Život víry: Okolnost
Vloženo Neděle, 05. červenec 2009 @ 14:41:28 CEST Vložil: Olda |
poslal dargo Svědectví o Božím působení v jednom životě.
Narodila jsem se v Brně
jako nejstarší ze tří dětí. Vyrůstali jsme v křesťanském
evangelikálním prostředí a dětství jsme prožili na samotě na
okraji města Brna.
Místo, kde jsme bydleli bylo součástí
areálu oploceného ostnatým drátem se vstupem přes vrátnici, kde
probíhaly odposlechy telefonů a rušení signálu zahraničních
rozhlasových stanic. Rodiče tady pracovali jako domovníci, starali
se o ovocný sad a budovy a táta tu začal chovat ovce. Tady
jsem prožila společně s dvěma bratry dětství, tady
jsem začala číst mayovky a foglarovky, tady jsme dělali závody v
jízdě na kole, a chodívali kilometry na autobus do školy a ze
školy.
Poprvé jsem o Bohu a Pánu Ježíši Kristu slyšela v
"besídce" tedy v Křesťanském sboru, kam naše rodina
jezdila vždycky v neděli.
Doma se o Bohu nebo těchto
záležitostech nikdy nemluvilo, ani jsme se společně nemodlili,
jenom někdy před společným svátečním jídlem. Takže jsem
nabyla dojmu, že víra je věc jednotlivců. Soukromá záležitost.
Že mluvit o něčem, co nás přesahuje je zbytečné a že jde o to
to prožívat. Z toho, co jsem se dověděla ve sboru, jsem
pochopila, že jde o vážnou věc, o zásadní rozhodnutí.
Jestliže zrovna já
jsem se dozvěděla o tom, že Bůh žije, že nás miluje a Pán
Ježíš položil svůj život pro nás, pro mě, pak na to musím
nějak zareagovat, musím mu poděkovat. Dlouho jsem nevěděla jak a
dlouho jsem se k tomu nemohla odhodlat.
Až jedné lednové noci,
když mi bylo skoro deset let jsem ve svém pokoji, poprvé vážně, přímě, s obavou a s bázní, nahlas
v modlitbě mluvila k Bohu a poděkovala Pánu Ježíši za to,
že za mě zemřel, prosila jsem, aby mě chránil a vedl tam, kde
mám být, že Ho chci následovat. Všude byla naprostá tma a ticho
a bylo slyšet jen tlukot srdce. A mnou projela obrovská vlna
radosti a pokoje. Chvíle ve tmě, kdy vidíte a víte, že nemusíte
rozsvítit, protože nějaké zvláštní světlo najednou září ve
vás, až jste z toho celí překvapení a roztřesení, že je
to úžasné. Chtěla jsem to jít někomu říct, ale došlo mi, že
není komu a že bych stejně nenašla slova. Lehla jsem si a byla
jsem si jistá, že ve svém životě mohu čekat zvláštní věci.
Takže jsem zvolila 'taktiku mlčenlivého pozorování',
sledování z úkrytu. V besídce se mluvilo, stále o tom samém
a já chtěla slyšet něco jiného. Co dělat dál, co má člověk
dělat, když uvěří. Když jsem pak jednou řekla, že jsem
uvěřila, bylo mi jedno, co si kdo o tom myslel, protože jsem
měla jistotu.
Přistoupila jsem na jejich realitu, učit se a
poslouchat. A odpovědi na své otázky jsem hledala sama.
Začala
jsem jezdit na prázdninové pobyty s dětmi z Českého Těšína a
severní Moravy, kde jsme měli příbuzné a na tábory v
indiánských stanech tee-pee s brněnským dorostem - "poutníky".
Vždycky mě dokázala úplně vyvést z míry moje babička,
která dokázala naprosto přirozeně a otevřeně mluvit s lidmi o
Ježíši, třeba, když jsme jeli někam vlakem. Říkala jsem si,
jak je to možné...co to se mnou je, že to nedokážu... Od babičky
a dědečka jsem taky tehdy dostala svou první Bibli v kralickém
překladu.
