poslal Nepřihlášený O tom, že česká římskokatolická církev měla (kromě mnoha jiných) svého
prominentního zrádce a kolaboranta s komunistickým režimem, dlouholetého
předsedu „obnovené“ ČSL a ministra zdravotnictví J. Plojhara, se nemusí
vést žádná diskuze - každý zájemce se o tom může dočíst relevatní
informace i na Wikipedii – včetně výčtu všech jeho selhání. Naproti
tomu, jako člen Českobratrské církve evangelické se stydím za ticho,
které panuje v evangelických kruzích kolem postavy předního filosofa,
teologa a významného činovníka „světové ekumény“ z dob předválečného i
poválečného Československa, Josefa Lukla Hromádky. Jedním z mála
statečných, kteří se ozvali proti tomuto pokryteckému postoji, je
signatář Charty 77 a vězeň komunistického režimu Jan Zeno Dus.
Zakladatel Křesťanské mírové konference
Připomeňme
si nejprve, kdo byl a jaké struktury pomáhal budovat J. L. Hromádka: Od
roku 1920 byl profesorem na Husově teologické fakultě a angažoval se v
mezinárodních křesťanských organizacích a ekumenickém hnutí. Již od
počátku 20. let se ovšem datuje i jeho příklon k ideologii komunizmu.
(cituji J.Z. Duse): „Leninova VŘSR z r. 1917 byla podle Hromádky druhou
(slyšte, přece jen nikoli první!) nejvýznamnější událostí v dějinách
lidstva, a to hned po události ještě významnější, totiž po inkarnaci,
tj. po narození božího Syna Ježíše Krista, na začátku našeho letopočtu. V
Hromádkově veřejně vyhlašované teorii stál Lenin sice těsně, ale přece
jen až za Kristem (VŘSR až za inkarnací). Ani tomu nemohlo být jinak.
Hromádka přece zůstával profesorem (dokonce děkanem) křesťanské
teologické fakulty.“
V
roce 1939 utekl před nacismem do USA, kde přednášel dialektickou
teologii (sic!), po válce se vrátil zpět. Po převratu v roce 1948 se
stavěl proti „slepému antikomunismu“ a zastával (prý) distancovanou
kritickou solidaritu s československým státem. (píše se ve Wikipedii).
Angažoval se v ekumenickém (člen Světové rady církví) a mírovém hnutí
(první prezident Křesťanské mírové konference). Za tuto svou činnost byl
nositelem Leninovy ceny míru (!). "Státních vyznamenání
Hromádkovi (fyzicky z rukou očividných zločinců) nebylo málo. Byly to
Řád republiky r. 1954, Řád republiky (podruhé) r. 1955, Řád práce r.
1958, Řád republiky (potřetí) 1959." (J.Z.Dus)
Tady
je třeba se zastavit – a vysvětlit neznalému čtenáři, jakým účelům
sloužila Křesťanská mírová konference (zkratka CPC): Byla to
quasikřesťanská organizace, jež měla „zajišťovat dialog a komunikaci
křesťanů přes železnou oponu“. Založena byla v roce 1958 (na pokyn z
Moskvy) v Praze. Její vznik byl ze strany komunistické vlády podmíněn
jmenováním určitých režimu nakloněných lidí do důležitých funkcí a
programem, který bude v souladu se socialistickými ideály (mezi jinými
byla v programu „solidarita s národně osvobozeneckými hnutími“). V praxi
byla křesťanská stránka působení CPC značně omezena, a organizace sama
byla často využívána v rámci komunistické propagandy a zahraniční
politiky. V roce 1963 bývalý místopředseda CPC, Richard Ullman, napsal:
„Musíme připustit, že naši východní bratří jsou používáni jako nástroj
komunistické politiky a přes ně stejným způsobem rovněž my.“
Řečeno
zcela jasně – ve skutečnosti tato organizace sloužila jako diverzní
nástroj pro pronikání komunistické ideologie do zemí Západu. Její
členové rychle infiltrovali do mnohem významnějších křesťanských
organizací – zejména Světové rady církví, a prosazovali zde zhoubné
prokomunistické doktríny. Světová rada církví, vedená těmito
kryptokomunisty, ostře kritizovala západní svět a přitom zakrývala
zvěrstva, která se děla na Východě. Horlivě přitom podporovala
nebiblickou teologii osvobození (rozuměj – od kapitalizmu, nikoli od
hříchu a už vůbec ne od nespravedlností komunizmu).
