Teologie: Historie protestantismu
Vloženo Středa, 10. červenec 2002 @ 08:59:48 CEST Vložil: Spuntik |
Historie protestantismu
Dr.
Vladimír Šiler
Protestantismus vychází z velikého rozkolu západního křesťanství
způsobeného
reformací. Česká historiografie
rozlišuje tři stádia reformace.
1.Doba, v níž zrála situace a působili
předchůdci reformace. Ve 12. století dosáhla středověká církev vrcholu
své moci nad celým životem společnosti, ale i vrcholu své institucionální
integrace, reprezentované papežstvím. Ale právě uprostřed této triumfální
epochy církve se rodí hnutí, která zpochybňují právě onen světovládný
církevní triumfalismus.Křesťanství nebylo ve skutečnosti nikdy jednotné.
Vedle běžné vnitřní plurality v rámci každého směru i každého institučního
útvaru vždy existovaly i skupiny, které se vydělily z těla církve, aby nějakým
způsobem stály v opozici vůči zpovrchnělému, průměrnému křesťanství.
Tito lidé napadali oficiální církev a byli za to logicky stíháni.
Horlivost přerůstající v nekritický fanatismus přestávala být na sklonku
12. století jen záležitostí jednotlivců a menšinových skupin, ale začala
nabývat rozměru lidových hnutí. Motivací byl jednak charismatický
entuziasmus (citově vznícené prožívání přímého kontaktu s božím
duchem), který se v křesťanství objevuje vždy jako reakce na přehnané zdůrazňování
ustrnulé nauky a na zvěcnělé pojímání zbožnosti ve zformalizovaném obřadnictví,
a jednak odpor proti hmotařsky zesvětštělému životu církevních představitelů.
Hnutí nabývala někdy až rysů sociální hysterie a nezřídka sklouzla do
postojů ocitajících se už mimo rámec křesťanství. V tom viděla oficiální
církevní místa (podněcovaná i veřejným míněním) důvod k rozsáhlým
represím, dokonce i pořádání křížových výprav proti těmto kacířům.
V některých těchto hnutích je
však možno spatřovat předchůdce reformace, např. ve valdenských, kteří
hlásali a okázale uskutečňovali apoštolskou chudobu podle evangelia.
Valdenská církev je tak první alternativou vůči středověkému
katolicismu, která sice kvůli pronásledování mohla žít jedině v skrytu,
např. vysoko v Alpách nebo na jihočeském venkově, ale žila relativně
samostatně a existuje takto dodnes (v severní Itálii a částečně i v Jižní
Americe).
Na přelomu 13. a 14. století se
ještě zmnožily kritické hlasy učenců a lidových nutí požadující ústup
od filozoficky ztrnulé scholastické teorie dogmat a návrat k původnímu křesťanskému
biblickému myšlení. Reformní požadavky se soustřeďují na pojetí kněžství,
na církevní vlastnictví materiálních statků a zvláště pak na nevkusný
způsob prodávání tzv.odpustků (jimiž sice nebyly odpouštěny hříchy,
ale byly za určité zásluhy zmírněny kajícné předpoklady odpuštění).
Tyto hlasy přicházely i z univerzit, například z Oxfordu, kde působil John
Viklef, a nebo z Prahy, která se pod ochranou Karla IV. stala významným útočištěm
reformně smýšlejících učenců a kazatelů.
2. Další fázi se už říká první reformace nebo také
domácí reformace. První reformace by zahrnovala valdenské a husity. Označení
domácí reformace se týká husitství a proudů, které z husitství vzešly a
vedly ke vzniku Jednoty bratrské. Mistr Jan Hus (1370 - 1415) zpočátku nadšeně
vstřebával reformní názory Johna Viklefa,ale nesdílel jeho nejradikálnější
postoje. Husovy požadavky na nápravu teologických a mravních deformací
tehdejší oficiální církvi však i pesto tak dalekosáhlé, že se dotýkaly
celé struktury středověké společnosti. Z katedry i kazatelny brojil proti
odpustkům, nehodným kněžím, prodejným církevním hodnostářům, požadoval,
aby se církev zřekla světského majetku a moci, až konečně napadl i samu
instituci papežství. Na to papež reagoval vyhlášením klatby nad celou
Prahou. Umírnění viklefisté na pražské univerzitě se od Husa odklonili.