Velká změna nastala, když jsme se přestěhovali do
centra města. Najednou jsem ztratila svoje oblíbená místa,
stromy, kamarády, které jsem znala od školky a se kterými jsem se
ani nerozloučila. Rozhodla jsem se, že nechám všechno za sebou.
Trvalo mi snad rok, než jsem se z toho trochu vzpamatovala.
Blízko nás bydleli příbuzní, moje sestřenice a bratranci. A s
rodiči jsme často jezdili na skály, protože se věnovali
skálolezení.
Hodně jsem v té době četla a od lidí jsem si
držela odstup. Snažila jsem se vždycky přátelit se všemi, a
zároveň s nikým ne moc. A včas se vytratit, "zmizet za
plotem z ostnatého drátu", udělat za sebou tlustou čáru.
Hledala jsem svou svobodu, která by byla nezávislá na lidech.
Jaký smysl má budovat nějaké vztahy s lidmi, když je to tak
složité a tak marné. Člověk člověku stejně nerozumí, každý
si žije ve svém světě. Proč říkat lidem o Bohu, když na
důležité věci stejně každý musí přijít sám.
Přesto
jsem chodila pravidelně do "poutníků", přesto jsem
chodila nahrávat pořady pro děti do rádia - TWR
Přesto jsem
četla Bibli, přesto jsem chodila na shromáždění do sboru. Ale
to všechno byl jen proud na povrchu. Tiše a nenápadně se mi
vytrácela radost ze spasení a já jsem neměla sílu to změnit.
Tiše a nenápadně se mi začal zhoršovat zdravotní stav. A já
myslela, že není žádný problém to zastavit.
A tak jsem
se modlila, aby mi Bůh dal možnost, aby mi ukázal cestu.
A On
mi dal šanci, dal mi jeden rok. Postavil mě do situace, které jsem
se vždy obávala, mohla jsem prokázat to, že se na něho spolehnu,
že mi dá moudrost a sílu to zvládnout. Šlo o to, že mě Bůh do
cesty přivedl dívku, která byla hodně na dně, která měla po
nezdařeném pokusu o sebevraždu, která měla hlavu plnou
toho, že svět je nespravedlivý. Měla komplexy méněcennosti a
přitom k tomu neměla v mých očích žádný důvod,
nešla jí škola, a chtěla se někoho zachytit, potřebovala se o
někoho opřít. Věděla jsem naprosto jistě, že je to Boží
vedení, ta dívka se vším všudy přestavovala to, čím jsem
opovrhovala. A Bůh mi to postavil na oči tak jasně, zhmotnil můj
strach a dal mi možnost ho překonat v lásce.
Můžu jenom
říct, že jsem to nechtěla vidět, nechtěla jsem si to připustit.
Nechtěla jsem a už jsem ani nemohla se k ní sklonit a vytáhnout
ji. Měla jsem v oku ne třísku, ale trám. Má situace byla den ode
dne zoufalejší. Modlili jsme se na skupince s mým bratrancem, ale
Bůh mlčel a já jsem věděla, že se děje něco vážného a že
někde bloudím, ale naprosto jsem nevěděla v čem a neviděla jsem
východisko.
Ponořila jsem se do knížek a zase jsem za sebou
strhla všechny mosty, úplně a bez milosti, bez návratu, bez
rozloučení. Psal se rok 1994, byl podzim a já odešla do
nemocnice. Usnula jsem jako Jonáš na lodi v bouři, usnula jsem
spánkem smrti. Utíkala jsem a lidi v Ninive mi byli ukradení.
Řekla jsem "Pane nezvládám to, ať smím zemřít, nebo
mě dokonale uzdrav". Nepočítala jsem s "rybou".
Nezemřela jsem, ani jsem nebyla dokonale uzdravena. Od šestnácti
let jsem po operaci míchy ochrnutá a pohybuji se na vozíku.
Z biblické školy
v Olomouci, kde se za mne jeden víkend modlilo několik desítek
lidí, jsem dostala biblický verš jako odpověď a zaslíbení pro
mne z knihy proroka Malachiáše 3,20 (4,2 kral.) "Ale vám
pak, kteříž se bojíte jména mého, vzejde slunce spravedlnosti a
zdraví bude na jeho paprscích, tehdy vycházeti budete a
porostete..."
