenerovat, avšak jen pokud uzná jejich
evangelijní původ. To může nastat jen pokud dovolí, aby tyto stejné
ideje rodily plody v jejím středu, ze kterého je ona vypudila. A tak se
stalo, že skutečné uznání emancipace žen, v Církvi i ve světě, se stalo
podmínkou pro možnou evangelizaci světa. A protože je poslání hlásat
evangelium důvodem existence Církve, nové přijetí, kterého se v Církvi
dostane ženám, bude účinným symbolem její evangelní přítomnosti v
dnešním světě, garance jejího přežití. Ženy již nenosí korzety,
oblečení, které je svírá – také Církev se musí emancipovat z tradice,
která ji váže k minulé patriarchální společnosti, tak aby, prostorem,
který dokáže dát ženám, měla právo přežít v tomto novém světě (9).
Číst nově evangelium v plurálu ženského rodu
Církev je zvyklá interpretovat Písmo a odvolávat se přitom na svoji
tradici. Teologicky vzato, větší legitimitu má pravý opak. Pokud tradice
nemá odpovědi na nové problémy a Církev odmítá odpovědi, které se
nabízejí, má plné právo odvolávat se na Písmo. Totéž učinil Jan Pavel
II., když chtěl rozhodnout o otázce svěcení žen – poznamenal, že Ježíš,
když chtěl po noci strávené v modlitbách ustanovit apoštolský sbor,
nejmenoval tu nejdůstojnější z celého stvoření - svoji Matku. Papež z
toho vyvodil, že ženy byly zcela úmyslně vyloučeny z kněžství (10). Ale
Ježíš přece neměl žádný projekt zřídit Církev v průběhu času. On ji
neviděl v jiných termínech než jako Království Boží a nedal svým
apoštolům žádné instrukce institucionálního typu. Apoštolové si ostatně
navečer jeho Nanebevstoupení byli jisti, že se brzy vrátí, aby nastolil
vládu Izraele (11).Papež také poznamenal, že se Ježíš rád obklopoval
ženami a v tomto aspektu porušoval zvyky své doby a země. Tato poznámka
si zaslouží pozornosti, ale v opačném směru než k negativním závěrům,
které z ní byly vyvozeny. Ježíšova setkání s některými ženami, vskutku,
nejsou bez významu a jsou zmiňovány pro naše poučení. Poprvé Ježíš
zjevuje svou slávu v Káně na přímluvu své matky. Opakovně pak ukazuje
ženy jako vzor víry a koná uzdravení, která přičítá jejich víře. Z
pomazání, které dostal od jedné ženy den před svou smrtí, činí památku
svého umučení a přikazuje ji předávat budoucím pokolením. Uznává sestry
Martu a Marii, své přítelkyně, jako autentické učednice, když od jedné z
nich uslyší nejlepší svědectví o svém božství: “Ty jsi Vzkříšení a
Život“, Druhou pak představuje jako dokonalou příjemkyni svého Slova:
“Marie si vybrala nejlepší úděl, který ji nebude vzat.“ A konečně, je to
jiná žena, jiná přítelkyně, Marie Magdalská, které se Ježíš zjeví jako
první po vyjití z hrobu a svěřuje jí poselství o zmrtvýchvstání, aby
předala dobrou zvěst svým apoštolům (12).
Ačkoli jsou tyto příklady velmi výmluvné (a nepochybně by se našly i
další), měl bych se velmi na pozoru, abych z nich odvozoval argumenty
pro podporu svěcení žen, protože Ježíš nikdy nevyslovil slovo
“kněžství“. Ale jsou pro mne jasným ukazatelem, že jim Ježíš věřil, že
se jim svěřoval, že jim svěřil své Evangelium, stejně jako svým
apoštolům, možná ale jiným způsobem: nevysílá je, aby procházely svět,
ale povolává je neméně autentickým způsobem – chce aby pokračovaly v
poslání, které dostal od Otce, aby do světa šířily život. Stejně tak
vybízí Církev, aby stejně “využívala“ žen k pokračování v Jeho díle.
Zkrátka ze slov a Ježíšova příkladu nemůže být vyvozen žádný princip
exkluze. Nelze vyvodit nic jiného, než naléhavou výzvu neváhat pověřit
službou Evangeliu kohokoliv, muže nebo ženu, člověka, který má dostatek
víry v Něj, tak aby se nabídl k tomuto úkolu – protože pouze On dává
sílu v tomto úkolu pokračovat a dává mu nést plody.
Svatý Pavel už nechce znát Krista “podle těla“. Je si vědom, že On
obnovil staré lidství svojí smrtí a svým vzkříšením, odvodil tak jediný
základní princip křesťanství – exkluzi jakéhokoli exkluzivizmu: “Již tu
není Žid ani Řek, otrok ani svobodný, už tu není muž ani žena, protože
všichni jste jedno v Ježíši Kristu.“ (13) Nechtěl říci, že už tu není
rozdíl mezi oběma termíny v páru, ale že žádný z těchto rozdílů nesmí
být v Kristově tělu, kterým je Církev, zdrojem rozdělení ani exkluze.
Přestože z toho nemohl nebo nedokázal vyvodit všechny důsledky (14),
Pavel tím vyhlásil zakládající princip otevřené společnosti, osvobozené
od omezení společnosti dřívější, který umožnil ženám moderní doby
osvobodit se z útlaku muže a požadovat rovnost vzhledem k němu. Církevní
instituce nemá jiný organický zákon.