Hus se hájil proti nařčení z bludů, ale když argumenty nestačily - buď
proto, že narážel na osobní nepřátelství, nebo proto, že napadal samu
podstatu středověkého pojetí církve - odvolal se symbolicky ke Kristu a odešel
z Prahy působit na jihočeský venkov. Dnešní protestantští badatelé spatřují
v Husově důrazu na individualitu a subjektivitu ve věcech spásy jeden z prvních
signálů přicházející světové reformace. Osobní vztah ke Kristu je podmínkou
"členství" v církvi, vlastní rozum a Písmo svaté je kriteriem
poznání zjevené pravdy, svoboda svědomí stojí nad dogmatickou autoritou církve
- to jsou zásady, jimiž Hus o sto let předbíhá Luthera a Kalvína.
Hus povzbuzen masovým ohlasem svého
kázání na venkově, využívá roku 1414 příležitosti svolání koncilu do
Kostnice, kde měl být vyřešen problém trojpapežství a provedena řada církevních
reforem. Odchází do Kostnice, vybaven ochrannou listinou císaře Zikmunda,
aby se osobně před nejvyššími představiteli církve obhájil. V Kostnici však
byl Hus zakrátko zatčen, protože byl v podezření z kacířství. Koncil
nebyl vůči Husovi předpojatý, i když dopřával hodně sluchu jeho odpůrcům
z Čech, kteří na něj přišli žalovat. Koncilní otcové, mezi nimiž byli
největší vzdělanci doby a mnozí kritikové zlořádů v církvi, nabízeli
Husovi zprostředkující řešení. Ten však nechtěl přistoupit na
kompromis, protože šlo o principiální záležitosti, a nakonec už ani
nemohl ustoupit, nechtěl-li zradit tisíce svých přívrženců v Čechách.
6. července 1415 byl Hus odsouzen jako tvrdošíjný kacíř, který šířil
viklefovské bludy a zpochybňoval autoritu církve. Koncil jej zbavil kněžství
a vydal jej světské moci k potrestání. Kostničtí biřicové Husa téhož
dne upálili.
Husova mučednická smrt vyvolala
velké pobouření lidu. Celá země se dala do pohybu. Husovy reformní požadavky
se začaly realizovat spontánně. Kněží dostali svobodu kázat boží slovo
bez omezení. Mistr Jakoubek ze Stříbra začal zavádět přijímání podobojí
i pro laiky. Mše se sloužila v češtině, s českým lidovým zpěvem. Zbožnost
se výrazně zniternila. Davy radikálů, podporované šlechtou, začaly zabírat
církevní majetek, protože požadavek zrušení panování kněžstva viděly
jako jeden z nejdůležitějších nástrojů reformy církve. Církevněreformní
hnutí však záhy přibralo i ráz národnostní.
Hnutí však začalo krystalizovat
i ideově. S pouhým odkazem Husova učení se v nových situacích už nevystačilo.
Symbolem hnutí se stal kalich, požadavek laického přijímání podobojí. V
revolučním nadšení, připomínajícím prvokřesťanský charismatický
entuziasmus, zakládají husité ideální křesťanské komuny, například v Táboře.
Poněkud umírněnější než táborští radikálové byla pražská větev
husitství, ideově vedená univerzitou. Reformní požadavky husitů byly vyjádřeny
v tzv. čtyřech pražských artikulích (1420):
1) aby slovo boží bylo svobodně hlásáno,
2) aby svátost oltářní byla přijímána podobojí,
3) aby kněžím bylo odňato světské panování,
4) aby zjevné hříchy byly ve všech stavech stejně trestány.
Husité, vnitřně rozštěpení
do různých proudů, museli čelit vojenským i církevně politickým útokům
zvenčí. Tak začaly pověstné husitské války, v nichž husité až do roku
1431 odráželi stále nové křížové výpravy. Války samozřejmě sloužily
i násilnému šíření husitství, ale měla také ráz národní. To se
projevilo především při výpravách za hranice, které jednak vyvolávaly hrůzu
z husitského plenění, ale zároveň úctu a respekt. Táborské manifesty,
letáky, které seznamovaly s husitským programem, měly velký ohlas po celé
Evropě. Pozdější reformace, zvláště německá, Luther a Münzer, se otevřena
hlásila k husitským pravzorům.
Husitství se stalo spíše záležitostí
měšťanského živlu, jehož vliv vzrůstal, ale také hříčkou domácí šlechty,
která měla své mocenské důvody k postojům zaměřeným proti Římu, proti
světskému panování církve i proti moci krále. Náboženské spory se
prolnuly se sociálními proměnami vrcholně středověké společnosti.
