poslal Jaela „v
takovém vedru se nedá dělat nic, než právě filosofovat“
Kristus – obrácená
perspektiva vztahu Boha k člověku
Homilie k 16. neděli v
mezidobí
Richard
Čemus
„Hospodin se zjevil
Abrahámovi v Mamreově doubravě, když seděl za největšího denního parna u
vchodu do stanu“, tak líčí kniha Genesis (Gn 18,1-10a) jednu z
nejpozoruhodnějších událostí Starého zákona. Pokusme si představit, jak
Abrahám v polední výhni odpočívá před stanem. Letos ani moc fantasie
nepotřebujeme! Při téměř čtyřiceti stupních celsia i my bychom rádi
seděli před stanem ve stínu košatých dubů… Ještě jako gymnasista jsem se
jednou zeptal mons. Karla Vrány, který, než se stal rektorem
Nepomucena, léta učil filosofii v jihoitalském Beneventě: „prosím Vás,
jak v tamním horku se dá ještě přemýšlet?“ Odpověď mne překvapila: „v
takovém vedru se nedá dělat nic, než právě filosofovat“, řekl Vrána se
sympatickým úsměvem, který prozrazoval, jak ho to baví. Není tedy asi
náhoda, že filosofie vznikla v Řecku!
Je-li filosofie láska k moudrosti, pak i Abrahám byl filosof. A že před
stanem v Mamreově doubravě neklímal, ale i za polední výhně v srdci
přemítal o Hospodinu, lze vyvodit z toho, jak hbitě vyskočil vstříc
tajemné trojici návštěvníků. Rozeznal v nich okamžitě Boží přítomnost. A
v skutku, exegetická tradice církevních otců viděla v oněch třech
mužích, které Abrahám oslovuje tu v množném, tu v jednotném čísle,
zjevení trojjedinného Boha. Tato exegese se odráží v křesťanské
ikonografii, která si bere za předlohu právě navštívení Abraháma,
chce-li znázornit Nejsvětější Trojici. Pojímá tři návštěvníky jako tři
anděly sedící za stolem. Různé pohledy na událost pak daly tomuto typu
ikony různá jména. Může se nazývat “starozákonní Trojice”, “pohostinnost
Abraháma a Sáry”, xenofilia – “láska k cizincům”, stejně ale
také “věčný úradek”, nebo přímo “nejsvětější Trojice”. Ikon je bezpočet,
ale nám asi samovolně vyvstane před očima ta nejznámější, Rubjovova,
která je výtvarně nejdokonalejší a teologicky nejhlubší. Na rozdíl od
ostatních analogických znázornění, ruský mnich a ikonopisec Ivan Rubjlov
pominul Abraháma a Sáru a soustředil se výlučně na trojici andělů,
které i on interpretuje jako Otce, Syna a Ducha svatého, zatímco stůl je
v jeho pojetí oltářem s Beránkem na paténě. “Těla” andělských postav
vlevo (s největší pravděpodobností Otec) a vpravo (Duch sv.) vytváří
kolem postavy uprostřed, Krista, obrys kalichu. Postavy jsou tři avšak
tvoří jeden kruh proudící lásky, rajský pokoj a mír, po kterých člověk
zatouží, sotva ikonu začne nazírat.
Rubljovovi se tu podařilo jedinečným způsobem vyjádřit největší
tajemství naší víry – trojjedinného Boha. Nejen to, nevídaným způsobem
nás do tohoto tajemství stále uvádí. Používá k tomu tzv. převrácenou
perspektivu. Linie obrazu se tu nesbíhají v pomyslném bodu v pozadí,
čímž klasický obraz nabývá třídimensionální hloubku. Ikoně, která chce
být teologickou výpovědí o nekonečném Bohu to nestačí – perspektivu
nepoužívá a staří ikonografové ji ani neznali. Rubljov ji znal a použil,
ale naopak: linie obrazu se u něj sbíhají, nikoliv v pozadí,
nýbrž před ikonou, v nitru modlícího se pře ní člověka. Jsme
zváni, očekáváni, přímo vtahováni ke stolu, kde je právě pro nás
připraveno místo s pokrmem. Schematicky naznačený dům v pozadí pozvání
potvrzuje ujištěním: «V domě mého Otce je mnoho příbytků… » Aby nám
tajemství Božího života nejen zjevil, ale nám ho daroval, rozhodl
trojjedinný Bůh od věčnosti se v Ježíši vtělit a přinést sám sebe v oběť
spásy: “věčný úradek”.