Za trochu slabého pohlaví…
Pouhá příslušnost k “slabému pohlaví“, jak je pyšně definuje
“maskulinní“tradice, by snad mohla být důvodem k diskriminaci nebo
eliminaci v Církvi, která čerpá svoji hrdost a svoji sílu ze slabosti
kříže? Ježíš nemohl najít dostatečně pokorné a dojímavé obrazy, aby
mluvil o svém Království: luční květiny, hořčičné zrnko, ztracený
penízek, zatoulaná ovce, pán domu v šatu služebníka….On sám měl
charakteristiky, které často bývají přisuzovány ženám: intuici,
citlivost, soucit, umění probudit důvěrnost. A také slabosti: někdy
ustoupil své matce, ale někdy unikal, když za ním chtěla jít, stávalo
se, že se rozčílil nebo radoval nebo propukl v pláč, uměl trpět, čekat,
snášet jako málo z mužů. Vnést do Církve trochu ženskosti za podmínky,
že se jí dá prostor, ve kterém by mohla zazářit, by znamenalo vlít do ní
tu část humanity, která byla příliš omezena nebo maskována mužskou a
posvátnou mocí, která není tolerantní. Ale, opakuji, hlavním problémem
není dát ženám moc. Nepěstujme si žádné idylické představy – snadno by
se našly ženy, které by byly nadšeny myšlenkou vstoupit do role kněze.
Jedná se především o to obnovit půdu křesťanských komunit, nastolit v
nich svobodu, různost, rovnost, spoluzodpovědnost, spolurozhodování,
nechat tam proniknout obavy okolního světa, učinit, aby slavení bylo
pohostinnější k obrazu prvních eucharistických hostin, při kterých se
sdílel chléb a jídlo za dobrotivého vedení otce rodiny, aniž bychom
zapomněli uskutečnit pavlovský princip „vyloučit vše, co vylučuje“. V
této nové atmosféře se rozdělení moci představí v novém světle.
Připomene nám, že “presbyteriát“ prvních staletí, jehož název byl znovu
zaveden, toho neměl mnoho kněžského, protože kněžství bylo tenkrát
vyhrazeno biskupovi. Pak budeme schopni ho znovu vynalézt a rozplést
strašlivé pouto mezi mocí, muži a posvátnem.
Nebudeme tím riskovat, že narušíme monarchickou moc, na níž tradice
vystavěla organizaci církevní instituce? Možná že ano, ale má nás to
děsit už předem? Nebylo náhodou právě z úst ženy prorokováno: “Mocné
sesadil z trůnu a ponížené povýšil?“ (15) Nejde o to zbořit kdovíco, ale
povýšit to, co je nespravedlivě umrtvováno.
Žena a budoucnost Církve? Žena je a bude budoucností Církve.
_____________________
Poznámky
(1) V únoru 2010 časopis Esprit publikoval dva velmi zajímavé články o
“Úpadku evropského katolicismu“ , které se zabývají zvláště vztahem
církve a žen. Historik Claude Langlois ve článku “Sex, modernita a
katolicismus. Zapomenuté počátky“ analyzuje vývoj římských kongregací od
roku 1820, které přešly od “pastoračního pochopení“ vůči sexuální praxi
k aktuálnímu “rigorismu“. Socioložka Catherine Grémion v článku
“Rozhodování v Církvi. Antikoncepce, umělé oplodnění, potraty: tři
klíčové momenty.“ ukazuje tragický vliv rozhodnutí posledních tří papežů
v této oblasti na rostoucí exodus věřících z Církve.
(2) Dopisem Ordinatio sacerdotalis z roku 1994, kde se požaduje rozhodný
souhlas s doktrínou, která vylučuje ženy z možnosti přijmout svátost
kněžství, z důvodů. které vyložím dále. Analyzoval jsem dopad tohoto
dokumentu ve článku “O uzavřené debatě“
v časopise Recherche de Science Religieuse, n°3 del 1994 (sv. 82), s. 321-333.
(3) časopis La Croix 14.7.2010 představuje dokument Kongregace pro nauku
víry, který definuje každý pokus o vysvěcení žen jako “těžký zločin
proti víře” a jako “urážku posvátného řádu”.
(4) v knize Benedikta XVI. Světlo světa, se zdá být pozorovatelný lehký posun v postoji Církve v tomto bodě.
(5) Galaťanům 5, 1: “Kristus nás osvobodil právě proto, abychom zůstali svobodní.“
(6) Lk 22, 24-25: “Králové národů nad nimi panují a ti, kteří nad nimi
uplatňují moc, si dávají říkat dobrodinci. Ale ne tak vy.“
(7) kap. II “Boží lid“ a IV “Laici“ Dogmatické konstituce o Církvi.
(8) Římanům 12,2
(9) odkaz na rozhovor se sociologem Alain Tourainem v Le Monde 5.září
2010: “Právě se dějí dvě dějinné změny: první na poli ekologie, (…),
druhá je ta, že přecházíme ze světa mužů ke světu žen.(…)“
(10) Základ argumentace Jana Pavla II. (viz poznámka 2) pochází z
vyjádření Pavla VI. V roce 1975 a z jedné deklarace Kongregace pro nauku
víry přijaté roku 1976.
(11) Skutky apoštolů 1,6
(12) Jan 2, 1; Mt 9,22; Marek 14, 3-9; Jan 11, 27 a Lukáš 10, 38-43; Jan 20, 11.18.
(13) List Galatským 3, 28
(14) Neodsoudil otroctví ani neodmítal podřízenost manželky manželovi –
byl člověkem své doby. Avšak vylučoval tyto nerovnosti v rámci Církve a
díky tomu přispěl k vývoji kultury.
(15) Lk 1, 52
Tato esej vyšla v časopise Études, č.1 v lednu 2011 (přeloženo z www.finesettimana.org)
Helena Hladilová
Zdroj: http://umlaufoviny.com