Husitské války vedly ke zpustošení mnoha klášterů a kostelů, kulturních
a uměleckých děl. Současně ale došlo k jistému zlidovění klutury, zvláště
k rozkvětu českého jazyka. Navzdory uvolnění společenských řádů došlo
k upevnění mravů, dokonce i k jakési spravedlnosti sociální, neboť se
dostalo většího uznání společensky slabým, například ženám a chudině.
Husitství se ovšem dále štěpilo do celé škály směrů podle míry
radikality a umírněnosti. Za vlády Jiřího Poděbradského, husitského krále,
dosáhlo hnutí největších vítězství. Husitský radikalismus, utlumený četnými
kompromisy s umírněnými i s katolíky, se přelil do pozoruhodného hnutí,
které bylo neméně radikální, ale zaměřovalo se více na proměnu lidského
nitra než na církevně společenské revoluce.
Z tohoto hnutí pak vzešla
skupina posluchačů ohnivých kázání Jana Rokycany a žáků originálního
myslitele Petra Chelčického. Skupina "bratří" se začala scházet
od roku 1457 v Kunvaldě. Organizátorem Jednoty
bratrské byl Řehoř zvaný Krejčí. Roku 1467 si Jednota zavedla vlastní
kněžský řád a zvolila si svého biskupa, čímž se organizačně odtrhla
od katolické i od husitské církve. Jednota bratrská o sobě netvrdila, že
je jedinou pravou církví, uznávala, že spásy může člověk dojít i v jiných
církvích, ale přesto byla katolíky i husity pronásledována jako sekta.
Jednota bratrská ještě víc než husitství pozoruhodně předbíhá další
vývoj světové reformace. Bratří činí každého věřícího osobně odpovědným
za svou spásu, nespoléhají na církev ani na obřady. Normou víry je pouze Písmo,
lidská, tradicí uchovaná přikázání nemohou věřícího zavazovat. Niterná
individuální zbožnost se zvýšeným důrazem na osobní mravní čistotu a
vnitrocírkevní kázeň korespondovala s humanistickým probuzením inteligence
a pěstováním vzdělání. Jednota bratrská se později pokoušela navazovat
kontakty s jinými podobnými domněle ideálními "evangelickými" církvemi
na světě - s pravoslavnými, valdenskými a později s luterskou a kalvinskou
větví reformace.
3. Třetí etapou reformace pak je reformace světová nebo
také druhá reformace.
Německý augustiniánský mnich
Martin Luther (1483 - 1546), vyprovokován nechutným způsobem prodeje odpustků
(mimochodem určených na Michelangelovu dostavbu chrámu sv. Petra v Římě),
vyhlásil roku 1517 svých 95 požadavků na reformu církve. Když odmítl jít
je do Říma odvolat, prohlásil, že poslušnost papeže není závazná ke spáse
a tím se fakticky ocitl mimo církev. Jeho rozchod s oficiální církví se
dramaticky prohloubil po té, co jeho při začali - ovšem ze svých politických
důvodů - podporovat někteří němečtí feudálové. Reformační zápas přerostl
- podobně jako před sto lety v českém husitství - v celoněmecký sociální
konflikt (selská válka). Šlechtici protestující proti prořímské straně
v říšském sněmu poskytli na svých územích azyl Lutherovým přívržencům
a tak došlo prakticky ke vzniku první církevní organizace skuutečně
alternativní vůči římskokatolické církvi, jíž se začalo říkat protestanté
(podle protestů na říšském sněmu ve Špýru roku 129) nebo také evangelíci, později ještě také evangelická církev augspurského
vyznání (v tomto městě se roku 1555 různé protestantské směry
dohodly na novém společném vyznání víry).
Teologicky je Lutherova reformace
pokusem o návrat k biblickému křesťanství za využití výsledků
humanistické vzdělanosti a renesančního myšlení. Křesťanství se
Lutherovi stává výrazně niternou záležitostí (spása pouhou vírou,
nikoliv za záslužné skutky nebo prostřednictvím obřadů) a individuální
záležitostí (autorita papeže, církve, je nahrazena autoritou bible, jejíž
četba je základem pravé bohoslužby). Prakticky se v této církvi změnilo
pojetí kněžství (zrušení celibátu) a obřady se omezily na nejnutnější
míru.
Řím Luthera odsoudil, ale neměl
možnost jím vyvolané hnutí fyzicky likvidovat. Luterská (protestantská,
evangelická) církev se rychle šířila nejen po německy mluvících zemích,
ale i do Francie a střední Evropy. S ní se šířila i politická zásada, že
o církevní příslušnosti poddaných rozhoduje ten, kdo na daném území vládne
(cuius regio, eius religio - čí je země, toho náboženství).