Normální, nebo „normalizovaný“ svět?
Tyto
organizace vytvářely vlastně zdání normality života křesťanských církví
a organizací v zemích pod nadvládou komunizmu. I v letech nejhoršího
teroru sem jezdili západní církevní činovníci – biskupové, pastoři,
evangelisté. Žádný z nich se ani slovem nezastal trpících. Je ovšem
velmi pravděpodobné, že měli jen malou možnost se o nich dozvědět. To
ale nebyl případ J.L. Hromádky. Na situaci, kdy byly statisíce, ba
miliony křesťanů a desítky milionů dalších lidí zavírány do kriminálů a
pracovních táboru, nevinní lidé mučeni a zabíjeni, reagoval (dle J.Z.
Duse) Hromádka jako pravověrný syn Strany, Leninovými slovy : „Když se
kácí les, létají třísky“, a podobnými floskulemi. *
„Budovatele
nové společnosti prý nemáme kvůli každé jednotlivosti tahat za šosy;
také prý máme překonat strach, že spoluprací s nimi a podporou jejich
politiky si ušpiníme ruce; „překonávat“ komunisty, polemizovat s nimi,
nemáme prý v jejich nížinách, nýbrž na jejich vrcholech - například v
tvůrčím dialogu s marxisty Milanem Machovcem a Karlem Kosíkem.“
Hromádkovo mlčení (a mlčení jeho „soudruhů“ v Křesťanské mírové
konferenci a jiných zkorumpovaných církevních představitelů v zemích
Východu) o zločinech komunizmu a jeho angažmá ve světové ekuméně bylo
tak přesvědčivé, že západní křesťané a politikové desítky let neměli
tušení o rozsahu potlačování lidských práv a zrůdnosti komunistické
totality.
O nedůvěře Západu
Vězeň
svědomí v komunistickém Rumunsku, pastor Richard Wurmbrand, na toto
téma píše (v knize "Od utrpení k triumfu"): „Když jsem začal na Západě
vyprávět (poté, co byl vykoupen z vězení za 10.000 US dolarů v roce 1965
– pozn. MP) příběh o pronásledování na Východě, byl jsem obviňován
přinejmenším z hrubého přehánění. Biskupové a čelní evangelisté, kteří
byli v Rusku, Rumunsku a Maďarsku, promtně vystavili komunistickým
vůdcům osvědčení o dobrém chování. Sám jsem slyšel o jednom z
nejuznávanějších evangelistů v USA, že po návratu z Ruska řekl: „Je tam
víc náboženské svobody, než v Británii.“
Tak
laskavými slovy se hovořilo i o mé domovině. Přeháněl jsem?... Nikdy
schválně nepřeháním, zároveň však nejsem fanatikem přesných čísel. Když
byl válečný zločinec Adolf Eichman souzen za účast v holocaustu v
Jeruzalémě, bránil se takto: „nacisté nezabili šest milionů Židů, ale
jen jeden milion“. Pro mne a moji ženu, kteří jsme měli příbuzné mezi
oběťmi, nebude jeden milion jen jedním milionem. Jednou pochopí každý,
kdo čte dokonce i komunistické publikace z bývalého Sovětského svazu,
Rumunska a ostatních komunistických zemí, že nejen já, ale i Solženicyn,
Bourdeaux i jiní jsme vinni přehnanou zdrženlivostí..."
Náš dluh
Domnívám
se, že je na čase abychom i my konečně přiznali spoluvinu na morálním
marasmu nejen doby vlády komunismu, ale i na tom, že nadále v našem
národě přetrvala nákaza šíření a přijímání polopravd, přetvářky a lži.