Bylo mi jasné, že musím prožít a
porozumět tomu, co je to "bázeň před Hospodinem." Byla
jsem v propasti, ale snažila jsem se z ní vyhrabat vlastním
úsilím. Tehdy jsem se probudila a viděla to, co jsem předtím
nebyla schopná vidět. Ponížil mě do prachu, abych viděla Jeho
lásku, jak moc nás miloval, že přišel, a chtěl abych to
pochopila a uměla a chtěla Jeho lásku a světlo předávat a žít.
Uvedl mě na poušť, aby mě učil, uvedl mě na poušť a udržoval
mě naživu.
Ale já si po nějaké době řekla, že takto
nechci žít, že si dám tři roky. Vysypala jsem ze své Bible
všechny záložky a papírky, chtěla jsem, aby ke mně Bůh mluvil.
Nechtěla jsem Jeho Slovo jakkoli spoutávat svou minulou zkušeností
nebo pocity. A tak jsem se ptala jako Job: „Co je člověk,
že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci, že na
něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?“
A
On ke mně mluvil skrze své Slovo mocně a úžasně. Je hrozné,
když k vám Bůh začne mluvit. Ale mnohem horší je, když mlčí.
A mě Jeho Slovo sekalo, pronikalo jako meč do srdce. Ale to
nestačí, člověk podle toho musí začít jednat a spoléhat se na
Pána ve všem. Často jsem Bibli odkládala na několik dní,
protože to bylo tak silné a přísné a jasné. A já neměla
sílu zůstávat déle v tom světle, které by vedlo k proměně
a uskutečňování. V těch dnech na mě padala hrozná
bezvýchodná tma.
Přesto všechno jsem
nenacházela místo k opravdovému návratu a pokání. Ke
konci třetího roku jsem zrovna četla knihu Popraviště od
Ajtmatova a věděla jsem, že právě teď stojím na popravišti a
že mně vypršel čas. Že stále žiju a mám možnost návratu a
možnost volby život nebo smrt. Má myšlenka na smrt mi přišla
blízká, bylo to příliš jednoduché. Přes různé zdravotní
komplikace se ke mně Smrt blížila téměř neustále. Věděla
jsem, že hned jak bych odešla z této země, by se mě Pán zeptal
na něco, na co bych mu nedokázala odpovědět.
Až jeden
lednový týden, přibližně v tu stejnou dobu, kdy jsem se
před deseti lety poprvé obrátila k Pánu Ježíši, jsem se
nyní o deset let později k němu znovu vracela. Byla to zvláštní
noc a zvláštní týden. Děkovala jsem za život, za moc Kristovy
krve, která očišťuje, prosila jsem o milost. Modlila jsem se
Žalm 25. Není to o slovech, ale o hloubce propasti a chvíli,
kdy si uvědomujete i tu hloubku i tu propast, kde jste uvízli a za
žádnou cenu nemůžete být jinak vysvobozeni.
A čím více
sami sebe snažíte vyprostit, tím více se potápíte. A jiní lidé
vám pomoci nemůžou, i kdyby sebevíc chtěli. Boží odpověď
byla okamžitá a jasná. Otevřela jsem si po chvíli Písmo a oči
mi padly na verše Micheáš 7:18 „Kdo jest Bůh silný
podobný tobě, kterýž by snímal nepravost a promíjel přestoupení
ostatkům dědictví svého, kterýž by nedržel na věky hněvu
svého, proto že líbost má v slitování se? 19 Navrátě se,
slituje se nad námi, podmaní nepravosti naše; nýbrž uvržeš
do hlubin mořských všecky hříchy naše.“
A když jsem si otevřela
Bibli podruhé četla jsem Židům 10:16 'Toto je smlouva, kterou
s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své
zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli;17 na jejich
hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.' Četla
jsem Izaiáše 58 kapitolu o pravém půstu, který vede k
vysvobození a uskutečňování Boží cesty. A další místa jako
hladová a měla jsem sílu a odvahu jít dál.