Až tak se perspektiva obrátila. Ve Starém zákoně to byl Abrahám, kdo
zval ke stolu trojici Božích andělů. V Novém zákoně zve sama Božská
Trojice k eucharistickému stolu nás. Ano, až tak se perspektiva
obrátila: Spravedlivý Abrahám chce umýt nohy Božím poslům; Kristus,
spravedlnost sama, myje nohy nám hříšníkům; Abrahám pohostil cizince tím
nejlepším ze svého, připravil jim mladé krmné tele, kyselé i sladké
mléko; Kristus, Beránek boží, dává nám, hříchem od něho odcizeným, sám
sebe za pokrm v chlebě a víně. On je tou převrácenou perspektivou
vztahu Boha a člověka. Stal se člověkem, aby, skrze Něho a s Ním a v
Něm, se každý z nás stal adoptivním synem v Synu, tedy bohem v Bohu.
Co to však božího Syna stálo, nepochopil nikdo tak jak Pavel, který měl
niterný vhled do Kristovy osoby. A protože viděl, nemohl, než spojit
jeho životní osud s osudem Kristovým a dát se mu do služby. Útrapy
spojené s životem apoštola Pavel chápe jako účast, v listu Koloským říká
dokonce «doplnění» toho, «co zbývá vytrpět do plné míry Kristových
útrap». To nemohl vyslovit člověk, který by si myslel, že je schopen
přidat ke Kristově oběti něco, co by jí chybělo, ale jen ten, kdo
mysticky poznal, že jeho vlastní bolesti nejsou než Kristovy bolesti v
něm. A proto je rád snáší a chce je nést, jen aby nám, jak píše, «plně
oznámil Boží slovo, totiž to tajemství, které bylo skryté od věků a od
pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím», a které platí pro
všechny, i pro pohany, totiž «že Kristus je ve vás, naděje na věčnou
spásu» (Kol 1,24-28). Takového poznání se dostalo i Rubjovovi. Kdo viděl
film on něm režiséra Andreje Tarkovského, ví, za jakých historických
okolností Rubljov žil a pracoval. Rusko pod tatarským jhem bylo plné
nevýslovných krutostí a i Rubljovův osobní život byla samá trýzeň. Vírou
ji však spojil s Kristovým křížem a hle, z jeho rukou vychází ikona
přetékající nadzemským pokojen, božskou něhou a mystickou radostí.
A jak s tím vším souvisí Ježíšova návštěva v Betánii u Marty a Marie
(Lk 10,38-42)? Inu, Betánie je tak trochu jako Mamreova doubrava. Totéž
téma prázdnin a letní výhně, ale i pravé filosofie – lásky k moudrosti.
Kdo ví, kolik stupňů celsia bylo onen den, kdy „nějaká žena jménem
Marta» přijala Ježíše do domu? Ježíš Martinu iniciativu ocenil a víme,
že se do Betánie pak rád vracel. Marta, Marie a Lazar se stali jeho
přátelé. Dovedeme si představit, že to Martu dost namíchlo,vidět svou
sestru Marii jen tak sedět u Pánových nohou, zatímco jí u plotny stékal
pot s čela. Není divu, že to nevydržela a na Ježíše vyjela, ať prý Marii
něco řekne! Ten ji ovšem «usadil»: „Marto! Děláš si mnoho starostí a
znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano jen jedno je třeba”. „Mnoho“ zde
Ježíš staví proti „jednomu“, které jediné je nutné. Zdá se, že starosti s
pohoštěním Martě bránily v poznání, že Ježíš jako unavený a vyhládlý
člověk, ve skutečnosti přišel jako Bůh sytit ji svým věčným slovem.
Marie, tu převrácenou perspektivu ihned pochopila, protože rozeznala
Boha v Ježíši-člověku. Usoudila že ono unum necessarium¬? – to
jediné nutné, co živí její duši – je Kristus sám! V duchovní tradici
církve se proto Marie stala vzorem nazírání, potažmo kontemplativního
způsobu života. Marta, obraz akce, je vzorem sociální angažovanosti.
Vztahuje se to i na „obě strany plic“ církve: kontemplativní Východ jako
Marie, činorodý Západ jako Marta.
Naše meditace by tak mohla skončit předsevzetím, věnovat se alespoň o
prázdninách, po celoroční aktivitě, starostech a organizování, trochu
více kontemplaci – duchovnímu nazírání Boha v kráse kolem nás. Letošní
vedra by z nás mohla udělat alespoň prázdninové filosofy! Slyším však
hlas Marty z kuchyně: A kdo že vám bude vařit a kdo vás obsluhovat? A má
pravdu! Vždyť Ježíšova slova Martě církev nikdy nechápala jako
odmítnutí její služby, ale jako pobídnutí rozlišovat, kdy je na co pravý
čas. Syrský mystik sv. Efrem bere Martu dokonce do ochrany a celou
perspektivu převrací: Je-li branou poznání láska, pak i pro Martu
nadešel čas, kdy poznala v Ježíšovi Pána. Milovala ho totiž stejně,
ne-li víc, než její sestra Marie. A z čeho tak Efrem usuzuje? Inu, z
toho, že se do něj pustila. To prý jde jen tam, kde je láska niterná.