Teologie: Konfrontuje Pavel legalismus nebo exkluzivismus?
Vloženo Středa, 12. leden 2005 @ 13:25:51 CET Vložil: Bolek |
poslal blahos Podle NP (nová perspektiva – viz http://www.granosalis.cz/article.php?sid=3405), prvotním sporem, který formoval Pavlovu teologii nebyl spor o to, jestli je možné, aby si jedinec “zasloužil” spasení. Spíše šlo o to, jestli mohou být pohané přijati mezi Židy jako pohané. Pavlovi oponenti nebyli “legalisté”, kteří se snaží zalíbit se Bohu, jako spíš učitelé, kteří vytvářeli napětí a rozdělení etnického rázu. Jestli je linie argumentace NP správná, pak list Římanům není o Boží suverenitě a lidské nedostatečnosti, ale o sociálních bariérách v Církvi. Tento názor je třeba velmi pozorně obhájit, jestli má být slyšen.
Judaismus a zákon
Židovští pisatelé mohli mluvit o rozšířené neposlušnosti, aniž by tím nutně předpokládali, že každý jedinec byl zlý a neposlušný. Stanley K. Stowers píše ke komentáři žalmu 14 citovanému v Řím 3, že i když je žalmistův výrok v Ž 14:3 tak obecný, ještě to nutně neznamená, že ho žalmista mínil pro každého jednotlivce – spíše se vztahuje na reprezentanty národa (v 4.). Ve verši pět je mimo jiné zmíněn spravedlivý jako protiklad k bezbožníku (což je obvyklé starozákonní rozdělení).
E.P.Sanders zmiňuje, že za zlého je v synopticích brán ten, kdo hřeší vědomě, svévolně a nečiní pokání. Tyto koncepce spravedlivého a zlého byly zrušeny pozdějšími interpretacemi Pavla, které tvrdí, že člověk musí dodržovat zákon dokonale, aby mohl být spravedlivý. Pavel ale tuto dokrtínu nikde nezmiňuje.
Pavlova konfrotnace s Judaizátory nebyla založena na tom, že Zákon je přiliš těžké poslouchat a proto musíme být ospravedlněni vírou. Pavel sám so sobě říká, že pokud jde o spravedlnost podle zákona, byl bez úhony (Fil 3:6). Podobně například Lukáš 1:6 zmiňuje, že Zachariáš a Alžběta byli spravedliví před Bohem a žili bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení. To je v souladu s učením samotného zákona (Deut 30:11). To ale neznamená že spravedlivý doslova nikdy nezhřešil – toto perfekcionisticé chápání je do textu vkládáno až námi. Další podstatnou mezerou chápání spravedlnosti jako vše-nebo-nic je samotný obětní systém Izraele. Poslušnost zákonu předpokládala obětování za hřích. Součástí poslušnosti zákona bylo kultovní odpuštění za porušení zákona.
Judaismus byl náboženstvím vyvolení a milosti spíše než legalistického perfekcionismu.
Pavel a zákon
Nejprve je třeba všimnout si různých způsobů, jak Pavel mluví o zákoně. Někdy jsou jeho tvrzení negativní, někdy pozitivní. Výchozím bodem interpretace by tedy mělo být ujasnění Pavlových termínů tak, aby byly konsistentní a dávaly smysl. Pavel píše že “ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní” (Řím 2:13) a zároveň, že ze “skutků zákona nebude před ním nikdo ospravedlněn” (Řím 3:20). Jestli je “plnit zákon svými činy” a “skutky zákona” totéž, pak si Pavel protiřečí. Jak tedy použivání slova zákon u Pavla rozdělit. Mattison (vycházeje z práce Sanderse a pod.) navrhuje následující:
-
Pavel používá zákon jako etnické oddělení (Řím 2:12,14 – ti co nemají zákon). V tomto smyslu není vztah k zákonu relevantní – jinými slovy nikdo není před Bohem znevýhodněn, protože není Žid.