Ve Francii začal Lutherovy myšlenky
šířit právník a filozof Jan Kalvín (Jean Calvin, 1509 - 1564). Oproti
Lutherovu zdůrazňování boží odpouštějící milosti hlásal Kalvín spíše
boží nárok na lidskou poslušnost. Vypuzen z Francie odchází reformovat církev
do Švýcarska, kde už podobné dílo zahájil Ulrich Zwingli (1483 - 1531).
Kalvín prosadil své pojetí křesťanství v Ženevě s mimořádnou horlivostí,
která přerůstala v netolerantní fanatismus. Roku 1566 švýcarská větev
reformace formuluje své vyznání víry (helvetské
vyznání) a vzniká tak další typ křesťanské církve, ovšem velmi blízký
německé reformaci, takže se pro tyto církve shodně užívá názvu
protestanté, evangelíci nebo církve
reformační.
Ze Švýcarska se Kalvínovo pojetí církevní reformy
rychle šířilo do Francie, Nizozemí, Anglie a Skotska, ale také do Čech,
Uher a Polska
V Anglii ovšem nezávisle na tom
došlo v téže době k odštěpení církve od Říma z důvodů naprosto necírkevních.
Král Jindřich VIII., když nemohl dosáhnout od papeže zrušení svého sňatku,
odloučil roku 1533 církev v Anglii od římské správy a sebe prohlásil za
hlavu "anglikánské církve"
(Church of England). O skutečné refomy církevního života však nestál.
Teprve postupně pronikaly do anglikánské církve reformační myšlenky
Lutherovy a Kalvínovy, ale svým zřízením, formální strukturou bohoslužby
a typem zbožnosti tato církev dodnes připomíná hierarchický model katolický.
Další historický vývoj
protestantismu byl poznamenán především pokračujícím štěpením do dalších
směrů, proudů, církví a církviček, ale také postupným sjednocováním a
vytvářením vyšších a nových celků. Štěpení probíhalo vždy podél nějakých
linií, na nichž bylo pociťováno napětí mezi určitými protichůdnými
tendencemi, z nichž každá měla své přednosti a nedostatky. Některá taková
pnutí se táhnou celými dějinami křesťanství. Například: pravda -
jednota, zákon - milost, instituce - charisma, pravda - láska, rozum -
tajemství, akce - kontemplace, cesta triumfu - cesta utrpení.Některá jsou však
typická pro protestantismus. Je ironií dějin, že reformační církve se v následném
vývoji nedokázaly vyhnout mnohým nešvarům, které původně chtěly na
katolicismu reformovat. Zejména luterský protestantismus už záhy naukově
ustrnul a výsledky někdejší humanistické teologické učenosti nechal
ustrnout do tuhých dogmatických formulací, které nechávaly duši prostého
evangelického věřícího pustou a chladnou. Jako reakce na toto lpění ma
strohých racionalistických věroučných formulacích vzniklo v 17. a 18.
století hnutí zvané "pietismus"
(pietas, latinsky zbožnost). Jeho stoupenci chtěli oživit víru jako
osobní vztah k Bohu, pěstovali hlubokou niternou zbožnost, dávali přednost
spontánní laické četbě Písma před učeneckým studiem, odvraceli se od světských
problémů a snažili se posvěcovat svůj všední život silným citovým
duchovním zanícením. Pietismus začal konat intenzivní vnitřní misii - evangelizaci, ale inicioval i rozsáhlé misijní akce namířené
do vzdálených zemí. Pietistické hnutí nechtělo vést ke vzniku nových církví,
jeho kroužky emocionální zbožnosti a amatérského studia bible chtěly být
"církvičkou v církvi" (ecclesiola in ecclesia). Pietismus skutečně
vedl k oživení ustrnulého protestantismu, dokonce i k početnímu růstu církví,
ale mnohdy také i ke vzniku nových odštěpeneckých skupin.