Jedním ze zásadních dokladů této spoluviny je kouřová slona kolem
neblahého působení apologeta marxismu, významného představitele ČCE
J.L.Hromádky. Jan Z. Dus smutně konstatuje na svých webových stránkách
na konto vedení ČCE: „Teolog, který odpadl od křesťanské víry a morálky,
dodnes zůstává v českobratrské evangelické církvi tabu. Smí být sice v
této církvi kriticky posuzován, ale jenom v nepatrné míře. Kritika,
která tu trapně nedostatečnou míru překračuje, se nepřipouští.
Zpochybnit Hromádkovu morální integritu? Zpochybnit kvalitu jeho
teologie? Zpochybnit pravost jeho křesťanské víry? Srovnat ho třeba s
Josefem Plojharem? Nebo s hitlerovskými protestanty (Německými křesťany)
z let 1933-1945? To všechno se v ČCE nikdy nesmělo a nesmí dodnes.“
Jak naplníme úkol uzdravení národů?
Komunizmus
padl jako politické zřízení téměř na celém světě (politický a
ekonomický systém, který je v dnešní Číně s ním již nemá téměř nic
společného) a tam kde zůstal, se drží u moci jen jakýmsi omylem
historie. Je to však více, než politické zřízení – je to projev
hlubokého vzdoru vůči Bohu, je to projev „nadzemského ducha zla“.
Wurmbrand píše: „Marxistická nenávist je nejsilnější vyjádření lidského
srdce, odcizeného Stvořiteli. V padlém lidstvu byla vždy latentně
přítomna, ale všechny společnosti se ji vždy snažily potlačit.
Komunizmus odklopil víko. Marx napsal: „Na straně zla se tvoří dějiny“.
Slyšel jsem komunistického mučitele, který řekl: „Díky Bohu, v jehož
existenci nevěřím, že žiju v době, kdy můžu páchat všechno zlo, které
chci, a nemusím se bát trestu – dokonce si můžu být jistý, že za to budu
odměněn.“ Zlý duch byl vypuštěn za komunizmu a církev bude muset
bojovat desítky let proti komunistickému jedu, který otrávil lidská
srdce: proti nenávisti, závisti, zradě, bezzákonosti. (v hebrejštině
znamená slovo Beliál původně „bezuzdný“).“
Jak
ale může takovou úlohu naplnit církev, která se neumí zříci svých
selhání v minulosti? Každému je zřejmé, že to je nemožné. Je nanejvýš
potřebné přiznat svou vinu – jinak náš národ nebude nikdy plně uzdraven.
„Komunisté jako politické organizace prohráli rozhodující bitvy ve
východní Evropě. Pokud ale nebudou získáni pro Krista nebo alespoň pro
slušné lidské jednání, bude ďábel za několik málo let znovu vypuštěn“
psal R. Wurmbrand prorocky na počátku 90. let.
*Pozn.: Přesto
prý za mnoho lidí nespravedlivě odsouzených u příslušných úřadů
intervenoval, často úspěšně. Paní Hromádková při vzpomínce na 50. léta v
jednom rozhovoru uvedla: „U nás doma to bylo v té době jako v advokátní
kanceláři.“
Celá kritická stať J.Z. Duse o Hromádkovi je zde:
http://www.janzenodus.cz/s_1.htm
3.10.1948,
promluvil Hromádka na konferenci Evangelického díla v Čáslavi o
komunistickém programu s takovým nadšením, že vyprovokoval dělníka J.
Adamce k napsání tohoto kratičkého dopisu:
Pane
děkane, to Vaše politické - nelogické hovoření v Amsterodamě a u nás v
Čáslavi Vás smutně proslavuje a je dobré Vám sdělit, že v jiné době
musíte do toho Ruska - ochutnat tu slast a ten ráj - ovšem ne do
nějakého paláce v Moskvě. A potom musíte ven [podtrženo J. Adamcem] z
evangelické církve, neboť jí děláte jen zlo a zlo. Vy jste falešný
prorok a rozrušujete blahé společenství. Je smutné, že neznáte ani
desatero Božích přikázání a stavíte se do popředí výchovy našich mladých
lidí! Je na čase aby slovo Hromádka nevzbuzovalo pohoršení!
J. Adamec, dělník, který byl 6 r. v Rusku a poznal celý systém, který Vy - čítánkový komunista - hlásáte.
Zdroj: http://pinc.blog.idnes.cz/