-
Pavel píše negativně o těch, kteřá jsou “pod zákonem” (Řím. 2:12; 3:19; 6:14; 1 Kor. 9:20; Gal. 3:23; 4:4; 5:21; 5:18). V tomto stavu člověk spoléhá na “skutky zákona” - což je další termín uživaný v negativní konotaci (Řím. 3:21,27,28; Gal. 2:16; 3:2,5,10; cp. Řím. 9:32; Gal. 3:12). Podobně fráze “skrze zákon” (Řím. 4:13; Gal. 2:21) a “ze zákona” (Gal. 3:12) jsou negativní.
-
Velmi pozitivně je zde mluveno o činitelích zákona, těch, kteří dělají co zákon požaduje (Řím 2:13,14), kteří zákon zachovávají, nebo plní (Řím 2:25,26, 27), potvrzují ho (Řím 3:31, 13:8,10; Gal. 5:14; 6:2). To je zákon víry (Řím. 3:27), Zákon Ducha života (Řím. 8:2), Kristův zákon (1 Kor. 9:21).
Takže v Pavlově pojetí jsou ti, kteří zákon plní a ti, kteří ne. Ironií je, že ti, kteří jsou “pod zákonem” a dělají “skutky zákona” naplní zákon. (Řím. 2:23,27; Gal. 3:10; 6:13)
Dále je nutné se blíže zaměřit na frázi “skutky zákona”
Galatským 1-3
Stejně jako reformační doktrína o ospravedlnění pohou vírou nevznikla v kulturním vákuu, i Pavlovo učení o ospravedlnění je odpovědí na konkrétní historickou krizi v církvi. Konflikt v listu Galatským se točí ohledně obřízky (2:1-10) zákonů ohledně společného jídla (2:12a). Trvání na dodržování těchto praktik je v protikladu k evangeliu (2:14a). Pavla tedy nevede problém se vztahem mezi Boží suverenitou a lidkou vůlí, který by byl jádrem evangelia. Je to spíš problém vztahu mezi Židy a křesťany. Pavel neříká “ jestliže ty, jako hříšník si nemůžeš zasloužit své spasení, pak bys neměl vybízet druhé, aby si zasloužili své spasení”, ale spíš “jestliže ty, jako Žid, žiješ jako pohan, jak můžeš nutit pohany, aby žili jako Židé ?” (dosl. Judaizovat)
Ve verši 2:15 termínem hříšní pohané je kladen důraz na to, že nemají účast v lidu smlouvy. To že pohané jsou hříšníci je téměř definicí ( Mat. 5:47//Luk 6:33; Matt. 18:17; etc.). Byli mimo zákon, který vytyčil hranici mezi těmi, kdo jsou vně a kdo uvnitř.
V tomto světle také můžeme vidět Pavlovo poslání k pohanům (Gal. 1:16; cp.Sk 9:15; 22:21; 26:17). Od počátku bylo Pavlovo zvěstování založeno na rozbití této hranice, která bránila pohanům ve vstupu do Božího království. Proto byl pokus “judaizovat” pohany znovu stavěním bariér – bylo to proti evangeliu.
V tomto kontextu Pavel prvně používá termínu “skutky zákona”. Je jasné, že původně by se mělo jednat o temín, který vyjadřuje celkovou snahu naplnit zákon, je evidentní, že v praxi se zúžil pouze na “testovací znaky” věrnosti smlouvě – tzn, obřízka (2:1-10), zákony o jídle (2:11-14). Dunn použil termínu znaky "badges" zákona. Judaizátoři tedy tvrdili, že smluvní nomismus + víra v Krista = ospravedlnění. Pavel tvrdil že víra v Krista stanovování těchto (víceméně) sociálních hranic ruší.
Když Pavel nevnáší do textu Abrahama pouze jako příklad – Abraham je součástí procesu ospravedlnění i pro pohany – nejsou opravedlnění jako on, ale kvůli němu. Není tu kontrast mezi “vírou” a “skutky”, ale “zaslíbením” a “zákonem”.
Jestli je náš výklad termínu “skutky zákona” správný, pak dává i jasnější vhled do veršů 3:10-14 . Všichni, kteří se spoléhají na skutky zákona jsou pod kletbou, protože neposluchají zákon – narozdíl od těch, kteří ho naplnili láskou (5:14; 6:2)...
