poslal Nepřihlášený "Jeho průvodci, „…a
každého, kdo ve světě tápá, v pravdě jsou dva - drzost mysli
všechno ohledující
a zastaralý při věcech zvyk, pravdy barvy šalbám světa
dávající". /J.A.K./
Labyrintem Komenský
nemíní pouze vnější situaci, do níž se člověk dostal vlastním nebo cizím působením. Labyrint je spletité hledání, jež na stopě
něčeho pevného a jsoucího zaplétá sebe samo. Místo jednoho
nalézá mnohé, místo stálého proměnlivé, místo jsoucího
nicotné.
Uzda a brýle
nahrazují spoutání – jako u zajatců v Platónově jeskyni,
kteří jsou spoutáni na všech údech i šíji, takže se nemohou
otočit ke světlu. Volnost „uzdy“ umožňuje pohyblivost,
neustálé těkání, znemožňující setkání s věcmi i se sebou
samým jako konečnou bytostí.
Člověk je uváděn do
klamu nikoli vnějšími mocnostmi, nýbrž sebou samým, přestože
vlastní vědomosti – zmatnosti, se mu staví naodpor v podobě
vnějších postav.
Všezvěd Všudybyl
je podle vlastního výkladu Komenského drzost prázdné zvědavosti,
který se
zvrhá v prázdné
mnoho-vědění.
Tam, kde věc stojí
jenom před očima, vystupuje
Mámení, je to zdání a
mínění, které si neklade problémy, nýbrž podléhá obecnému
tlachu a mínění, je beztvaré, mlhavé, nestálé a proměnlivé,
je to ona prázdná řeč, ono otupení zvykem a vnějškovým
míněním, s nímž souhlasí všichni a jehož ručitelem není
nikdo.
Jsou to právě růžové
brýle mámení, které mají dvě součásti, přibližné
mínění a zvyk - to, co je obvyklé a běžné. Jejich
prostřednictvím se nepodstatné jeví jako podstatné, nicotné
jako jsoucí.
S tímto vybavením může
být všechno to, s čím se setkáváme, přetlumočeno, vyloženo v
jiném smyslu.
Poutníkovo putování
světem je stálý spor s oběma průvodci, zvláště Mámením.
Neboť Mámení je tlumočnicí
královny světa Marnosti.
Tato královna
světa, která si říká Moudrost, posílá každému, kdo se chce
vyznat v jejím království, vstříc průvodce, který ho spoutá
povrchností a všetečností a tlumočníka mámení, ti dva mu
vyženou z hlavy každý nával opravdovosti, zapletou ho do
tisícerého rozptýlení a nasadí mu brýle klamu, aby všechno
viděl docela opačně, než jaké to je ve skutečnosti. Zkrátí
jeho horizont, mělké, okamžité, blízké učiní vším, zastřou
mu propast, která člověka v jeho životě vždy doprovází a
zabraňuje, aby utonul po zvířecku v bezprostředním obsahu
chvíle. Učiní ho ješitným a pyšným na svůj stav, takže
nevidí jeho problémy a ošidné stránky. Učiní ho falešně
namyšleným na vědění a dovednosti. A je-li všecko marné a
sedí-li brýle Mámení přeci jen příliš nakřivo, takže se
věci ukazují přese vše tak, jak jsou, pak královna neváhá
sáhnout k otevřenému násilí, pak začne pronásledování,
falešné soudy, mučení a jiné hrůzy, v nichž teprve královna
ukáže, co dovede a čím je.
Proč se samo hledání
ve své záležitosti mate? Je to tím, že hledí jen na to, co je
nepodstatné, co se nás netýká nejhlouběji, aby se vyhnulo
skutečné podstatě hledání. Proto vybíhá vně sebe, hledá
všude ve světě, kupí však jenom podstatné na nepodstatné,
pozoruje, okukuje, aby to stejně znovu pustilo z ruky.
Konflikty, disharmonie,
spory, války a pronásledování pocházejí nakonec z toho, že se
lidé ztotožňují ve svém poblouzení s něčím zvláštním,
jednotlivým a výlučným. A nevidí tu specifičnost, že člověk
je jediná bytost, povolaná k tomu, aby celek světa měl pro něj
význam. Aby tento význam, mohl odkrýt i v tom, co ho zdánlivě
nemá.
Člověk není věc, ale
pobloudilý člověk v labyrintu, se věcí činí a není s to vidět
se jako člověk se svým specifickým posláním a odpovědností.
Stává se uzavřeným do svých soukromých úzkých zájmů.
Mocnosti nicoty se
starají o to, aby nic nebylo spatřeno. Proto zastírají a
zamlouvají především smrt. Proto právě však odhalení smrti
jako propasti nicoty – nicoty z hlediska toho, co existuje ve
světě, znamená konec moci tovaryšů.
V okamžiku, kdy poutník
odhazuje odhodlaně brýle mámení a odkrývá propast, obkličující
a tím definující veškerý svět, který nám něco říká, musí
tovaryši zmizet
a s nimi i uzda a brýle, moc jejich pokušení a zaslepení.
Bloudícímu
se otevírá pod nohama propast. V tomto momentě, kdy hledající
již nemá nic, čeho by se mohl zachytit, se však ukazuje možnost
záchrany.
V Labyrintu se nemluví o
tom, co je důvodem oné zapletenosti do světa. Komenský na to
navazuje v
Hlubině bezpečnosti, kde tento důvod popisuje
jako
„jinudost“, jako
snahu dostat se do všeobecného centra neotřesitelně radostného,
jinými cestami než těmi, které jedině a opravdu vedou k cíli.
Důvodem této bludnosti je
„samosvojnost“
člověka, jeho sklon chtít být středem pro sebe samého a
pro vše ostatní, vzpoura
proti univerzálnímu středu,
odloučení a vzepření.
V Labyrintu a dalších
spisech je možno nalézt výklad zkušenosti
obratu od sebestředného rozumu k
moudrosti jako chrésis
– služby. Kdy je člověk schopný zakusit celistvý smysl
života. Je to poznání, že tento jednotný smysl neznamená jen
pouhé znázornění a přepis toho, co existuje, nýbrž, že
představuje samo o sobě mohutný úkol, který byl dán člověku k
uskutečnění.
Poutníkova
cesta labyrintem může být chápána jako proces spějící k onomu
„bodu
obratu“.
Líčení cesty je vylíčení působnosti sil, které od prvopočátku
nepřipouštějí, aby člověk dospěl k sobě a k Bohu. Poutníkova
cesta je cestou aktivního návratu tam, odkud vypadl, k tomu co
minul a míjel. Je to cesta spějící z oddělenosti,
roztříštěnosti, částečnosti, povrchnosti a uhoněnosti ke
klidu a rovnováze, k lásce a otevřenosti. Přijme-li člověk Boží
lásku, pak ho může vyvést z jeho labyrintu.
D.P.
v Brně 2005
Literatura:
Komenský J.A.,: Labyrint
světa a Ráj srdce
Patočka, J.,:
Komeniologické studie II, sv.10, Praha: Oikoymenh,1998
Komeniologické studie
III, sv.11, Praha: Oikoymenh, 2003