poslal helk
ZASE PF, JAKO KAŽDÝM ROKEM
Báchorkářů má Česká republika opravdu dostatek. Jedni předpovídají budoucnost, dokonce i celého národa, již jen ze samotných číslic. Jiní nově objevili, že by se nám mohlo vést lépe, kdyby všechno bylo konáno s láskou, přičemž všichni víme, že láska je pro většinu slovem cizím, a je kolikrát používáno jen tam, kde je tím míněn zjednodušeně třeba sex. Slovo láska bylo v básních. Básně nejsou! Zejména vždy na Nový rok jsme nabádáni k opatrností. Víme však, že opatrnosti, a to až úzkostlivé, je používáno většinou jen pro vlastní prospěch.
Tisk, i všerůzné projevy, jsou plné namnoze až děsivých informací. Ani jedna není pozitivní. Jsou hlavně o tom, co všechno v příštím, v tom Novém roce, zdraží, avizují se různá možná zhoršení. K tomu si stále dokola přejeme štěstí, úspěch a spokojenost. A jinak všichni drží hubu. Mlčí i prezident. Všichni s tím souhlasíme. Líbí se to také prezidentovi, tedy přesněji - jeho to nezajímá, neboť bohatých se zdražování nedotkne. Také stále čteme a slyšíme, že máme šanci mnoho věcí změnit. Dokonce máme dvě možnosti tedy změnit to k dobrému, ale i ke zlému. Můžete si vybrat! Všechno je tedy stejné, jako každý jiný rok.
Také Václav Havel na nás z televizní obrazovky „tiše vlítl" a snažil se nám k tomu všemu ve svém novoročním projevu zase říci něco mimořádného. A jako již tolikrát, opět tak neučinil. Otázkou zůstává, proč by se tak mělo dít zrovna jen na Nový rok! Od prezidenta se očekávají velké skutky každý den, nebo alespoň občas. A pokud se tak neděje, novoročním projevem se to zachránit nedá. Zase se na nás tedy snáší věštby a varování, skoro zaručené předpovědi. Zase se na nás z poza jakési nesváteční, již ošumělé opony, hrozí ukazováčkem. Závěrem, a také vcelku, se tedy od pana prezidenta nedovídáme zase nic. A dál je to jako ve sportovní tipovací soutěži. Na něco, třeba i s přesvědčením, vsadíme. A pak si počkáme, jak to dopadne. Víme, že většinou nevyhrajem. Za nás by měli vyhrávat námi zvoleni, tedy vyvoleni. Třeba také prezident.
Také já jsem Václavu Havlovi dlouho věřil a shlížel na něj jako na jednoho z těch, kteří opravdu mnohé chtějí, mohou, dokonce mají povinnost, změnit. Ve většině zásadních věcí však sám tento muž neudělal z toho, co by mohl, nic. Navíc ani neřekl, co sám udělat chce, co udělá určitě, či zda vůbec něco, pro to zprofanované blaho nás všech, udělá. My, každý jeden z nás, jsme od něj ale dostali spousty návodů a úkolů. My, každý jeden malý obyčejný člověk, jak známo, ale opravdu nezmůžeme nic. Ani když nám bude radit prezident. Očekávalo se, že to společně s jinými, jak se říká „vlivnými", udělá on! Pak by nás na Nový rok nemusel ničím strašit a před ničím varovat. I po Havlově projevu se tak budeme muset všichni v totální pasivitě oddat (neboť už jsme své tipy dávno a několikrát odevzdali) věštbám a předpovědím, a i nadále se spoléhat každý sám na vlastní síly. Tedy donekonečna jen sami na sebe. Půjdeš-li k volbám, občane, je opravdu jedno koho budeš volit. Komunistů už naštěstí není tolik, aby sami „utáhli" vládu. A ti ostatní jsou všichni z jednoho pytle. Žádné nebezpečí opravdu nehrozí. Můžeš klidně dál žít v jistotě, vážený občane hrdého národa, že se ti i nadále povede tak špatně, jako doposud. Nebo opravdu myslíš, že má cenu znovu něčemu a někomu věřit a k volbám jít? Sladké sny, národe. Sladké sny, Václave Havle. Báchorkářů máme opravdu nadbytek. Žádný z nich však není Ezop.
Helmut König