Řím 1-3
Ve verších 1:18-32 popisuje Pavel pokleslost pohanů typickou židovskou polemikou proti modlářství (1:20-23) a sexuání nemorálnosti (1:24-27). Nesmíme ovšem příliš spěchat s doktrínou o naprosté zkaženosti. To, že Pavlův text o nemorálnosti pohanů neznamená, že každý jednotlivec je zakžený můžeme vidět z následující kapitoly. Ta je v exegezi často zanedbávaná – zvláště oddíly 2:6-16 a 2:25-29.
To že Pavel věděl, že všichni potřebují Krista a že každý někdy zhřešil je zřejmé. Otázkou je, jestli právě toto jsou důrazy prvních třech kapitol listu Římanům.
Stower píše, že dvě první kapitoly Římanům píší o Židu a pohanovi ve smyslu národů a ne abstraktně-individuálně-univezálním. Spasení neřeší filosofickou otázku o podstatě lidské přirozenosti...
Namísto toho, aby text mluvil o naprosté zkaženosti, ukazuje poměrně pozitivní pohled na lidství. Boží nestranný soud znamená, že těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hladejí nepomíjející slávu a čest (2:7) a ti, kteří zákon činí budou ospravedlnění (2:16), i když jsou to pohané bez zákona (2:14). Tyto verše spolu s verši 25-29 jsou pro staré čtení osudové. Máme tu zmíněny zákon-činící pohany, které nemůžeme smést ze stolu jako pouhé hypotézy.
Podle začátku druhé kapitoly rozpoznáváme Pavlova “partnera v dialogu”, jako judaizátora. Jejich problém nebyla pýcha – ne chlubení se, ale chlubení se zákonem (2:23). Nemáme tu tedy kontrast mezi pyšným Židem a pokorným křesťanem, ale Židem, který se chlubí zákonem a křesťanem, který se chlubí Kristem. To že se zde nejdená o lidskou dostatečnost proti Boží suverenitě, ale o etnický statut pohana je zřejmý z toho, že se Pavel hned dostává k obřízce (2:25-29).
Právě v tomto kontextu musíme číst oddíl 3:9-20 – Židé i pohané jsou pod hříchem a hledání ospravedlnění v etnicky chápaných “skutcích zákona” není k ničemu. Opět – toto neneguje 2:6-16,25-29, nebo nepodsouvá doktrínu naprosté zkaženosti. Jak jsme řekli dříve “být spravedlivý” neznamená nikdy nezhřešit a být perfektní.
Léta nedělní školy a evangelistických kázání nám verš 3:23 zafixovala jako verš mluvící o jednotlivcích (nikdo není lepší než druhý), ale to není Pavlův záměr. Všichni tu – jako v celém kontextu odkazuje na Žida a pohana ve smyslu etnik. Vše směřuje k veršům 27-31. Pavel se nesnaží poukázat na to, že nikdo není schopen žít podle zákona, ale na to že Bůh je i Bohem pohanů, nejen Židů. Verše 28 a 30 asi nejmarkantněji ukazují rozdíl mezi “zákonem” a “skutky zákona” v Pavlově terminologii.
Wright komentuje 3:27 – chlouba, která je vyloučena není chloubou úspěšného moralisty, ale etnická chlouba Žida ... Pavel se nesnaží konfrontovat s proto-pelagianismem, protože to ani nebyl problém jeho současníků...
Shrnutí
Jak ukázaly předchozí pozorování, Pavlův prvotní zájem v diskusích ohledně ospravedlnění nebyl (anachronicky) morálního, ale etnického rázu. Je nutné Pavlovu polemiku s Judaizátory vidět jako součát vnitro-křesťanského rozhovoru. Není kritikou Judaismu jako náboženství zásluh. V době fragmentalizujícího individualismu a etnocentrismu může být obnovení důrazu na vztahovou dimezi ospravedlnění posilou křesťanského evangelia a ekumenického dialogu.
Text je výňatkem z článku M.M.Mattisona “Confronting Legalism or Exclusivism? - Reconsidering Key Pauline Passages”. Celý je uveřejněn na (http://www.thepaulpage.com/Passages.html). Přeložil jsem to jak sem moh, omluvte peřkleyp... :)
|