V kalvinském prostředí, zejména
v Anglii a ve Skotsku, zase planuly vášnivé boje o církevní zřízení. Puritáni
(purus, latinsky čistý) chtěli očistit církev od všeho nebiblického,
podružného. Chtěli povzbudit vlažné církevní příslušníky, aby horlivě
usilovali o čistotu, neposkrvněnost tímto světem. Presbyteriáni
zdůrazňovali, že církevní obce mají spravovat volené rady starších,
a ne jen kněží a biskupové, jak je zvykem v episkopálním
církevním zřízení.Kongregacionalisté
byli pro zrušení jednotné církevní organizace. Církev má být podle
nich tvořena sítí svobodných sborů. Baptisté
odmítali tradiční křest nemluvňat a požadovali biblický křest dospělých
ponořením do vody. Křest je podle nich znamením uvěření, které je výsledkem
svobodného rozhodnutí dospělého člověka. Kvakeři
(čti kvejkři) odmítají jakékoli řády a pořádky v církvi a chtějí
žít jen z momentálního vnuknutí božího ducha. Tyto a mnohé další
rozpory byly zvláště živé v Anglii, kde se proplétaly s politickými zápasy
a sociálními revolucemi. Pronásledovaní nebo zneuznaní odpadlíci se od
roku 1620 často uchylovali do severní Ameriky, kde začali budovat nové
domovy, obce, města a později i celé státy se společenským zřízením
postaveným na základě biblických ideálů. Prvním takovým státem byla
kvakerská Pennsylvánie, jejíž evangeliem inspirovaná ústava posloužila
jako vzor pro ústavu Spojených států (1776) a pro formulaci základních
lidských a občanských práv a svobod za francouzské revoluce (1789). Sto let
po pietismu se v evropských i amerických protestantských církvích vzedmula
nová vlna probuzené víry a vznícené zbožnosti, nazvaná později probuzenecké
hnutí. Probuzenectví podobně jako pietismus klade důraz na vnitřní obrácení,
na posvěcování života buďto intenzivní citovou zbožností nebo okázalou
evangelizační či sociální činností. Probuzenecké hnutí zachvátilo celý
protestantismus, překračovalo hranice církví. Podařilo se mu skutečně
mobilizovat masy zpovrchnělých věřících, ale také nastartovat procesy štěpení
a vznik dalších církví a církviček. Oproti pietistickému hnutí je na
probuzenectví nápadně odlišné jeho sociální pozadí. Řada jeho projevů
je vysvětlitelná pomocí tzv. kompenzačních mechanismů. Člověk moderní
doby těžko a pomalu zvládal prudké sociální, politické a ekonomické změny,
k nimž docházelo od konce 18. a v průběhu 19. století. Proto se často
uchyloval k jakýmsi protipólům moderního vývoje, v nichž hledal vyvážení
nedostatků racionalismu, vědy, techniky, městského způsobu života v průmyslovém
světě - k duchovnu, citovosti, tajemství, autentickému společenství. Tato
pietistická a probuzenecká revolta či alternativa vůči moderní době pokračuje
v různých obměnách v protestantismu dodnes. V souvislosti s probuzenectvím
se od poloviny 19. století zejména v Americe objevuje i zvýšené apokalyptické
očekávání. Jde o vyhlížení brzkého druhého příchodu Kristova k
poslednímu soudu, o očekávání blížící se všeobecné zkázy tohoto světa
(apokalypsy).Objevují se dokonce pokusy vypočítat datum těchto eschatologických
(posledních) událostí. Z tohoto hnutí vzrušeného očekávání konce
světa vzešli adventisté (advent, latinsky očekávání), kteří zůstali na půdě
protestantismu, ale například i Svědkové Jehovovi, kteří v pozdějším vývoji
některými svéráznými naukovými důrazy opustili platformu nejen
protestantismu, ale i křesťanství.Z probuzeneckých nálad vzešlo i letniční hnutí a charismatické
hnutí. Letniční křesťané zdůrazňují vylití Ducha svatého do srdce
věřícího jako základní akt skutečného uvěření a posvěcení (letnice,
svátky svatodušní jsou připomínkou povelikonoční události - vylití
Ducha svatého na Ježíšovy apoštoly a učedníky v Jeruzalémě). Letniční
skupiny proto zdůrazňují entuziastickou (nadšenou) zbožnost a zvláště
jeden její projev - mluvení "cizími" jazyky v duchovním vytržení.
Mluvení cizími jazyky (glossolalie) je jedním z biblických darů Ducha svatého,
tzv. charismat (do češtiny můžeme toto slovo nejlépe přeložit paradoxně
jiným řeckým slovem - talent). Charismatické hnutí se liší od letničního
snad jen tím, že není tak jednostranné, mluví o více darech Ducha svatého,
ale především tím, že zatímco letniční hnutí míří obyčejně k vytvoření
vlastních sborů a církví, charismatické hnutí chce být spíše hnutím
obnovy uvnitř církví a "parazituje" takto na okraji mnoha
protestantských církví, ale v poslední době i v některých částech
spektra katolicismu.
|