Martin Heidegger jednou
napsal, že opravdový obrat nastává mezi voláním naslouchajícího
a nasloucháním volaného. Myslím, že to tak opravdu je. Vždyť
Bůh nás neustále volá "Obraťte se ke mně celým
srdcem."
Co dál? Být úplní, být celí
prostoupeni Jeho láskou, být sami sebou průzračně v Bohu.
Neustále se znovu a znovu probouzet k Němu. Naslouchat a dívat
se Jeho pohledem.
Mnoho situací, do kterých se dostáváme se
nám příčí, nesouhlasíme s tím, co se děje, ale zároveň je
to vždy výzva a příležitost. A já jsem měla možnost se setkat
a mluvit s mnoha lidmi, se kterými bych se za normálních
okolností vůbec nepotkala.
Každou situaci můžeme
vidět jako šifru, které máme možnost porozumět, jestliže se
umíme dívat a naslouchat, a vždy je tu prostor do té situace
zasáhnout svým jedinečným způsobem. A to proměňuje.
Boží vedení buďto
vůbec nevnímáme nebo nás zaskočí a překvapí, takže nejsme
schopni správně zareagovat. A na to říká Pán Ježíš: "Bdětě!"
Být otevření tak, aby
z nás v každé chvíli vyzařovala Boží přítomnost a zvěst, že
jsme Jeho dětmi, Jeho učedníky, Jeho přáteli. Do jaké míry
jsme otevření, do jaké míry umíme dávat a přijímat, do jaké
míry na něj spoléháme?
Největší bariéry jsou v našem
myšlení, v naší uzavřenosti.
Ten rok 1998 jsem nakreslila
své dvě první práce - "Poušť" a "Probuzení".
Byly to jen vizuální záznamy v čase o prožité skutečnosti ve
velkém formátu. Poušť – suchou křídou a Probuzení akvarelem
a tuší. Vážné, hutné, temné obrazy, kterým nikdo bez výkladu
nemohl rozumět. Dnes už neexistují.
Od té doby jsem si
mnohem víc uvědomovala Boží vedení v každém dni a měla
jsem možnost růst v Něm i ve vztahu k lidem.
Máme
velkou výsadu, přistupovat k Bohu nebe i země s důvěrou
v Kristu.
Nejde o to utéct ze světa, ale svět vymést
ze svého srdce, veškerou spoutanost, nelásku, odcizení,
povrchnost. Jde o to být opravdovými, otevřenými, přímými
učedníky Pána Ježíše.
Křesťanství pro mě znamená
opravdovost, polemiku a odlišení, znamená poslechnout výzvu "Pojď
a následuj mě."
Považuji za Boží milost, že žiji, že
věřím a že o tom mohu mluvit.
Mohu svědčit o tom, že Bůh
je živý, že každého zná dokonale, a podle toho jaký je, tak ho
vede, tak s ním jedná, že promlouvá vždy k jednotlivci v
jeho konkrétní situaci. Náš problém je, že až příliš často
nevnímáme a přikládáme důležitost tomu, co důležité
není.
Začla jsem studovat Pedagogickou fakultu MU v Brně, obor
výtvarná a občanská výchova. Nechala jsem se pokřtít - křtem
ponoření, což krásně vyjadřuje smrt a vzkříšení.
Exupéry jednou ve
Válečných zápisech napsal: "Zmírali jsme žízní... A tu
žízeň, bylo kupodivu možno utišit jen v poušti, nebo vítězstvím
nad nocí..."
Jan 4, 13 Ježíš jí odpověděl:…
„Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy
žíznit, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody,
tryskající k věčnému životu."
Přeju všem abyste měli
odvahu vstoupit na cestu s Ježíšem a abychom zůstávali rovní a
vytrvalí s „orlím pohledem“
Bude to dlouhá,
dobrodružná cesta, tak se na to nezapomeňte posilnit. :-) a když
upadnete, tak zase vstát. Bůh čeká na naše návraty.
|